Je policejní násilí globální problém? Proč k němu dochází?

Definovat policii je složité kvůli jejímu historickému vývoji. Veřejnost policii může vnímat odlišně. Prvním způsobem může být policie chápána jako prostředek garantující ochranu obyvatel, tedy v dobrém slova smyslu. V druhém případě je možno policii uchopit negativně, tedy jako složku represivní, která společnost do určité míry omezuje. Současná policie tak neustále balancuje mezi těmito směry, přičemž musí udržovat státní autoritu a zároveň uchovat veřejné dobro.

Antropologie byla donedávna známa svým zaměřením na exotické kultury. V průběhu dějin se přestala omezovat pouze na tato vzdálená společenství a začala se soustředit na otázku, jak do moderní společnosti zapadají policejní orgány.

V rámci tohoto antropologického zkoumání policie bylo rychle vypozorováno, že policie v rámci zákonných norem může využívat násilí (donucovací prostředky), což se v mnoha případech může jevit jako zbytečné, či dokonce cílené zejména na minority. Cílem antropologického zkoumání tak rozhodně není obhajování policie, ale zkoumání její omylnosti a vyhodnocování její lidské stránky.

Autor Jeffrey T. Martin ve svém článku Police and Policing, vysvětluje, že policie se dostala do zorného pole antropologického zkoumání až po první světové válce, přičemž policii zkoumá aktivně tak, že propojuje kritické zkoumání státní moci s etnografickými studiemi policejní práce.

Zatímco předchozí autoři ke zkoumání policejních sborů přistupují srovnáním konkrétních etnografických studií s otázkami státní moci jako proměnné, autor Didier Fassin ve své knize Enforcing Order An Ethnography of Urban Policing ke zkoumání přistupuje čistě etnograficky, neboť v rámci výzkumu trávil mezi policisty patnáct měsíců svého života. Všechny zmíněné antropologické studie policejních orgánů se, mimo jiné, zabývají otázkou užívání násilí ze strany policistů a rovněž policejní morálkou.

Ve studii autora Karpiaka je užívání nepřiměřeného násilí demonstrováno třemi případovými studiemi. Zde je důkladně popsáno, že policisté často zneužívají svou pravomoc a přistupují k násilí z důvodu, že veřejnost vnímají jako nepřátelskou. Velkou roli hraje i skutečnost, že policisté často nejsou spokojeni s rozhodnutími soudů, které vnímají jako příliš mírné, a proto se také často pasují do role soudce. Je také patrno, že tyto praktiky nejsou fenoménem všech oddělení. Jedná se o několik jedinců, přičemž zbytek policistů, kteří takové jednání nepraktikují, z důvodu loajality často přivírají oči nad těmi, co jej praktikují.

Zatímco autor Jeffrey T. Martin užívání násilí zdůvodňuje tím, že se ho dopouštění nejčastěji řadoví policisté, a to v důsledku řešení neočekávaných situací, které neumí vyřešit jiným způsobem.

Studie Police Mental Health autora Mihailis E. Diamantis nahlíží na tyto důvody odlišněji. Autor naráží na skutečnost, že sami policisté často trpí vážnými psychickými problémy, které eskalaci násilí přímo způsobují. Podle studie policisty sužují duševní problémy v míře, která několikanásobně převyšuje průměr populace. Jde o profesi s jedním z nejvyšších rizik výskytu posttraumatické stresové poruchy, sebevražd, závislostí na návykových látkách a chronické spánkové deprivace. Tyto neléčené poruchy výrazně zvyšují riziko, že policista použije neoprávněné násilí. S ohledem na uvedené nelze jasně definovat, jaký je pravý důvod toho, proč policisté násilí páchají.

Je pochopitelné, že důvody vedoucí k páchání násilí budou nutně individuálně spjaty s konkrétní situací. Je zajímavé, že neoprávněné užívání násilí je globálním fenoménem. Není tudíž podstatné, jaké má stát zřízení či jaká je jeho ekonomická situace, ačkoli je samozřejmě logické, že se násilí ze strany represivních složek bude častěji objevovat například v totalitních režimech.

