Ve stínu chamtivosti: Jak Grijalvova výprava objevila Aztéckou říši

Po první nepovedené výpravě pod velením Franciska Hernándeze podal zbytek zdecimované posádky kubánskému guvernérovi zprávu o objevení země s vyspělou a bojovnou mayskou civilizací. Guvernér Kuby proto okamžitě začal sestavovat novou výpravu s cílem prozkoumat objevené oblasti, nazývané Yucatán.

Vzhledem k tomu, že se z předchozí neúspěšné výpravy vrátily pouze dvě lodě ze tří, nechal guvernér opatřit další dvě. Zároveň jmenoval kapitánem výpravy Juana de Grijalvu, šlechtice a svého příbuzného. Výprava byla vybavena zásobami jídla – především chlebem a soleným vepřovým masem. Posádka byla vyzbrojena kušemi a puškami, a navíc opatřena drobnými předměty na výměnný obchod. Jako praporčík tažení se k nim přidal autor kroniky a veterán z minulé výpravy, Bernal Díaz. Jelikož se šířily zprávy o neskutečném bohatství nové země, nebyl problém sehnat mnohem větší posádku dobrovolníků. Celkem bylo naverbováno 240 námořníků. Takto přípravy líčí sám autor:

„Pak každý z nás ze svých vlastních prostředků přidal, co mohl, ze zásob, zbraní a dalších vhodných věcí; a já se vydal znovu na tuto plavbu jako praporčík, jak jsem již uvedl. Pokud mohu posoudit, instrukce vydané guvernérem zněly, že máme výměnným obchodem získat veškeré zlato a stříbro, které se dá sehnat, a že pokud se bude zdát vhodné založit osadu a pokud si na to troufneme, že se osada má založit, ale pokud ne, pak bychom se měli vrátit na Kubu.“ (DIÁZ 1908, str. 37)

Flotila se vydala na plavbu podél pobřeží přes přístav Matanzas a osady poblíž Havany. Zde se nalodily zbytky posádky. Po dohodnutí trasy a sjednocení navigačních signálů pomocí luceren výprava 8. dubna 1518 konečně vyrazila na širé moře. Za necelých deset dní námořníci obepluli mys San Antonio a po dalších osmi dnech spatřili ostrov Cozumel, který poprvé objevil Hernández během první výpravy. Tentokrát se ale kvůli odchylce v kurzu posádka vylodila na jeho jižní straně.

Námořníci opatrně vstoupili na břeh, přičemž spatřili první domorodce. Tato skupinka se však téměř okamžitě dala na útěk. Vojáci mezitím postupovali kukuřičným polem, kde narazili na další místní obyvatele. Na rozdíl od první výpravy již posádka disponovala překladateli, a to indiány Julianillem a Melchorejem. Takto je líčeno toto setkání:

„Zatímco jsme čekali, objevila se pohledná indiánka a začala mluvit jazykem ostrova Jamajka a řekla nám, že všichni muži a ženy z města uprchli do lesů ze strachu z nás. Protože já a mnoho našich vojáků jsme jazyk, kterým mluvila, znali velmi dobře, neboť je stejný jako ten, kterým se mluví na Kubě, byli jsme velmi udiveni a zeptali jsme se ženy, jak se tam ocitla; odpověděla, že před dvěma lety vyrazila z Jamajky s deseti indiány ve velké kánoi s úmyslem jet rybařit poblíž nějakých malých ostrůvků, a že je proudy zanesly až do této země, kde byli zahnáni na břeh, a že její manžel a všichni jamajští indiáni byli zabiti a obětováni modlám.“ (DIÁZ 1908, str. 40)

Vzhledem k tomu, že objevené město bylo prázdné, vstoupili do něj námořníci poměrně bez obav. Pojmenovali ho Santa Cruz, neboť právě připadal svátek svatého Kříže. Ve městě našli úly s medem, místní prasata a sladké brambory. Při průzkumu okolí však nenašli nic cenného. Kapitán proto posádce nařídil, aby se nalodila a pokračovala v plavbě. Pohlednou indiánku, kterou jako jedinou ve vesnici objevili, vzali s sebou.

