Článek
Dne 28. 11. 1098 se křižácká armáda pod vedením Raymonda IV., Roberta Flanderského a Bohemunda z Taranta přiblížila k pevnosti Ma'arr (severozápadní Sýrie, současné město Maarat al-Numan). Velitelé výpravy moc dobře věděli, že nemají prostředky ani potraviny pro dlouhé obléhání jako při dobytí Antiochie. Z tohoto důvodu se rozhodli město dobýt co nejrychleji. Pevnost Ma'arr byla dobře opevněna. Opevnění tvořil vodní příkop a vysoké a silné zdi. Posádku města tvořila místní milice a vesměs obyčejná domobrana. Předpokládá se, že ve městě v té době žilo zhruba 20 000 obyvatel.
Počátek obléhání města Ma'arr
Vedení křížové výpravy proto rozhodlo o rychlém útoku přímo na město. První i druhý útok na město nebyl úspěšný. Výpady křižáků, jež byly prováděny ze žebříků, byly odráženy a obyvatelé města se až téměř přestali strachovat. Útokům ze žebříků město odolávalo asi dva týdny. Takto událost líčí přímý účastník bojů:
„V pondělí velmi statečně zaútočili na město ze všech stran a doráželi s takovou dychtivostí a odvahou, že proti zdi byly postaveny obléhací žebříky, ale moc pohanů byla taková, že toho dne nebylo možné se s nimi utkat nebo jim jakkoli ublížit.“ (HILL 1979, str. 78)
Pokus o diplomacii
Bohemund a velitelé věděli, že nemohou město obléhat déle, protože se blížila zima a nemohli opakovat scénář z Antiochie. Z tohoto důvodu se pokusili dosáhnout vítězství diplomacií. Vyslali proto do tábora jezdce, který předložil obráncům podmínky kapitulace. Ti však hrdě odmítli.
Mezitím však křižáci začali stavět velkou dřevěnou obléhací věž na kolech. Ta jim umožnila rychle zdolat hradby a začít o město skutečně bojovat. Útoky doplňovali křižáci, kteří stále využívali dřevěné žebříky. Takto je událost líčena přímým účastníkem křížové výpravy:
„Když naši vůdci viděli, že nezmůžou nic a že se namáhají marně, Raymond, hrabě ze St Gilles, nechal postavit dřevěnou obléhací věž, a ta byla silná a vysoká, navržená a zkonstruovaná tak, že jezdila na čtyřech kolech. V nejvyšším patře stálo mnoho rytířů a Everard Lovec, který hlasitě troubil na svůj roh, a vespod byli ozbrojení rytíři, kteří tlačili věž k městské hradbě, naproti jedné z jejích věží.“ (HILL 1979, str. 78)
Obránci města samozřejmě věž odstřelovali šípy a vrhali po ní těžké kameny, avšak neúspěšně. Křižáci byli ve svých útocích tak vytrvalí, že se nakonec skupině pod velením Geoffreyho z Lastours podařilo hradbu překonat a vyčistit ji od obránců. Tím vznikl prostor, aby byly hradby zaplaveny křižáky.
Obléhání pevnosti Maarat
Dobytí města a následný masakr
Odhaduje se, že boje o hradby trvaly do pozdních večerních hodin. Křižáci poté ovládli celé město. Početní výhoda byla najednou obrovská. Křižáci nekontrolovatelně rabovali a po chvíli nemilosrdně vyvraždili celé město. Takto krutou událost líčí sám účastník:
„Naši muži všichni vstoupili do města a každý se zmocnil svého vlastního podílu z jakéhokoli zboží, které našel v domech nebo sklepech, a když se rozednilo, zabili každého, muže nebo ženu, s kým se kdekoli setkali. Žádný kout města nezůstal ušetřen saracénských mrtvol a ulicemi města se dalo stěží projít, aniž by se nešlapalo po mrtvých tělech Saracénů. Potom Bohemond vzal ty, kterým nařídil vstoupit do paláce, a zbavil je všech jejich věcí, zlata, stříbra a dalších cenností, a některé z nich nechal zabít, jiné odvést do Antiochie a prodat jako otroky.“ (HILL 1979, str. 79-80)
O kanibalismu křižáků
Po způsobeném masakru bylo město plně pod nadvládou Franků. Ti zde zůstali po dobu měsíce a čtyř dnů. Po dobu onoho měsíce však opět propukl hladomor. Město nebylo připraveno na čtyřicetitisícovou franskou armádu a Frankové okamžitě zásoby města spotřebovali. Existují dobová svědectví v kronikách, která se více či méně shodují. Uvádějí, že se Frankové ze zoufalství uchylovali ke kanibalismu. Kroniky však vylučují, že by se křižáci konzumovali navzájem, uvádí, že pojídána byla mrtvá těla Turků. I k tomu se vyjadřuje kronika Gesta Francorum, přičemž autor uvádí následující:
„Zatímco jsme tam byli, někteří z našich mužů nedokázali uspokojit své potřeby, ať už kvůli dlouhému pobytu, nebo proto, že měli takový hlad, protože za hradbami nebylo možné získat žádnou kořist. Takže rozřezávali těla mrtvých, protože v jejich útrobách nacházeli ukryté bezanty, a jiní řezali mrtvé maso na plátky a vařili si ho k jídlu.“ (HILL 1979, str. 80)
Obléhání pevnosti - středověká miniatura
Velitelé se po vítězství mohli soustředit na nashromáždění dostatečných zásob k dalšímu pokračování výpravy. Odhaduje se, že bylo opatřeno přes pět tisíc hospodářských zvířat.
Vojsko se dalo do pohybu až v lednu roku 1099, kdy zahájilo finální pochod na Jeruzalém.
Zdroje:
HILL Rosalind. THE DEEDS OF THE FRANKS AND THE OTHER PILGRIMS TO JERUSALEM. Oxford: Clarendon Press, 1979
France, John (2006). „Dorylaion, Battle of (1097)“. In The Crusades – An Encyclopedia.
Runciman, Steven (2005). The First Crusade. New York: Cambridge University Press
Edgington, Susan; Sweetenham, Carol, eds. (2011). Chanson d'Antioche: Starofrancouzský popis první křížové výpravy. Routledge.
Poznámka k překladu: Veškeré pasáže, jež byly v článku použity, jsou řádně ocitovány s přesnými odkazy na jednotlivé stránky. Překlad do českého jazyka byl proveden autorem článku. Text je doplňován úryvky z Gest Francorum proto, aby čtenář získal představu o způsobu tehdejšího psaní.