Takto vypozorovaný vzorec nemůže být náhoda. Je jasné, že policisté při přijímacích řízeních absolvují řadu vyšetřeních, včetně psychologického a psychiatrického. Dá se tudíž pracovat s myšlenkou, že k policii je přijímán určitý výsek osob, který dosahuje ve vstupních testech obdobných výsledků.

Studie s názvem Observations on the Making of Policemen, ve které autor John Van Maan detailně zkoumá proces přijetí uchazeče k policii, a to až po jeho socializaci v rámci policejního týmu. Autor vychází z perspektivy, že policisté sami sebe vnímají tak, že pro společnost dělají špinavou práci. Kvůli tlaku veřejnosti i nadřízených si vytvářejí silnou skupinovou loajalitu, pocit izolace a pravidla mlčenlivosti. Proces přijetí je dlouhý a náročný.

Již od policejní akademie, nebo přípravných kurzů je nováčkům vštěpována skupinová solidarita, a to prostřednictvím disciplíny a sdílení skutečných zážitků ze strany instruktorů. Po absolvování akademie následuje další začleňování nováčka do kolektivu, a to již ze strany zkušenějších kolegů. Autor v závěru tvrdí, že běžné snahy o reformu policie selhávají, protože ignorují tento hluboký proces socializace. Chování policistů není iracionální anomálií, ale zcela racionální reakcí na podmínky, do kterých jsou společností a systémem uvrženi. Dokud se nezmění samotná struktura policejní práce a jejich role ve společnosti, žádné školení a kurzy profesionalizace jejich kulturu nezmění.

Je jasné, že k policejním složkám jsou příjímání lidé, kteří jsou psychologicky podobné povahy. Drobné odchylky v osobnosti poté vytříbí policejní společnost.

Přesto však nadměrné užívání násilí bude vždy výsledkem selhání jednotlivce. Toto otevírá novou otázku, a to do jaké míry je možné tato selhání efektivně vymýtit. Další otázkou je, zda násilí páchané ze strany policistů motivuje maskulinní prostředí.

Studie A Comparison Of Police Use Of Force By Male And Female Officers In Canada, kolektivu autorů z Kanady zkoumá použití síly policií na základě statistických údajů za období devíti let. Studie porovnává, jak se liší přístup policistů a policistek. Ze studie vyplývá, že policistky používají sílu výrazně méně často než jejich mužští kolegové, a to i po zohlednění jejich menšího procentuálního zastoupení ve sboru. U žen byla zjištěna nižší pravděpodobnost, že se zapojí do incidentu vyžadujícího použití síly i střelné zbraně. Je otázkou, do jaké míry je tento výsledek ovlivněn biologicky, tedy, že ženy mají obecně menší sílu než muži.

Policisté často použití síly odůvodňují svou vlastní interpretací, která zároveň sází a soudržnost v rámci společenství. Článek How Police Justify the Use of Deadly Force od autora Williama B. Waegela se tímto tématem komplexně zabývá. Autor uvádí, že ospravedlnění násilí lze rozdělit do dvou oblastí. První sdružuje obhajobu násilí ještě předtím, než je použito. Obsahem druhé oblasti je zdůvodnění síly poté, co byla použita.

V první variantě se často zrcadlí ustálené názory, které reflektují nebezpečnost služby. Zejména jde o argument, že v případě ohrožení je lepší střílet jako první a řešit papírování později, než zaváhat a riskovat vlastní smrt. Dále je viditelné škatulkování obětí jako špatných a podřadných lidí, často takových, kteří páchají trestnou činnost, a proto si hrubé jednání zasluhují. Mnoho policistů rovněž nedůvěřuje spravedlnosti soudnictví a tresty, které soudy za protiprávní jednání udělují, jsou v jejich očích nedostatečné.

Ke zpětnému odůvodňování lze uvést, že jsou použity argumenty typu: „buď on nebo já“, nebo je vina svalována na oběť, která se však již v některých případech nemůže bránit. Závěrem autor uvádí, že snahy o redukci násilí ze strany policie jsou problematické a neúčinné. Policejní subkultura má hluboce zakořeněné postupy a myšlenky, kterých se drží a není možné tuto subkulturu změnit.

