Proč Marie Terezie zakázala probodávání mrtvol kůlem?

Tvrzení, že upír je doménou pouze Evropy, ať balkánské, tak slovanské, by bylo nesprávné. Působné pole upíra bylo mnohem širší a písemné zdroje jej zmiňují prakticky ve všech světadílech. Pro správné pochopení musíme pojem upíra značně zobecnit. Jedná se o určitou, nutně zlou bytost, jež v různých formách často škodí lidem, a to tak, že způsobuje fatální újmy. V takovém pojetí lze upíra pozorovat již v antických či starověkých textech, například akkadské verzi mýtu Inannin sestup do podsvětí, kde Innan sestupuje do podsvětí a umírá, přičemž je znovuzrozena, v důsledku čehož získá schopnost ovládat život i smrt. Dále, v jiných akkadských textech je vyobrazena bytost Sukuba Lilit. Tuto bytost lze posoudit jako zlého démona, neboť během noci (často ve snech nebo pozdějších erotických vizích), svádí muže a pohlavním stykem vysává jejich energii, někdy i doslova jejich život.

V evropském pojetí jsou zmínky o upírech patrny napříč celým kontinentem. Za zmínku stojí jistě jedna z prvních zmínek o „klasičtějším“ upírovi na Britských ostrovech ze 12. století od historika Williama z Malmesbury (1090–1143 n.l.), jenž uvádí, že věří v upírství a interpretuje jej jako dílo ďáblovo. William z Malmesbury nebyl jediným obyvatelem Britských ostrovů, který připouštěl existenci upíra. Augustiniánský kanovník William z Newburgu (zemřel roku 1208) popisuje událost, kterou získal z doslechu. V souhrnu popisoval, že na hradě Alnwick žil velmi zkažený muž, který po úraze onemocněl a před svou smrtí se nestihl vyzpovídat knězi. I přesto, že byl řádně křesťansky pohřben, po své smrti vstával z hrobu a strašil lid i zvěř a způsobil, že v místě vypukl mor. Lid na toto reagoval tak, že otevřel hrob onoho zkaženého muže a našel pod tenkou vrstvou hlíny mrtvolu, odulou, avšak nezkaženou. Mrtvole poté jeden z odvážlivců sťal hlavu a z ran vytékala čerstvá, jasně červená krev, kterou dle místní a dobové interpretace musela tato bestie vypít ostatním. Následně tělo zpopelnili a tím bestii lid zničil, přičemž morová rána náhle ustala.

Za největší rozkvět zájmu o vampyrismus v Evropě můžeme označit období konce „honu na čarodějnice“. V tomto období vzniká nejvíce odborných textů k tématu Vampyrismu a jsou zkoumány jevy a praktiky, které kolují o vampyrismu mezi nevzdělanou a obyčejnou populací prakticky po celé Evropě. Zejména v Uherském království kolem roku 1700 jsou ve spisech opata Augustina Calmeta (1672–1757) četné zmínky o vampyrismu a jeho následném potírání. Uvádí nespočet případů, které se odehrály a dějově jsou tyto případy velmi podobné případům, které popisuje výše William z Newburgu. Běžné jsou exhumace mrtvých těl se svolením soudů a vyšetřováním policie, kdy případy jsou místními útvary policie uzavírány v celku běžně jako „vampyrismus“. Diskutovaný fenomén se z pramenů opata Augustina projevoval v obecné rovině tak, že zemřelý opouštěl svůj hrob a chodíval strašit a pít krev svým přátelům, příbuzným a obyvatelům vesnice, ve které žil. Tyto osoby posléze neočekávaně hynuly. Tato náhlá úmrtí byla místními přisuzována právě vampýrovi. Prováděným a následným šetřením obyvatel, potažmo zdejší policie, bylo přistupováno k otevírání hrobů, přičemž těmito úkony byly nalézány neshnilé mrtvoly s čerstvou krví kolem úst, očí i uší.

V souvislosti s objevem nestandardního rozkladu mrtvého těla bylo dalším nutným krokem potřeba mrtvole probodnout srdce kůlem nebo kopím, či oddělit hlavu od těla a tělo spálit. Za zmínku dále stojí i opatření preventivní, ke kterým se obyvatelé běžně uchylovali. Součástí prevence, aby mrtvý nemohl vstát z hrobu, běžně bylo, že zemřelý byl pohřben čelem ke dnu hrobu, nebo jeho údy byly zatěžkány kameny či jej obyvatelé rozsekali a vyndali srdce, které probodali jehlami či dřevěnými kůly. Takovéto postupy začaly být běžnou a ustálenou praxí venkova u nevzdělaného obyvatelstva.

Jelikož se zprávy v podobě článků a různých textů o těchto praktikách rychle šířily i mezi vzdělanější skupinou obyvatel, včetně církve, přičemž tito uvedení k tématu přistupovali spíše skepticky, neunikly pozornosti ani císařovně Marii Terezii (1717-1780). Reakcí Marie Terezie bylo, že přistoupila k provedení vlastního šetření a vyslala svého osobního lékaře, který sepsanou zprávou z míst exhumací přiměl císařovnu k sepsání „dekretů o upírech“. Tímto dekretem se všechny obdobné praktiky zakazovaly, přičemž představovaly první pokus o jejich vymýcení. Ke stejnému názoru, jak je uvedeno výše, dospěla i církev, jež na celou věc nahlížela až překvapivě racionálně. V jejích očích se jednalo o činnost nemorální. Mezi hlavní argumenty vzdělaného lidu (lékařů, vysoce postavených církevních hodnostářů) patřilo, že vampyrismus je popisován a svědčen jen ze strany nevzdělaného obyvatelstva. Dále je nutné zdůraznit, že objasnění těchto upírských jevů již v té době bylo, zejména po lékařské stránce, velmi jasné. Všechny jevy, které lidé v dané době vnímali jako nevysvětlitelné, byly vlastně biologicky možné a vědecky racionálně zdůvodnitelné.

Je komplikované určit prapůvod tohoto folklóru. Je předpokladem, že uvedené mohlo být přejato z dob některé „pohanské“ kultury, přičemž se může jednat o způsob obrany obyvatel tehdejší doby proti neznámému či proti jevům, které nedokázali hodnověrně (například lékařsky) objasnit. Je celkem logické, že dochovalo více pramenů zaznamenávajících vampyrismus spíše ze středověku a poté i ranného novověku. Při komplexním srovnání všech zmíněných pramenů, včetně těch antických, je patrno, že antické texty mají formu jakési báje či náboženského textu. Narativ je na první pohled nerealistický. Oproti tomu, středověké texty (například výše zmíněného opata Augustina Calmeta) jsou založeny na skutečných svědectvích – jsou tedy vylíčeny tak, jak se to v daných situacích jevilo zdejším lidem. Protože zdejší lid neměl k dispozici žádné racionální vysvětlení pozorovaných fenoménů, byly exhumace a nevysvětlitelná úmrtí interpretována jako činnost zlé bytosti či upíra. Lze uzavřít, že středověké prameny v sobě mají velkou dávku pravdy – například co se týče rituální stránky pohřbívání a exhumování těl. Nadto, tyto praktiky jsou i podloženy archeologií a výzkumem materiální kultury. Zajímavé tudíž není jen to, jak prostým způsobem lidé tehdejší doby přistupovali k nevysvětlitelnému problému, ale zejména to, že daný problém řešili přiléhavě, tedy zohavením mrtvého těla domnělého upíra.

Zdroje:

MAIELLO Giuseppe. Vampyrismus a magia posthuma. Praha: Epocha, 2014.

Obrázky: commons.wikimedia.org