Modli se a pracuj: Jak přísný klášterní řád vybudoval Evropu

Úvodem je třeba se alespoň okrajově zabývat otázkou, jak mnišství vznikalo. Nejrannější formy mnišství můžeme pozorovat již u starověkých asketů. Jejich životní styl se vyznačoval bdělostí a jednalo se o prapůvodní křesťanské zaměření „na druhý příchod Kristův“. Mnišství jako určité společenství můžeme datovat do 3.–4. století po Kristu. Tehdy se mnišství vyznačovalo asketickým a poustevnickým způsobem života. Geograficky je možné jeho původ zasadit do Egypta a Sýrie. Odtud se poté šířilo dál. Pro poustevnický život bylo charakteristické žít v absolutním odloučení od ostatních. Mniši často vyhledávali odlehlá místa v jeskyních, nebo neobydlených stavbách. Zde trávili svůj čas, jak nejskromněji mohli a  věnovali se „vnitřnímu boji“ se svými lidskými potřebami. Základní koncept mnišství spočíval v metodě zavržení světa a umrtvení lidské přirozenosti. Za základní ideu mnišského života by se tedy dala považovat askeze spočívající ve skromném životě, osamělosti, celibátu, sebekontrole a silné oddanosti a lásce k Bohu (Franecová 1998, s. IX-XXXII).

Jednou z nejdůležitějších osobností stojících za vývojem mnišského života na západě je bezpochyby svatý Augustin. Ten položil základní ideu mnišského života, která nespočívala v poustevnictví a samotě, ale naopak v životu v komunitě, tedy ve společnosti ostatních mnichů. Jeho regula vycházela z Bible a praxe západního křesťanství, kdy zrcadlila a poskytovala návod „správného mnišského života“. Právě tato významná osobnost křesťanských dějin byla vzorem a inspirací pro ostatní. Svatý Benedikt poté ve své Řeholi (Regula Benedicti) položil komplexní základy společného soužití v klášterech. Ve své podstatě se jednalo o ustálenou příručku a soubor pravidel pro život mnicha. Z této řehole poté vyplývá, že hlavou kláštera byl opat – otec, který měl za úkol dohlížet na chování a vychovávat a vést ostatní mnichy – bratry. Řehole Benediktova se zabývá a upravuje veškerý život v klášteře. Vymezuje, jak by se správný mnich měl chovat, jaké má úkoly, jak by se měl stravovat. Z této řehole se poté stal precedent, kterým se řídila téměř všechna západní klášterní společenství.

Zajímavým aspektem řehole však není jen etická část – tedy soubor pravidel. Viditelná zde byla i určitá represe. Při porušení daných podmínek byli mniši trestáni. Tresty nabývaly na intenzitě až přímo úměrně, tedy například: jednalo-li se o první porušení, byl mnich izolován na určitou dobu od ostatních. Tresty však mohly eskalovat při opakovaných porušeních řádu kláštera. V takových případech bylo přistupováno například k bičování. Pokud by ani tento trest nebyl dostatečný, mohlo dojít i k finálnímu vyloučení jedince z  kláštera. Když řekneme, že se jednalo o komplexní návod života mnichů, je to myšleno doslovně. Řehole se nevymezovala jen na tresty a povinnosti. Upraveny byly i všechny ostatní činnosti, například běžné denní úkoly mnichů, stravování, komunikaci či modlení. Je nutno podotknout, že žít podle řehole nebylo jednoduché. Mniši dostávali jen akorát potravy, aby přežili. Pili jen akorát, aby se neopili a ani neumřeli žízní.

Komunikovali jen omezeně – mlčení bylo ceněno. U mnichů dále dle této řehole neexistovalo vlastnické právo. Mnich nemohl vlastnit doslova ničeho. Nutno podotknout, že tato řehole vycházela z Bible. Její plnění bylo interpretováno jako absolutní odevzdání života Bohu. Závěrem je nutno sdělit, že řehole Benedikta nebyla tou nejtvrdší formou askeze, byla zde patrna i určitá rovnováha. Zcela výstižné je v tomto kontextu Benediktovo heslo „modli se a pracuj“. (Franecová 1998, s. 2-169)

Benediktinská řehole však nebyla jediná, která reformovala a snažila se upravovat život mnichů. Nabízí se možnost drobného srovnání. Již dříve zmíněná řehole Augustina (Majer 1898), ze které poté víceméně vycházela základní idea uskupení společného života mnichů, je překvapivě velmi stručná. Oproti například řeholi Benedikta, má jen osm kapitol a život mnichů upravuje jen rámcově. Nedává tedy konkrétní a obsáhlá pravidla jako řehole Benediktova.

Jako reformu řehole Benediktovy můžeme pozorovat vznik Cisterciáckého řádu. Tento vznikl v 11. století a jeho vznik reagoval na nespokojenost s nedostatečným dodržováním Benediktovy řehole v mnišských komunitách. Nespokojenost pramenila z toho, že někteří mniši řeholi přestali plně následovat. Její výklad si začali interpretovat volněji. Cisterciácký řád se proto pokusil se upevnit prvotní Benediktovu myšlenku a jeho řeholi žít bezpodmínečně. Kladl důraz na přísnější dodržování pravidel a každodenní práci mnichů (Suchánek, Drška 2013, s. 251). Shrnutím je patrno, že všechny zmíněné řehole jsou si principiálně podobné. Již dříve jsme zmínili individuální askezi poustevníků, kteří žili v absolutní izolaci a životu v naprosté chudobě hraničící s tělesnou trýzní.

V organizovaném životě mnichů se obdobně přísná zdá být řehole sv. Františka z Assisi, který klade velký důraz na život v absolutní chudobě. Řehole se poté striktně opírá o doslovné naplňování svatého evangelia a je ze všech porovnávaných řeholí tou nejtvrdší. Mezi základní povinnosti Františkánských mnichů patřila „služba prostému lidu“. Tito mniši běžně pomáhali chudým, starali se o nemocné, prováděli bohoslužby pro chudé a odloučené. V porovnání s jinými řády byla také rozdílná i hierarchie kláštera (Brejcha 1915).

Zdroje:

FRANECOVÁ Alžběta (tr.), 1998. Řehole Benediktova. Praha: Benediktinské Arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty.

BREJCHA, Leander (tr.), 1915. Spisy a myšlenky sv. Františka z Assisi. Praha: B. Stýblo.

DYER Joseph, 2019. Benedictine monks. Published online 30 December 2019  https://doi.org/10.1093/omo/9781561592630.013.90000369479, s. 1-26.  

HERWEGEN Ildefons, 2008. Smysl a duch Benediktovy řehole. Vyšší Brod: Cisterciácké opatství.

MAJER, Alois (tr.), 1898. Regule sv. Otce Augustina a její výklad od bl. Alfonsa z Orozka. Praha: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna V. Kotrba.