Kam se hrabe fikce. Dílo Gesta Francorum ukazuje syrovou realitu první křížové výpravy

„Chcete-li, kdo přijíti ke mně, zapři se, vezmi na sebe svůj kříž a následuj mne!“.

Tento rétoricky silný proslov, zaměřený na téměř všechny vrstvy obyvatel západní Evropy, odstartoval řadu výprav do Svaté země. Hlavním významem výprav bylo osvobození Svaté země, božího hrobu a východních křesťanů z područí pohanů. I přes veškerá a fatální rizika, obrovská část populace s vidinou služby Bohu nebo s vidinou snadné kořisti z východu, byla odhodlána výpravu podstoupit. Začala se tak formovat francouzská, porýnská, normanská a italská vojska nezávisle na sobě. První křížová výprava byla ukončena vítězstvím západních, křesťanských vojsk – tedy dobytím a následnou kontrolou Jeruzaléma. Křížové výpravy se opakovaly mezi lety 1096-1270 ještě šestkrát.

Dílo Gesta Francorum zachycuje celkový průběh první křížové výpravy, včetně uvedeného proslovu papeže Urbana II. z pohledu jednoho anonymního účastníka. Ačkoliv se jedná o poměrně stručný text, je patrno mnoho příkladů každodenního života a tehdejšího myšlení křižáků. Nejdominantnější myšlenku tvoří hluboké náboženské přesvědčení. Je patrno ve všech činech a veškeré strasti jsou často vnímány jako zkouška víry. Nejen strasti, ale i vítězství mají nábožensky situovaná odůvodnění ve smyslu Boží milosti. Mentalita křižáckých válečníku je striktně orientována pouze na jejich úspěch spočívající ve vyhlazení pohanů. Každodennost křižáckých válečníků, tak, jak je v díle popsána, vykresluje život jako drsný, plný extrémů a neustálého kontaktu se smrtí.

V případě obléhání měst a bojů často křižáci strádali extrémním hladem a žízní, přičemž byli nuceni pít krev svých zvířat anebo vlastní moč. Po vítězném dobytí měst se museli vypořádávat s „hromadami mrtvol jako pyramid“, které způsobovaly značný zápach a  také mnoho smrtících nemocí. Každodenní život byl plný nábožensky situovaných rituálů. Vojáci se před bitvami zpovídali duchovním, prováděli modlitby a dávali almužny. Těmto náboženským úkonům byla přikládána stejná důležitost jako zbrani a boji. Zajímavým aspektem poté bylo složení členů výpravy. Jak by se mohlo zdát, nejednalo se čistě o maskulinní prostředí. Přítomny výpravě byly rovněž ženy, které měly svou roli. Mimo to, že se staraly o morální podporu, zastávaly svou roli v logistice – při bitvách nosily vojákům vodu. Nejednalo se tak čistě o vojsko, ale o komplexní společenský útvar.

Oproti tomu Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky vykresluje život autora Usámy Ibn Munkize, který zemřel roku 1188 ve věku 93 let. Jeho dílo zaznamenává události od roku 1138 n.l. Patrny jsou zážitky z bitev a bojů s Franky i muslimy. S barvitou surovostí jsou autorem vykreslovány bitvy, kterých se sám účastnil, nebo hrdinské činy jiných muslimských bojovníků, o kterých slyšel. Situace v letech okolo 1138 n.l. postupně deeskalovala a napětí v soužití mezi dlouhodoběji usazenými Franky a muslimy začínalo být v některých regionech částečně normalizováno.

I přes tuto skutečnost autor myšlení a mentalitu Franků nechápe a je velmi kritický, kdy hlavní popis křižáků uvádí, že „každý člověk, který pozná záležitosti Franků, musí chválit Alláha a uctívat Ho. Neboť v nich vidí jakýsi druh zvířat, která mají ctnost statečnosti a bojovnosti, ale žádnou jinou, podobně jako zvířata mají jedině vlastnost síly a schopnost nosit těžké náklady“. Uvažování o světě, mravech a morálních hodnot bylo ze strany muslimů velmi odlišné. Jiné byly i například léčebné metody muslimských chirurgů v porovnání s těmi křesťanskými, například franský lékař usekl vojákovi nohu sekerou nebo rozsekl ženě hlavu, aby z ní vyhnal démona. Tyto praktiky byly vnímány jako zastaralé a primitivní. Usáma Ibn Munkiz s údivem kritizoval i vztahy mezi Franskými muži a ženami, muži byli dle jeho uvážení téměř bez žárlivosti. Taktéž je kritizována i hygiena franských mužů.

Dochované zápisky z obou stran bitevního pole nám tak dnes nenabízejí jen suchá historická data, ale odhalují hlubokou propast mezi dvěma mentalitami. Zatímco křesťanští bojovníci vnímali své krvavé tažení a extrémní utrpení zaslepeně jako zkoušku víry a plnění boží vůle, arabský svět je často pozoroval se směsicí údivu a pohrdání. Přesto paměti arabského bojovníka Usámy Ibn Munkize dokazují, že i uprostřed surové svaté války existoval prostor pro uznání a navázání osobních přátelství s nepřítelem. Křížové výpravy tak zůstávají nejen příběhem hromad mrtvol a náboženského fanatismu, ale především fascinujícím svědectvím o syrovém kulturním šoku.

Zdroje:

MUNKIZ Usáma Ibn. KNIHA ZKUŠENOSTÍ ARABSKÉHO BOJOVNÍKA S KŘIŽÁKY. Praha: Academia, 2009

HILL Rosalind. THE DEEDS OF THE FRANKS AND THE OTHER PILGRIMS TO JERUSALEM. Oxford: Clarendon Press, 1979