Článek
Filosofové antiky, například Sokrates, Platón a Aristoteles, se penězi ve svých dílech zabývali jen velmi okrajově. Zaujímali k penězům opatrný postoj. Platón uvádí, že peníze vznikají ctností, nikoli naopak. Aristoteles peníze chápe jako prostředek ke směně, kdy obchod považuje za pochybné zaměstnání. Skutečný obrat ve filosofickém zkoumání peněz nastal s knihou „Filosofie peněz“ (1900). Autor Simmel k tradičním funkcím (směnná, míra hodnoty, spoření) přidal sociologickou funkci, která reflektuje jejich specifický smysl v moderních společnostech.
Dle Simmela peníze umožňují rozvinutou dělbu činností, čímž rozšiřují konkrétní prostor svobody pro jednotlivce. Tedy například, že dělník již není placen jídlem a oblečením, ale sám si zvolí, jaké potraviny si koupí a jaké oblečení bude nosit. Toto je viditelná změna oproti hierarchii ve starých společenstvích, kde moc odpovídala postavení. Nyní začalo platit, že každý má svou vlastní moc, podle toho, kolik má peněz.
Peníze mají velmi užitečnou funkci. Předně usnadňují směnu - tedy odbourávají nutnost najít partnera, který nabízí žádané zboží a zároveň stojí o nabízené zboží. Peníze jsou rovněž trvanlivé, nespotřebovávají se, jsou věčné. Jediný strach, který dokáží vyvolat, je strach ze zlodějů. Na to společnost začala reagovat tak, že byly zakládány první banky a peněžní ústavy. Z tohoto centralizovaného hromadění peněz vznikla myšlenka půjčování a úvěrů.
Podmínkou pro to, aby peníze a peněžní hospodářství fungovaly, je důvěra lidu v peníze. Peníze musí chtít (skoro) každý a (téměř) vždycky jako protihodnotu za zboží nebo službu. Kde toto uznání vymizí, ztrácí se i peněžní hospodářství. Peníze mohou dále fungovat jen za předpokladu, že některé věci nejsou na prodej. Takovou neprodejnou věcí se rozumí samy peníze, či razidla. Dále je také nutné zachovat neprodejnost státního aparátu (policie, soudci, politici).
Někteří ekonomové se kloní k názoru, že peníze vznikají úvěrem, že jsou „vyráběny“ úvěrovými bankami. V používání peněz je základním prvkem institucionalizovaná důvěra - přijímáme je ve spolehnutí na to, že budou platit i v budoucnu. Tuto důvěru podporují symboly na mincích a bankovkách (bohové, panovníci, slavné osobnosti).
Peníze, jak je známe, společnost neřídily od nepaměti. Před samotným vynálezem peněz lidé obchodovali za pomoci směny různých věcí. Je známo, že platidlem bylo například obilí, korálky, mušle a látky. Vždy se jednalo o věc, která měla ve společnosti největší odbyt a každý ji byl ochotný a schopný přijmout. Ukázkovým příkladem takové situace může být vězeňské prostředí. Jako platidlo se zde hojně užívají cigarety a káva. Společnost se vždy přizpůsobí podmínkám a jako vhodné platidlo začne akceptovat obecně chtěné zboží.
Postupem času začaly být vytvářeny první peníze, které byly vyráběny z cenných kovů – zejména ze zlata a stříbra. Později se rovněž používala měď a bronz. Toto se časem ukázalo jako nepraktické, protože movitá část obyvatelstva kvůli bohatství musela neustále čelit strachu. Nadto se kovy oběhem opotřebovávaly a ztrácely svou hmotnost. Začaly proto vznikat první úschovny. Zde majitel odevzdal peníze, za které dostal potvrzení. Právě toto potvrzení bylo počátkem papírové měny.
Závěrem lze říci, že peníze nejsou „tvrdý fakt“ ani objektivní skutečnost, nýbrž geniální lidský vynález, který usnadňuje život a rozšiřuje možnosti tím, že ztělesňuje ochotu ke spolupráci, praktickou důvěru v budoucnost, společnost a stát.
Zdroje:
článek „Co jsou peníze?“ SOKOL Jan
https://cs.wikipedia.org/wiki/Pen%C3%ADze
