Hrdina, nebo zbojník? Skutečný příběh Williama Wallace očima jeho nepřátel

Ačkoliv je postava Williama Wallace dnešní optikou silně romantizovaná, tehdejší angličtí kronikáři jej viděli jednoznačně jako hrdlořeza a zbojníka, jenž tyranizuje Anglii a dopouští se válečných zločinů na prostém anglickém lidu. S ohledem na to, že budeme primárně vycházet z anglické dobové kroniky, psané přímým svědkem všech událostí, bude pohled na Wallace v úryvcích kroniky jednoznačně negativní. V našem vyprávění se však pokusím Wallaceův příběh shrnout co nejobjektivněji a úryvky z kroniky budou jen syrovým a autentickým detailem.

William Wallace patřil k nižší šlechtě a o jeho životě, rodičích či výchově není z historických pramenů známo mnoho detailů. Odhaduje se však, že mohl být původem Velšan. Tato teorie je založena na jeho příjmení Wallace – což by mohlo znamenat cizinec, nebo právě Velšan. Zároveň některé moderní teorie spekulují, že sám Wallace zprvu sloužil v anglické armádě v oddílu velšských lukostřelců, kde pravděpodobně načerpal bojové, strategické a taktické zkušenosti.

V dobách, kdy Wallace vyrůstal, se Skotsko pod vládou krále Alexandra III. nacházelo ve značné ekonomické stabilitě. Vládl mír, a to až do dne královy smrti, kdy 19. března roku 1286 panovník nešťastně spadl z koně. Začaly tak boje o trůn, neboť Alexandr měl pouze jednu nástupnici, a to norskou princeznu, která v té době byla teprve v dětských letech. O skotský trůn se ucházelo celkem třináct zájemců. V té době reálně hrozilo vypuknutí občanské války mezi skotskými šlechtici. Z tohoto důvodu skotská šlechta pozvala krále Eduarda I. Anglického, aby pomohl určit, který šlechtic má na trůn největší nárok. Tento výběr skončil ve prospěch Jana Balliola, který měl dle zasedající rady a krále Eduarda nejvyšší genealogický nárok.

Král Anglie byl však vypočítavý, ihned začal autoritu skotského krále podrážet a Skotsko označil za vazalský stát. Postupně se jeho nároky stupňovaly, přičemž vyžadoval stále větší zapojení do anglických věcí. Patřil k tomu výběr finančních prostředků na financování války proti francouzskému králi a také zaopatřování a verbování mužů do anglického vojska. Skotský král Jan Balliol, jako by byl Eduardovi zavázán, poslušně plnil příkazy anglického panovníka. Na to skotská šlechta reagovala zvolením dvanácti ochránců Skotska, přičemž později dokonce uzavřela smlouvu s francouzským králem o vzájemné pomoci. To však vyvrcholilo odvetným tažením Eduarda I. do Skotska, kde dobyl hrad Berwick, čímž byla zahájena válka o skotskou nezávislost. Král Eduard si vynutil poslušnost skotské šlechty, přičemž asi 1800 jejích členů složilo anglickému králi hold. Velká většina tak však učinila až v důsledku zajetí a věznění. Takto počátek války se Skoty líčí dobová kronika:

„Zatímco anglický král posílal skotskému králi dopisy s žádostí, aby do jeho války proti francouzskému králi poslal část svého vojska, dostalo se mu jen omluvné a stručné odpovědi poukazující na neschopnost tak učinit. Znovu se množily prosby a nařízení nejen králi, ale i zemským velmožům, avšak vždy se dočkali jen vyhýbavých odpovědí, protože jejich mocná spiknutí ještě nebyla dotažena do zdárného konce. Jmenovali také vyslance s příkazem, aby co nejrychleji spěchali k francouzskému králi a uzavřeli s ním co nejvýhodnější spojenectví.“ (HAMILTON 1849, str. 78)

Skotská šlechta se tak roztříštila na dva tábory. Na ten, který přísahal věrnost anglickému králi Eduardovi I., a na ten, který se podvolit odmítl. Těmto, řekněme, odpadlíkům začal velet William Wallace, který je kronikou líčen velmi opovržlivým způsobem:

