Článek
Řeč je o starověkém džinistickém rituálu sallekhana. Jedná se o duchovní praxi džinismu, která spočívá v uzavření slibu, při kterém se má tělo odprostit od všeho pozemského, včetně vody i jídla. Jde o proces „ztenčování“ nebo „obrušování“, kdy jedinec uzavře slib a postupně přestane přijímat potravu a vodu až do své smrti.
Džinistická tradice je jinak postavena na celkem běžných a pro západního člověka ještě pochopitelných slibech. Nejdůležitějším je nenásilí. Následuje zákaz lhaní, krádeže, povinnost žít v cudnosti a odmítnutí chamtivosti. Existuje i dalších sedm slibů věnujících se pohybu, spotřebě a meditaci. K těmto slibům někteří duchovní přidávají právě sallekhanu.
Jak se rituál praktikuje?
Hlavním rozdílem oproti sebevraždě je to, že sallekhana není doprovázena aktem zoufalství, bolestí nebo depresí. Motivace spočívá v tom, vyvázat se z nekonečného koloběhu reinkarnací. Hlavním konceptem džinistické víry je karma. V džinismu není karma chápána jen jako pravidlo příčiny a následku, ale doslova jako jemná hmota či nečistota, která se lidskými činy lepí na duši a stahuje ji zpět do koloběhu zrození.
Protože i běžný pohyb nebo konzumace potravy vede k neúmyslnému zabíjení mikroskopických živých bytostí, člověk neustále hromadí karmu novou. Sallekhana je tak z pohledu džinistů dokonalým východiskem. Úplným zastavením příjmu potravy a naprostou nehybností v závěru rituálu praktikující zamezí tvorbě jakékoliv nové karmy, zatímco soustředěnou meditací postupně „spálí“ tu dosavadní. Teprve takto dokonale očištěná duše může po smrti dosáhnout konečného vysvobození, takzvané mókši.
Starověké texty i moderní praxe nám pak mohou poskytnout ukázku, jak se takový rituál provádí.
Ten, kdo se rozhodne slib složit, to musí učinit veřejně, se svolením rodiny a musí mít souhlas svého duchovního vůdce. Příprava na rituál je individuální. Může trvat dny až roky. Přistupuje se k němu obvykle na sklonku života, při nevyléčitelné nemoci nebo když fyzická schránka již neumožňuje dodržovat duchovní praxi. Není to ale pravidlem.
V první fázi rituálu člověk omezí pevnou stravu a přejde na mléko a výrobky z něj. Následně mléko a syrovátku mění za vodu, která může být okořeněna pro zlepšení chuti. Poté se přejde jen na čistou teplou vodu. Dávky vody se postupně snižují, až je voda odebrána úplně, což pochopitelně vede ke smrti jedince. Praktikující se v závěru vůbec nehýbe a zcela se odpoutává od vnějšího světa.
Samotná realizace rituálu může mít také více podob. Člověk může jen ležet na lůžku ze slámy či holé zemi, nebo může zvolit brutálnější metodu, kdy stojí nehybně „jako strom“, dokud nezemře.
Porušení rituálu
Během procesu je definováno pět přísných přestupků, kterými může dojít k odchýlení od rituálu. Konkrétně se jedná o touhu narodit se znovu jako jiná bytost, touhu stát se jedním z bohů, projev touhy pokračovat v životě, touhu zemřít rychle a bez trápení a nakonec touhu mít smyslný život. Za drobnější prohřešky se pak považuje i pouhé přemítání nad vzpomínkami na uplynulý život, přátele a radostné chvilky.
Jak dopadl soudní spor?
Ačkoliv byl rituál Vrchním soudem v Rádžasthánu v srpnu 2015 postaven mimo zákon, do rozhodnutí vnesl nové světlo Nejvyšší soud Indie. Tehdy totiž stovky tisíc džinistů vyšly do ulic s argumentem, že soud naprosto nepochopil rozdíl mezi zoufalou sebevraždou a posvátným vyhasnutím. Džinisté upozorňovali, že právo na důstojný život musí logicky zahrnovat i právo na důstojný odchod, zvláště když životní síly přirozeně mizí.
Nakonec uspěli. Indický nejvyšší soud platnost zákazu pozastavil a o dva roky později parlament pokus o sebevraždu dekriminalizoval.
Zdroje:
Braun, Whitny, Sallekhana: The ethicality and legality of religious suicide by starvation in the Jain religious community, Medicine and Law, 27 (4): 913–24, ISSN 0723-1393, PMID 19202863.
Jain, Champat Rai (1934), Jainism and World Problems: Essays and Addresses, Jaina Parishad.