Po nalodění nabrali stejný kurz, kterým se vydal Francisco Hernández de Córdova. Po osmi dnech dorazili k místu, kde domorodci zmasakrovali první výpravu. Protože praporčík Bernal tamní okolnosti z první výpravy osobně znal, upozornil velitele, že je nutné vylodit veškeré síly najednou. Námořníci proto využili všechny čluny a přesunuli se na pobřeží v maximálním možném počtu. Stejně jako v minulém případě se indiáni na břehu okamžitě začali řadit do bojových formací. Takto vylodění a první střet líčí autor:

„Indiáni z města a další z okolí se okamžitě shromáždili, tak jak to udělali při oné předchozí příležitosti, kdy zabili více než padesát šest našich vojáků a všechny ostatní zranili, jak jsem již vyprávěl, a z toho důvodu byli nyní velmi pyšní a domýšliví; byli dobře vyzbrojeni po svém způsobu luky, šípy a kopími, z nichž některá byla stejně dlouhá jako naše kopí a některá kratší, a štíty a macanami a obouručními meči a praky a kameny, a měli na sobě bavlněné brnění a nesli trubky a bubny, a mnozí z nich měli tváře pomalované černě a jiní červeně a bíle. Byli seřazeni v šicích a čekali na nás na břehu, připraveni na nás zaútočit, jakmile přistaneme. Jelikož jsme již získali zkušenosti z naší předchozí výpravy, přivezli jsme s sebou ve člunu několik falkonetů (lehkých děl) a byli jsme dobře zásobeni kušemi a puškami.“ (DIÁZ 1908, str. 42)

Když se posádka přiblížila k břehu na dostřel, indiáni ji okamžitě začali zasypávat šípy. Vrhali po vojácích kopí, divoce křičeli, bubnovali, troubili a prahli po krvi. Přestože posádka malými děly způsobila domorodcům značné ztráty, už před samotným vyloděním byla více než polovina mužů zraněna.

Po vylodění začali Španělé oplácet domorodcům jejich uvítání. Po urputných bojích na pobřeží se podařilo indiány zatlačit. Takto událost líčí autor:

„Zkrotili jsme jejich zápal naším dobrým šermem a našimi kušemi, a přestože na nás stále stříleli jako na terče, všichni jsme měli brnění, a přesto proti nám ještě hodnou chvíli pokračovali v boji, dokud jsme je nezatlačili zpět do nějakých bažin poblíž města. V tomto boji bylo zabito sedm vojáků, mezi nimi Juan de Quiteria, významný muž, a náš kapitán Juan de Grijalva utržil tři zranění šípem a měl vyražené dva zuby, a více než šedesát z nás bylo zraněno.“ (DIÁZ 1908, str. 43)

Po ústupu domorodců vstoupili Španělé do města. Tam se postarali o zraněné a pohřbili mrtvé. Město zelo prázdnotou, protože všichni obyvatelé se stáhli do mokřadů a lesů. Posádka zde strávila celkem tři dny.

Po tomto krátkém odpočinku došlo k odvetnému útoku domorodců, kteří Španěly napadli na přilehlém poli. Situaci na bojišti navíc velmi zkomplikovalo hejno sarančat, které se v tu dobu prohnalo oblastí. Námořníci byli nakonec z města vytlačeni a donuceni se opět nalodit a pokračovat v plavbě.

Zanedlouho při plavbě podél pobřeží objevili velmi rozlehlou zátoku, a proto se znovu vylodili. Už z břehu spatřili další zděné domy a chrámy domorodců. Tyto stavby autor popisuje takto:

„Na břehu jsme našli nějaké zděné domy, používané jako modlitebny jejich model, a mnoho model z keramiky, dřeva a kamene, což byly podoby jejich bohů, a některé z nich byly postavy žen a další byly postavy hadů a bylo tam mnoho jeleního paroží.“ (DIÁZ 1908, str. 45)

Dobyvatelé zjistili, že je místo zcela neobydlené a s největší pravděpodobností slouží pouze lovcům a domorodcům, kteří tudy jen procházejí. Námořníci začali lovit vysokou zvěř a nashromáždili tolik zásob vody a jídla, kolik jen mohli.

Výprava doplula k řece, kterou nazvala Río de Grijalva. Když se přiblížili k místnímu osídlení, zjistili, že se indiáni opevňují a připravují k boji. Španělé se proto raději vylodili opodál, kam k nim brzy připlula početná flotila kánoí s po zuby ozbrojenými válečníky. Místo střelby se však Španělé rozhodli využít tlumočníků a začali vyjednávat. Ukázali domorodcům skleněné korálky, které indiány zaujaly, protože je považovali za vzácný jadeit. Španělský kapitán je vyzval, aby přijali za svého pána španělského císaře a poskytli výpravě jídlo výměnou za dary. Náčelník a kněz sice souhlasili se směnou a dodáním potravin, ale nového vládce rázně odmítli. Zároveň Španěly varovali před rozpoutáním války, přičemž se odvolávali na svou obrovskou vojenskou přesilu a na předchozí krvavý střet Španělů v nedalekém Potonchanu.