„Objevil se však veřejný psanec jménem William Wallace, který byl již dlouho ve vyhnanství, a tento uprchlík k sobě svolal ostatní vyhnance, stal se jejich vůdcem a vytvořil s nimi velkou skupinu. Přidal se k němu i rytíř William Douglas, který se dříve anglickému králi vzdal za záchranu života a údů při dobývání hradu Berwick. Ačkoli mu král majetek vrátil, zachoval se nevděčně a spojil se se zbojníkem, aby svého osvoboditele pronásledoval až k smrti. Když anglický hrabě a pokladník odcestovali na parlament do Londýna, tito dva Williamové se pokusili ve Scone přepadnout a zabít justiciára, ale ten byl varován a uprchl, ačkoli jim na místě zanechal velkou kořist. Poté začali rebelové postupovat zcela otevřeně a zabíjeli mečem všechny Angličany, které na skotském území našli.“ (HAMILTON 1849, str. 128)

William poté začal na skotském území podnikat drobné útoky proti usídleným Angličanům a anglické šlechtě. Dle kroniky bezprecedentně vraždil a páchal zvěrstva na anglickém obyvatelstvu. Neomezoval se jen na prosté obyvatele, ale mezi jeho oběti patřili i kněží a mniši. Když se zprávy o skotské rebélii začaly šířit ke králi Eduardovi I., ten se právě připravoval na tažení do Flander a byl tak nucen svůj plán změnit. Pověřil hraběte Warrenne, aby shromáždil veškeré vojsko od Yorku po Skotsko a bleskurychle potlačil Wallaceovu vzpouru. Do Skotska poslal velitele Johna z Badenochu a Johna Comyna z Buchanu. Druhý jmenovaný se však nakonec zcela obrátil proti králi Eduardovi.

Poté, co došlo vojsko hraběte Warrenne k mostu nazývanému Stirling, započal pokus o vyjednání míru s Wallacem. Ten se svým vojskem tábořil na druhé straně mostu pod horou u kláštera Cambuskenneth. Most Stirling, dělící anglickou armádu od vzbouřence Williama, byl velmi úzký.

Skotský vůdce William Wallace rezolutně odmítl mírová jednání s tím, že je připraven bojovat. Mezitím anglický velitel, hrabě Warrenne, promeškal ranní výhodu a udělal zásadní chybu. Tou bylo odmítnutí taktické rady rytíře Richarda Lundyho, který navrhoval obejít úzký stirlingský most přes nedaleký brod a napadnout Skoty z boku. Místo toho hrabě Warrenne poslechl královského pokladníka, který Skoty velmi podcenil a nevnímal je jako rovnocenného soupeře. Ten navrhoval nesmyslný a urychlený přímý střet. Anglické vojsko se tak rozhodlo překonat úzký most Stirling. Takto událost popisuje kronika:

„Velení tuto rozumnou radu odmítlo, protože tvrdilo, že není bezpečné rozdělovat síly, kterých bylo dohromady asi tisíc jezdců a padesát tisíc pěšáků, a to nepočítaje muže lorda Percyho. Ten vedl další obrovskou armádu, ale králův pokladník Hugh de Cressingham mu přikázal, ať je pošle domů, aby zbytečně nečerpali královskou pokladnu. Názory v táboře se různily, někteří chtěli přejít most, jiní byli proti. Do toho opět vstoupil domýšlivý králův pokladník a naléhal na hraběte, že nemá smysl záležitost dále protahovat a měli by okamžitě splnit svou povinnost. Hrabě poslechl a nařídil most přejít. Bylo s podivem a strašlivé ve svých důsledcích, že tolik rozumných mužů vstoupilo na úzký most, po kterém mohli stěží projet dva jezdci vedle sebe, i když věděli, že nepřítel čeká. Ve Skotsku pro Angličany nebylo k boji horšího místa.“ (HAMILTON 1849, str. 137)

První část vojáků úspěšně přešla úzký most. Jakmile dorazili na druhou stranu, byli okamžitě napadeni Skoty. Ti Angličany snadno pobili a obsadili konec mostu. Tím byl Angličanům odříznut ústup a návrat ke zbytku vojska. V panice začali ozbrojenci padat z mostu do vody, kde se jich značná část pod tíhou zbroje utopila. Takto událost líčí kronika:

