Článek
Antické Athény jsou považovány za kolébku demokracie, která se zrodila kolem roku 508 př. n. l. Spolu s předáním moci lidu vznikl i soudní systém, který by v moderním světě působil jako naprostý chaos. Neexistovala policie, státní zastupitelství, profesionální soudci ani advokáti. Spravedlnost ležela výhradně v rukou stovek svobodných občanů vybraných z ulice.
Soudci z lidu a losování proti korupci
Základem soudnictví bylo těleso zvané Heliaia, čítající 6 000 svobodných athénských občanů, kteří byli každý rok vylosováni a za svou službu pobírali plat 2 až 3 oboly denně. Tento sbor se dělil do menších soudních dvorů – dikastérií.
O tom, které dikastérion bude konkrétní případ soudit, rozhodoval losovací mechanismus až v samotný den procesu. Šlo o přísné protikorupční opatření, aby nikdo nemohl porotce předem podplatit ani zastrašit.
Žaloba bez policie: Vše začínalo na ulici
Protože neexistoval veřejný žalobce, mohl žalobu podat kterýkoli svobodný občan. Celý proces začínal mimo soudní síň: žalobce musel protivníka osobně vyhledat na veřejném místě a za přítomnosti svědků mu předat předvolání k soudnímu úředníkovi. Následně sepsal žalobu, uhradil soudní poplatek a úředník provedl základní formální šetření.
V soudní síni pak dostali prostor pouze žalobce a žalovaný. Oběma stranám odměřovaly stejný čas neúprosné vodní hodiny (klepsydra). Ačkoliv byla profesionální obhajoba zakázána, běžně fungovali zkušení „sepisovači řečí“, kteří nevýmluvným občanům připravovali rétoricky dokonalé proslovy na míru.
Trest na míru i nebezpeční vyděrači
Po vyslechnutí řečí soudci bez vzájemné porady ihned hlasovali o vině. Pokud nebyl trest pevně dán zákonem, navrhl žalobce trest (například smrt) a odsouzený kontroval mírnějším návrhem (například pokutou či vyhnanstvím). Soudci pak zvolili jeden z nich.
Systém měl však k dokonalosti daleko. Absence státního dohledu dala vzniknout sykofantům – profesionálním udavačům, kteří vydírali bohaté Athéňany. Pro mnoho občanů bylo bezpečnější zaplatit tučné výkupné než riskovat náladovost stovek lidových porotců a tím tak riskovat i třeba trest smrti.
Sókratův osudný proces
Nejznámější obětí tohoto systému se v roce 399 př. n. l. stal filozof Sókratés. Obviněn z bezbožnosti a kažení mládeže předstoupil před 500člennou porotu. Místo proseb o milost zvolil ironickou obhajobu a jako „trest“ navrhl bezplatné stravování na účet obce. Porotce tím popudil natolik, že jej definitivně poslali na smrt vypitím odvaru z bolehlavu.
Zdroje:
Douglas M. MacDowell, The Law in Classical Athens (Ithaca, NY: Cornell University Press, 1978), 253.
PLATÓN. Spisy I: Euthyfrón, Obrana Sókrata, Kritón, Faidón, Kratylos, Theaitetos, Sofistés, Politikos. Přeložil František NOVOTNÝ. 1. souborné vyd. Praha: OIKOYMENH, 2003. Platónovy spisy, sv. 1.
