Článek
Málokteré téma fascinuje filozofii tak jako lidská konečnost. Většina náboženství i směrů se snaží vytvořit jakýsi štít, který by nás před děsivou představou konce obránil. Schopenhauer na to jde ale úplně jinak. Místo slibování posmrtného ráje rozebírá samotnou podstatu toho, co v nás vlastně umírá.
Jak k tomu dospěl?
Arthur Schopenhauer ve svém díle O smrti předkládá studii o konci lidského života. Samotný konec existence (smrt) nepovažuje za absolutní zánik, ale za jistý krok směřující k prapodstatě. Téma o smrti patří mezi vrcholná témata filozofie. Je tomu tak z důvodu, že člověk si je na rozdíl od zvířat vědom své konečnosti. Uvědomování si vlastní konečnosti se pak projevuje v řadě filozofických a náboženských textů, a to zejména jako obrana proti děsivému lidskému konci.
Schopenhauer nachází rozlišení mezi intelektem (vědomím) a vůlí. Intelekt je vázán na mozek a organismus, který se smrtí zaniká. Vůle k životu je však nezničitelná. Strach ze smrti tak nepramení z nějakého intelektuálního poznání, ale právě z nezničitelné a zafixované vůle k životu, která je slepá. Zamyšlením o stavu smrti autor předkládá velmi silný argument, kdy uvádí, že stav po smrti musí být totožný s tím, který byl před narozením. Ve stručnosti před naším narozením uběhlo tisíce let, aniž by to člověka výrazně děsilo, přičemž stav po smrti musí být stejný. To, co však vhání člověku strach do žil, je skutečnost, že jsme ochutnali život.
Následně se zabývá myšlenkou nekonečnosti života skrze srovnání s přírodou. Jako u přírodní síly (například elektřiny), tato zůstává stejná bez ohledu na to, v jakých tělesech se právě projevuje. Stejně tak přetrvává i život v člověku, bez ohledu na jeho vnější schránku. Smrt je přirovnána ke spánku nebo stavu bezvědomí – jednoduše řečeno se jedná o okamžik, ve kterém nás opouští vědomí, přičemž toto není samo o sobě původcem bolestí. Často tak smrt může přijít jako vysvobození z útrap a nemocí.
Schopenhauer kritizuje evropskou představu, že po smrti musíme dál existovat jako ta samá osoba se stejným jménem a vzpomínkami (například myšlenka křesťanství). Podle něj by nekonečný život v jednom a tom samém těle nebyl odměnou, ale trestem, protože každý člověk je ve své podstatě omezený a v životě zažívá trápení.
Naše skutečné „já“ je ve skutečnosti mnohem větší a je součástí celé přírody. Smrt pouze zbourá zábranu, jež nás oddělovala od zbytku světa. V tom se autor shoduje s filosofiemi pocházejícími z Indie, z nichž vyplývá, že naše hluboká podstata nikdy neumírá. Po smrti se mění jen vnější podoba, ale to, čím skutečně jsme, je věčné. Kdo toto pochopí, přestane se smrti bát a začne ji vnímat jako přirozený návrat do věčného koloběhu světa.
Naše skutečná podstata neumírá, protože jsme součástí věčného koloběhu přírody, podobně jako listy na stromě. Jednotlivci mezi lidmi a zvířaty zanikají, zatímco jejich druh zůstává stále stejný. Smrt je přirovnáním k zimnímu spánku nebo ke střídání listí na stromech v jednotlivých ročních období. Člověk v tomto ohledu není jiný, smrt je tedy jen povrchní změnou formy, a to podstatné v nás existuje v nekonečné přítomnosti a nikdy nezaniká.
Autor tvrdí, že lpět na své individuální existenci je omyl. Naše osobnost je totiž často jen hromada starostí a chyb. Kdybychom měli žít jako ten samý člověk věčně, jednalo by se jen o trápení. Smrt je jako probuzení ze snu. Vzpomínky sice zmizí, ale vůle k životu, která nutila žít, zůstává a objeví se zase v jiném individuu.
V závěru je vysloven souhlas s východním náboženstvím a myšlence „stěhování duší“. Smrt je pro něj spravedlivý obchod, přičemž je nutné uvolnit místo dalším. Čas a zánik je jen výplodem mozku, ve skutečnosti život přetrvá dál. Smrt člověku nebere nic skutečného, pouze mu bere iluzi, že je od světa oddělen.
Zdroje:
SCHOPENHAUER Arthur. O Smrti. Brno: Čestmír Kocar, nakladatelství „Zvláštní vydání…“, 1996