„Lord Marmaduke a jeho druzi zaútočili, rozehnali část nepřátelské jízdy, ale záhy zjistili, že jsou oklamáni, odříznuti od hlavního voje a praporečníci padli. Zvažovali dokonce záchranu ve vodě s tím, že prorazit zpět k mostu skotským šikem je nemožné. Odvážný Marmaduke však odmítl utonout bez boje, vřítil se do řad nepřátel a začal si prosekávat cestu zpět.“ (HAMILTON 1849, str. 138)

„Zbytek mužů, kteří na bojišti zůstali, zhruba sto těžkooděnců a pět tisíc pěšáků, však padl, přičemž někteří se ještě zachránili plaváním. Mezi skotskými kopiníky nalezl smrt i králův pokladník Hugh de Cressingham.“ (HAMILTON 1849, str. 139)

„Přestože byl duchovní osobou a vrchním soudcem, měl na sobě v bitvě zbroj místo kněžského roucha. Ten, kdo dříve děsil mnohé svými slovy, padl mečem nepřátel. Skotové ho stáhli z kůže a tu si mezi sebe rozdělili na malé kousky jako projev potupy, neboť byl velmi otylý a pěkného vzhledu.“ (HAMILTON 1849 str. 139-140)

Hrabě Warrenne začal okamžitě panikařit. Byl svědkem toho, jak Wallaceovi vojáci dorážejí těžkooděnce zapadlé v bahně a mokřadech. Nechal proto most ze své strany strhnout a spálit. Poté ustoupil do Berwicku. Země tak byla ponechána napospas Skotům.

Díky tomuto vítězství obdržel William titul „Ochránce Skotska“ a vydobyl si respekt. Začali se k němu přidávat noví a noví vojáci, toužící se vymanit z vlivu anglického krále. Po tomto vítězství se Wallace již nemusel soustředit pouze na území Skotska a, motivován obrovským úspěchem, začal plenit území anglické koruny. Začal v Northumbrii, kam vpadl a postupně vyplenil celou oblast. Jedinou obranou Northumbrie byla posádka hradu Alnwick, která prováděla drobné výpady proti Skotům. Tato posádka však neměla dostatek sil Wallaceovo řádění úplně zastavit, natož se s ním přímo utkat.

Následně se vojsko vedené Wallacem vydalo k hradu Cumberland. Takto jeho dobytí líčí kronika:

„Vyslali do města kněze se zprávou: Můj pán, William Dobyvatel, vám vzkazuje, abyste chránili své životy a bez krveprolití mu vydali město i hrad; ponechá vám život, zdraví i veškerý majetek, ale pokud to neuděláte, okamžitě na vás zaútočí a nemilosrdně vás vyhladí.“ (HAMILTON 1849, str. 142)

Na to obránci reagovali takto:

„Obránci odvětili, že město i hrad jim svěřil král a odmítají je vydat; vzkázali Wallacovi, ať jako správný dobyvatel přijde a zkusí si město vzít silou.“ (HAMILTON 1849, str. 142)

„Připravili se k boji, a když to Skotové viděli, odtáhli od města a místo toho zpustošili vše v Inglewoodském lese, Cumberlandu a Allerdale až po Cockermouth. Jejich oči nešetřily žádný stav, pohlaví ani věk; vypalovali chrámy a Boží svatyně pro ně neznamenaly vůbec nic.“ (HAMILTON 1849, str. 142)

Williamova výprava byla přerušena nepřízní počasí a značným nedostatkem potravy pro vojsko. Z tohoto důvodu se Wallace rozhodl vrátit přes Northumbrii zpět do Skotska s bohatou kořistí.

Král Eduard I. se samozřejmě snažil vzpouru rychle zastavit a pád hradu Cumberland u něj vyvolalo velký strach. Z toho důvodu nařídil druhou invazi do Skotska, při níž plánoval Williama zničit. Jeho armáda měla dle zdrojů čítat přes dvacet pět tisíc mužů a vedl ji sám král. Během této invaze se anglickému vojsku podařilo dobýt zpět většinu ztracených hradů.

