8. listopadu 1620: Den, kdy se zlomil osud země

8. listopadu 1620 nebyla Praha připravena na velké drama. Spíš na nepříjemné poledne. Stavovská armáda, zhruba dvacet tisíc mužů, se po nočním přesunu z Rakovnicka sune na mírné hřbety mezi Břevnovem a Bí­lou horou. Zmrzlí, nevyspalí, bez vyplaceného žoldu, ale s výhodou terénu: před sebou svah, za pravým bokem zeď obory Hvězda. Proti nim císařsko-ligistických dvacet osm až třicet tisíc – Bavoři, Španělé, Valoni, německé regimenty, jezdecká šlechta říše. Ne „Němci proti Čechům“, nýbrž žoldnéřská Evropa proti žoldnéřské Evropě. To je první střízlivá pravda, která z příběhu často vypadává.

Ráno je chladné a spíš jasné. Mýtus o zázračné mlze, která překryla bojiště, se hodí romantickému obrazu porážky, realita je banálnější: rozhodnou peníze a disciplína. Stavové jsou rozvinutí podle „moderní“ nizozemské taktiky – menší, pružné pěší bloky, mušketýrské salvy v rotaci. Na papíře to vypadá líp než staré, hutné španělské tercie protivníka. Jenže papír nedělá morálku. Mušketýr, který nedostal od září zaplaceno, je po týdnech pochodů a propršených bivaků sice moderní, ale neochotný.

Kolem poledne přecházejí císařsko-ligisté Litovický potok. Tady je okno, kde by agresivní protiútok mohl rozhodnout – srazit protivníka v brodištích, zbrzdit jeho levé křídlo, získat čas. Vrchní velitel stavů Kristián z Anhaltu váhá. Čeká, až se srovnají šiky, až dorazí zprávy z pravého křídla. Čekání je luxus, který jeho vojsko nemá. Maxmilián Bavorský, politik v roli generála, naopak tlačí na svou stranu: ne úplná bitva, spíš „průzkum bojem“. Vojáci se pohnou vpřed – a z průzkumu je během pár minut bitva, která se už nedá zastavit.

První náraz přichází na levé křídlo stavů. Tam, kde obranu drží oddíly Jindřicha Matyáše Thurna, se šikují ligisté a císařští a postupně vnášejí do řad protivníka neklid. Stavovská jízda má několik pěkných záblesků – krátké výpady, které protivníka rozhodí – ale nenásleduje je druhá vlna. Není čím. V zálohách stojí dobré pluky, jenže v oboře a za humny boje se rozkazy ztrácejí. V moderním vyprávění se to schová za slova „zmatek v komunikačních liniích“. Tehdy to bylo prostší: kdo měl křičet „vpřed“, ten váhal, a kdo měl běžet, ten nechtěl.

Uprostřed fronty to praská jako sklo. Po první salvě mušketýrů přichází surový tlak pík. Kdo má nervy, drží. Kdo je nemá – a kdo ví, že rodina z jeho města nedostane ani groš, když padne – hledá cestu dozadu. Z blízka to není hrdinská malba, ale šachování v bahně: nášlap, výkřik, rána pažbou, krok zpátky. V tomhle „metru po metru“ začíná být jasné, že stavové ubírají plyn. A pak přichází impuls, který se dodnes vypráví s příchutí legendy: karmelitán Dominik s mariánským obrazem posiluje ligisty. Vojáky nepřesvědčil zázrak – přesvědčil je fakt, že jejich levé křídlo postupuje a že důstojníci mají plán. Ale legenda je už na světě: porážka má svůj „nebeský“ rám.

Na pravém křídle stavů stojí regiment naverbovaný za moravské peníze. Zase mýtus vs. realita: nejsou to „Moravané“ v etnickém smyslu, ale směsicí profesionálů ze všech koutů Evropy. Velí jim Jindřich Šlik. Opírají se o zeď obory Hvězda. Tady se bojuje nejtvrději a nejdéle. Ne proto, že by umírali z vlasteneckých pohnutek, ale protože zeď a les jim brání v ústupu a z bojiště k nim špatně doléhají zprávy o kolapsu středu a levého křídla. Když se zbytek stavovské fronty láme, Šlikovi muži ještě drží. To je ten moment, který se v 19. století přepsal do patetického „padli do posledního“. Nepadli. Spousta jich leží u zdi, další kapitulují na čest a velitel sám později přestoupí ke katolíkům a udělá císařskou kariéru. Paradox doby: věrnost smlouvě se měří žoldem, ne kronikou.