Místní vůdcové se po vzájemné poradě nakonec rozhodli pro mír, aby se vyhnuli osudu Potonchanu. Následujícího dne dorazila do španělského tábora delegace v čele s náčelníkem. Indiáni přinesli slíbené jídlo (ryby, drůbež, ovoce a chléb), provedli rituální vykuřování kadidlem a na znamení přátelství obdarovali Španěly zlatými šperky – diadémy, soškami zvířat a korálky.

Mořeplavce samozřejmě zajímalo především bohatství, a proto se prostřednictvím tlumočníků vyptávali místních na zlato. Zjistili, že nesmírné cennosti leží dále na západě, přičemž domorodci neustále opakovali neznámá slova „Colua“ a „Méjico“. Přestože Španělé těmto názvům ještě nerozuměli, zpráva o dalším zlatě je velmi potěšila. Na radu místních se rychle nalodili a odpluli, aby se vyhnuli hrozícímu severnímu vichru a mohli se vydat za slibovanými poklady.

Mocný aztécký vůdce Montezuma byl předem informován o příjezdu Španělů, o jejich předchozích vojenských úspěších i o jejich touze po zlatě. Na základě starého proroctví o vousatých vládcích přicházejících z východu vyslal k řece Banderas své zástupce, kteří výpravu vítali bílými prapory. Španělé byli pohostinně přijati a během šesti dnů s indiány úspěšně obchodovali – vyměnili své skleněné korálky za zlaté šperky v hodnotě přes šestnáct tisíc pesos. Před přesunem do další lokality navíc mořeplavci toto území formálně zabrali pro španělskou korunu.

Během další plavby narazili námořníci na dva ostrovy. Při průzkumu jednoho z nich objevili zděné chrámy. Tento hrůzný nález líčí autor takto:

„Jakmile byly spuštěny čluny, kapitán Juan de Grijalva a mnoho z nás vojáků se vydali ostrov navštívit, protože jsme z něj viděli stoupat kouř, a našli jsme tam dva zděné domy velmi dobře postavené, u každého domu schody vedoucí k jakýmsi oltářům a na těchto oltářích byly modly s hrozivě vyhlížejícími těly, což byli bohové těch indiánů, a zrovna tu noc před nimi bylo obětováno pět indiánů; hruď jim byla rozříznuta a paže a stehna odříznuty a stěny byly pokryté krví. Při pohledu na to všechno jsme stáli velmi ohromeni a dali jsme ostrovu jméno Isla de Sacrificios (Ostrov obětí) a tak je také vyznačen na mapách. Všichni jsme se vylodili naproti tomu ostrovu a na široké písečné pláži jsme postavili chýše a přístřešky z větví stromů a plachet stažených z lodí.“ (DIÁZ 1908, str. 54)

I tam začali mořeplavci s domorodci obchodovat. Nabízené množství zlata však nebylo pro nenasytného kapitána uspokojivé, a proto dal povel přesunout flotilu dále k ostrovu známému jako San Juan de Ulúa. Zde posádka rozbila tábor a začala ostrov prozkoumávat.

„Třicet z nás vojáků, dobře ozbrojených, odjelo ve dvou člunech na ostrov a našli jsme tam chrám, kde byla velmi velká a ošklivá modla zvaná Tescatepuca, a na starosti ji měli čtyři indiáni s velmi velkými černými plášti a kápěmi, jako nosí dominikáni nebo kanovníci, nebo jim velmi podobnými, a tito byli kněžími těch model.“ (DIÁZ 1908, str. 55)

„Toho dne obětovali dva chlapce a rozřízli jim jejich hrudníky a obětovali krev a srdce té prokleté modle. Kněží k nám přistoupili, aby nás vykouřili kadidlem, kterým vykuřovali svého Tescatepucu, protože když jsme se k nim přiblížili, pálili něco, co vonělo jako kadidlo, ale my jsme jim nedovolili, aby nás vykouřili, protože jsme všichni cítili velkou lítost, když jsme viděli ty dva chlapce, kteří byli právě zabiti, a když jsme viděli takovou obrovskou krutost.“ (DIÁZ 1908, str. 56)

Na tomto místě posádka kotvila sedm dní. Indiáni přicházeli s mořeplavci obchodovat, avšak dobyvatelé nebyli kvalitou zboží příliš ohromeni. Domorodci totiž nabízeli zlato nevalné hodnoty, kterého bylo navíc málo. Pobyt jim navíc znepříjemňovala nesnesitelná mračna komárů.