Jak se ukázalo, Wallace byl mimořádný stratég. Věděl, že největší anglickou slabinou je zásobování. Nařídil proto svému vojsku, aby se vyhýbalo přímému střetu s anglickým králem. Mezitím prováděl pouze drobné výpady a obtěžoval pochodující vojsko. To se mu vyplatilo, neboť v králově armádě brzy vypukla kvůli hladu vzpoura, kterou musela potlačit králova jízda. Král Eduard byl s vojskem na pokraji sil, když začal uvažovat o ústupu zpět do Edinburghu. Shodou okolností se však od zvědů dozvěděl, že Skotové táboří nedaleko Falkirku. Eduard dlouho neváhal, okamžitě se vydal do dané oblasti a připravil se na přímý střet se Skoty.

Takto bitvu líčí kronika:

„Zatímco probíhaly posvátné obřady a muži se v jasném světle mohli navzájem poznat, Angličané uviděli Skoty, jak v dálce formují bitevní šiky.“ (HAMILTON 1849, str. 178)

Skotské vojsko se mezitím zformovalo. Bylo rozděleno do čtyř kruhových oddílů. V těchto kruzích stáli pevně semknutí kopiníci s kopími zapřenými a namířenými vpřed. Mezery mezi jednotlivými formacemi vyplňovali střelci a v týlu vyčkávala skotská jízda. Když si král po mši vyslechl hlášení o nepřátelských pozicích, zaváhal. Navrhl nejprve rozbít stany, aby se muži i koně mohli nakrmit, neboť od třetí hodiny předchozího dne nejedli.

„Velitelé mu ale odvětili, že to není bezpečné, protože mezi oběma vojsky je jen malý potok. Král se zeptal, co tedy mají dělat, a oni odpověděli, ať vyrazí ve jménu Páně, neboť bitevní pole i vítězství je jejich. Král souhlasil a hrabata z první linie, konkrétně maršálek, hrabě z Herefordu a hrabě z Lincolnu, ihned namířila svůj šik přímo na nepřátele, přičemž nevěděla o bažině ležící v cestě. Když ji uviděli, museli ji objet směrem na západ, čímž se zdrželi. Druhá linie vedená biskupem z Durhamu, složená z třiceti šesti vybraných praporečníků, o bažině věděla a táhla na východ. Biskup se snažil tento oddíl zastavit a přikázal jim počkat na třetí královu linii, ale rytíř Ralph Basset z Draytonu mu odsekl, že není biskupovou věcí učit je vojenství, ale měl by si jít sloužit mši. Vrhli se vpřed a ihned narazili na první skotský kruh, zatímco hrabata z první linie zaútočila z druhé strany.“ (HAMILTON 1849, str. 179)

Jakmile se anglické vojsko přiblížilo na dosah, skotská jízda se dala bez boje na útěk. Na bojišti tak zůstala jen hrstka velitelů, kteří řídili obranné formace kopiníků. Jedním z nich byl i bratr skotského lorda správce, jenž vedl lučištníky ze Selkirkského lesa. Během bitvy byl však sražen z koně. Ačkoli ho jeho střelci bleskově obstoupili, aby ho chránili vlastním tělem, byli nakonec zmasakrováni po jeho boku.

„Po zničení lučištníků se Angličané vrhli na skotské kopiníky, kteří stáli v kruzích s namířenými kopími hustými jako les. Protože jízda nemohla proniknout, jezdci sekali do okrajových řad, zatímco pěšáci na Skoty stříleli šípy a vrhali na ně spoustu kulatých kamenů z okolí.“ (HAMILTON 1849, str. 180)

Když anglický útok prorazil skotské obranné pozice, vnější okraje kruhových formací se zhroutily. Anglická jízda vzápětí vtrhla dovnitř kruhů a skotské obránce zničila. Anglický kronikář ztráty nepřítele silně zveličuje – tvrdí, že toho dne padlo padesát tisíc skotských pěšáků a mnozí další utonuli. Zajatci prý navíc vypověděli, že Wallaceovo vojsko původně čítalo neuvěřitelných tři sta tisíc pěšáků a tisíc těžkooděnců. Vlastní ztráty naopak kronika směšně bagatelizuje s tím, že Angličany ochránil sám Bůh. Z významných mužů měl padnout pouze velitel templářských rytířů, který byl při pronásledování nepřítele vtažen do bažiny a zabit.