Toto doplňuje studie s názvem Corruption and the Blue Code of Silence autora Jerome Skolnicka, jenž analyzuje fenomén policejní soudržnosti. Blue Code of Silence je nepsané pravidlo policejní subkultury, které policistům zakazuje donášet na své kolegy nebo proti nim svědčit v případě pochybení či trestné činnosti. Toto nepsané pravidlo pramení ze samotné povahy policejní práce. Je to determinováno prostředím, ve kterém se policista denně pohybuje. Jedná se o prostředí nepředvídatelné a často nebezpečné. Toto prostředí pak dotváří úzce semknutou subkulturu, v níž je loajalita naprosto klíčovým prvkem.

Policisté ono pravidlo dodržují především ze strachu z odplaty. Policista, který by promluvil, riskuje zničení kariéry, nálepku „krysy“ a nebezpečí, že mu kolegové v krizové situaci na ulici nepomohou. Roli hraje i to, že policisté na sebe navzájem vědí o drobných přestupcích, a proto se raději vzájemně kryjí, aby nespustili lavinu udávání. Autor to ilustruje na případu Abnera Louimy z New Yorku, kterého policista sadisticky mučil, a přestože se tím chlubil ostatním, nikdo ze zasahujících kolegů ho nenahlásil. Tato přehnaná loajalita představuje bariéru k tomu, že by mohli být viníci potrestáni a vyšetřováni.

Dá se uzavřít, že příčinou páchání násilí bude kombinace všech uvedených faktorů. Co se týká obhajoby a bagatelizace jednání samotných policistů, jedná se o obranný efekt, který vyvěrá ze sníženého sociálního cítění. Je cílem každého společenství, aby přehnané a zbytečné násilí vymizelo, nicméně úplné vymýcení se však jeví jako minimálně komplikované, a to z důvodu úzké soudržnosti společenství policistů.

Poznámka autora k článku: výše uvedené studie byly prováděny na policejních odděleních po celém světě, zejména v USA a Francii. V USA je policejní subkultura a soudružnost obrovským fenoménem (policejní bary, policejní čtvrti atp.). Jedná se o vědecké práce, které antropologicky zkoumají policii a její činnost. Článek nemá za cíl jakoukoliv neuváženou, konkrétní kritiku policie a ani se nezaměřuje na Policii České republiky, jedná se o antropologické a vědecké zkoumání policie v globálním a obecném smyslu.

Poznámka k obrázkům - obrázky jsou pouze ilustrační - neposuzují oprávněnost zákroků. Jedná se o ilustrační obrázky pro oživení textu!

Zdroje:

KARPIAK G. Kevin, GARRIOTT William. The Anthropology of Police. New York: Routledge, 2018

MARTIN T. Jeffrey. Police and Policing. Annual Review Anthropology. 47:133-148, 2018

FASSIN Didier. Enforcing Order An Ethnography of Urban Policing. Cambridge: Polity Press, 2013

DIAMANTIS E. Mihailis. Police Mental Health. Iowa: 109 Iowa L. Rev. 2063, 2024

VAN MAAN John. Observations on the Making of Policemen. Colorado: Human Organization, 1973

SHEPPARD Jennifer, KHANIZADEH Ariane-Jade, BALDWIN Simon, BENNELL Craig. A COMPARISON OF POLICE USE OF FORCE BY MALE AND FEMALE OFFICERS IN CANADA. CRIMINAL JUSTICE AND BEHAVIOR, 2024, Vol. 51, No. 5, May 2024, 743 –767, 2024

WAEGEL William. How Police Justify the Use of Deadly Force. Oxford University Press: Social Problems, Dec., 1984, Vol. 32, No. 2 (Dec., 1984), pp. 144-155, 1984

SKOLNICK Jerome. Corruption and the Blue Code of Silence. New York: Police Practice and Research vol. 3, 2002

CHAN Janet. Changing Police Culture. Oxford University Press: The British Journal of Criminology , Winter 1996, Vol. 36, No. 1 (Winter 1996), pp. 109-134, 1996