Protože průzkumníci s jistotou zjistili, že objevili hustě osídlenou pevninu, a nikoli jen další ostrovy, uvědomili si, že k založení osady nemají dostatek sil. Ačkoliv velitel Juan de Grijalva toužil osadu vybudovat, dohodli se, že požádají kubánského guvernéra Diega Velázqueze o posily. Doručením zprávy na Kubu byl pověřen kapitán Pedro de Alvarado s lodí San Sebastián. Zároveň měl za úkol odvézt zpět nemocné muže a veškeré zlato i látky získané od indiánů. K jeho odjezdu přispěly i dřívější neshody s ostatními kapitány.

Zbytek flotily se rozhodl dále zkoumat pobřeží a objevit co možná nejvíce nových území. Dobyvatelé, přesvědčení o tom, že indiáni již nezaútočí, ztratili ostražitost z počátku výpravy a začali si počínat neomaleně až arogantně. U ústí dravé řeky Canoas však byli Španělé nečekaně napadeni dvěma desítkami kánoí plných ozbrojených indiánů, kteří se dokonce pokusili unést jednu z lodí. Námořníci útok sice odrazili, ale postup vpřed jim následně znemožnily silné mořské proudy. Kvůli začínajícímu období dešťů, tenčícím se zásobám a zatékání do jedné z lodí nakonec lodivod s většinou kapitánů prosadili definitivní návrat na Kubu. Takto nečekané napadení líčí autor:

„Když všechny tři lodě zakotvily a my jsme byli trochu neostražití, připlulo po řece dvacet velkých kánoí plných indiánských válečníků vyzbrojených luky, šípy a kopími a zamířilo přímo k nejmenší lodi, která ležela nejblíže břehu a které velel Francisco de Montejo. Indiáni vystřelili salvu šípů, která zranila pět vojáků, a připoutali se k lodi lany s úmyslem ji unést, a dokonce svými měděnými sekerami přesekli jedno z jejích kotevních lan. Avšak kapitán a vojáci bojovali dobře a převrhli tři kánoe a my jsme jim spěchali na pomoc v našich člunech, s puškami a kušemi, a zranili jsme více než třetinu indiánů, takže se ze své nešťastné výpravy vrátili tam, odkud přišli.“ (DIÁZ 1908, str. 60)

Posádka se tedy dohodla na návratu na Kubu. Během cesty při zastávkách doplňovali zásoby u indiánů, kteří jim výměnou za korálky poskytovali pitnou vodu a jídlo. Po připlutí na Kubu mořeplavci odevzdali zlato v celkové hodnotě přes dvacet tisíc pesos. Bylo proto naprosto jisté, že i přes značné ztráty na životech se budou podobné výpravy opakovat. O všem byl informován také španělský král, který obdržel svůj podíl a vydal souhlas k osídlování a dobývání nově objevených území.

Druhá španělská výprava tak neskončila neúspěchem. Především však objevila Aztéckou říši, která byla kvůli svému nesmírnému bohatství a chamtivosti dobyvatelů už v této chvíli odsouzena k záhubě. Příběhem o třetí výpravě pod velením Hernanda Cortése budeme pokračovat v následujících článcích.

Velmi děkuji, že čtete. Dejte mi prosím vědět, zda se vám nová série o dobývání Aztécké říše líbí. Děkuji také za veškerou podporu!

Velmi brzy také vyjde článek o pokračování křížových výprav!

Zdroje:

DIAZ Bernal Del Castillo. THE TRUE HISTORY OF THE CONQUEST OF NEW SPAIN Vol. I. London. 1908, překlad: Alfred Percival Maudslay.

Eatough G (1999). „Peter Martyrův popis prvních kontaktů s Mexikem“. Viator. 30: 397–421.

Chamberlain RS (1948). Dobytí a kolonizace Yucatánu, 1517–1550. Publikace. Sv. 582. Washington, DC: Carnegie Institution of Washington.