Po zdrcující porážce u Falkirku přišel William Wallace o titul Ochránce Skotska a stal se z něj psanec. Historické zdroje o jeho dalším působení jsou nejasné. Jedním z odhadů je, že odešel do Francie a hledal pomoc u krále Filipa V. Rovněž některé zdroje uvádějí, že hledal oporu v Římě.

Wallace však pro anglického krále stále představoval hrozbu – hrozbu, že by se mohl vrátit a opět dokázat sjednotit bojovné Skoty. Z tohoto důvodu jej král nikdy nepřestal hledat. Osudným se Wallaceovi stalo datum 5. srpna roku 1305, kdy byl zatčen rytířem Johnem de Menteithem, což byl muž věrný Eduardovi. Ten Wallace předal anglické posádce v Robroystonu poblíž Glasgow.

Wallace byl poté převezen do Londýna, kde byl mučen a popraven. Takto jeho hrůzný konec líčí kronika:

LÉTA PÁNĚ 1305 (Anno Domini M.CCC.V.)

O zajetí a popravě:

„William Wallace (Willelmus Waleis) byl zajat jedním Skotem, a to panem Janem z Menteithu (Johannes de Mentiphe), a byl přiveden do Londýna ke králi. A byl odsouzen k tomu, aby byl smýkán (tažen), oběšen, sťat, vyvrhnut a rozčtvrcen a aby jeho vnitřnosti byly spáleny; což se i stalo. A jeho hlava byla zavěšena na Londýnském mostě, pravá paže nad mostem v Newcastle, levá paže v Berwicku, pravá noha ve městě svatého Jana (dnešní Perth) a levá noha v Aberdeenu.“ (STEVENSON 1839, str. 203)

Dochovala se i báseň znějící:

„Sunt tua demerita misero dignissima fine,

Esque pati dignus necis infortunia trinae;

Qui vastare soles sacras hostiliter sedes,

Et nimis atroces hominum committere caedes.

Turpiter occisus, Anglos non amodo laedes;

Si sapis ergo, duci tali, te, Scotia, ne des.“

Přeložena jako:

„Tvé zlé skutky si plně zasluhují bídný konec

a jsi hoden vytrpět muka trojnásobné smrti;

ty, jenž jsi zvyklý nepřátelsky pustošit posvátná místa

a páchat na lidech mimořádně kruté vraždy.

Potupně usmrcen, Angličanům už neublížíš.

Jsi-li tedy moudré, Skotsko, takovému vůdci se neodevzdávej.“ (STEVENSON 1839, str. 203)

Uvedené odsouzení Wallace a jeho hrůzná smrt poutají historiky dlouhá léta. Zároveň však fascinují i badatele právních věd. Dalo by se totiž říct, že se jednalo o první soud a vykonaný trest za „válečné zločiny“.

Na místě Wallaceovy popravy byla v moderní době umístěna pamětní deska, která nese slova: „Říkám vám pravdu: Svoboda je to nejlepší. Synu, nikdy nežij svůj život jako otrok,“ a poté výrok: „Smrt a vítězství,“ což byl Wallaceův bojový pokřik.

Na závěr se jeví jako vhodné uvést, že kronika psaná anglickými kronikáři nikdy nebude zcela objektivní. Vždy bude obsahovat až propagandistická tvrzení o hrůzách vykonaných Wallacem, přičemž současně bude úplně vypouštět a ignorovat vlastní chyby a zvěrstva. Je proto namístě tyto historické události posuzovat a číst absolutně nezaujatě a spíše se nechat fascinovat a unášet tímto velkolepým a statečným příběhem.

Velmi děkuji, že čtete. Velice si také vážím veškeré podpory. Pokud to tak budete cítit, zanechte mi zpětnou vazbu, abych věděl, jakým směrem dále pokračovat. Přátelsky Š.

Zdroje:

STEVENSON, Joseph (ed.). Chronicon de Lanercost, 1201-1346. Edinburgh: The Maitland Club, 1839.

HEMINGBURGH, Walter de. Chronicon domini Walteri de Hemingburgh, vulgo Hemingford nuncupati, ordinis sancti Augustini canonici regularis, in coenobio beatae Mariae de Gisburn, de gestis regum Angliae. Volumen II. Připravil Hans Claude HAMILTON. Londini: Sumptibus Societatis, 1849.