Bitva sama trvá něco přes hodinu a půl, možná dvě. Nejsou to jatka s desetitisíci mrtvých. Ztráty jsou v řádu stovek, možná nízkých tisíců dohromady. Přesto je to debakl. Proč? Protože v armádě, která žije ze smluv a půjček, je porážka víc než krev: je to ztráta důvěry. Jakmile se levé křídlo stavů začne hroutit, mění se řád na útěk. V hrobech objevených později uvidíme střelné rány zezadu. Čistá, tvrdá nota: mnozí padli na útěku. Vojenský hodnotitel by řekl „morální kolaps“. Já řeknu: když se dlouho neplatí, rozpadne se i odvaha.

Zbytek je spíš dozvuk než boj. Část stavovských prchá k městským hradbám, část se sype do obory Hvězda, kde je vítězové dobíjejí. Gardy „zimního krále“ to schytají ošklivě; uniformy jsou vidět a zlost si žádá adresu. Vítězové se valí k Praze. A teď přijde historka, která bolí: v některých pražských luteránských kostelech se rozezní Te Deum – díkůčinění za porážku kalvínského krále. Politická krátkozrakost v přímém přenosu. Během dní pochopí, že děkovali za vlastní rabování: císařská soldateska si vezme žold z města. Vozy plné stříbra a zlata odjíždějí z Prahy; přesně ta hotovost, která stavům chyběla před bitvou.

A „Zimní král“? Fridrich Falcký mizí rychleji, než si Praha zvykla na jeho pečetě. Často se mu říká zbabělec. Upřímně: je to spíš špatná sázka. Stavové ho vzali jako klíč k Anglii a Protestantské unii. Zahraniční šek nikdy nedorazil. Jestli hledáš jednoho viníka, nenajdeš ho. Je to koktejl: diplomatické iluze, neochota platit, přepjaté sebevědomí, chytrá logistika protivníka. A drobná, ale fatální rozhodnutí v hodinách, kdy šlo jít do protiútoku – a nešlo se.

Říká se, že rozhodla mlha. Ne. Rozhodly nervy a kasárenská matematika. Říká se, že to byla národní tragédie Čechů poražených Němci. Ne. Byl to vnitro-říšský konflikt nábožensko-mocenský, kde „naši“ mluvili často německy a „jejich“ občas česky a kde motivace řadových mužů končila u váčku s mincemi. Říká se, že u Hvězdy padli Moravané do posledního muže. Ne. Bojovali tvrdě, ale proto, že neměli kudy ustoupit – a část přežila. Tyhle mýty nevznikly z ničeho: plní emocionální potřebu. Jenže když je odložíš, vyjede před tebe obraz, který je méně heroický, ale pravdivější – a tím i drsnější.

Tohle všechno se odehrává během dvou hodin. Dvě hodiny, které – paradoxně – nejsou „velkou bitvou“ v měřítku třicetileté války. A přesto ohnou dějiny země. Ne tím, kolik těl padlo u zdi obory, ale tím, co se s porážkou veze: otevřené brány Prahy, ztracený dech povstání, sebevědomí vítězů, kteří si teď mohou dovolit „udělat pořádek“. Následující rok na Staroměstském náměstí je jen logická tečka za polednem u Břevnova.

A pokud má mít tahle bitva dnešní vzkaz, není to moralita o mlze a zradě. Je to studená připomínka, že svoboda a politika nejsou poezie, ale logistika, žold, načasování a nervy ve správnou minutu. Na Bílé hoře nevyhrál zázrak. Vyhrál řád proti chaosu. A prohrál systém, který se rozpadal už cestou na kopec.

Zdroje: