Báthoryová mezi mýtem a pravdou: Co zůstane, když odřízneme pohádky o krvi

Čtyři století se kolem jejího jména vrší krev, pověry a hororové dekorace. V legendách se koupe v krvi panen, zavírá dívky do železných panen a těší se ze satanistických rituálů. Jenže když tyhle vrstvy oškrábeme až na kost, ukáže se příběh, který je o něco méně barvitý – ale mnohem temnější. Ne proto, že by byl krvavější. Ale protože je lidský, chaotický, a nepohodlný. A v tom je jeho skutečná síla. Báthoryová nebyla čisté monstrum. Nebyla ani nevinná oběť spiknutí. Byla něčím mezi – člověkem pokřiveným dobou, mocí, rodovou výbavou a také vlastní povahou. A přesně tahle nejednoznačnost nás dráždí dodnes.

Abychom pochopili, co se vlastně stalo, musíme se vrátit do Uherska na přelomu 16. a 17. století. Války s Turky, hlad, mor, neustálý strach, rozklad autorit. Brutalita byla tehdy normou, ne patologií. Šlechtici běžně používali „výchovné tresty“, za které by dnes okamžitě nastoupila policie i soudní znalci. A právě v tomhle prostředí vyrůstala inteligentní, vzdělaná dívka, která se naučila, že moc se prosazuje silou – a bolest je nástroj disciplíny.

Její manžel Ferenc Nádasdy, válečný hrdina s pověstí tvrdého muže, byl zosobněním téhle doby. Podle dobových pramenů nechával své nepřátele nabodávat a vystavovat jako varování. Doma působil uhlazeně, ale jeho brutalita byla stále přítomná. Ať už věděl o tom, co se dělo v domácnosti své ženy, cokoliv, nebyl to muž, který by jí v tom zabránil. Tehdy to nikdo jako problém neviděl. Jenže čím déle se na panstvích Báthoryové střídaly služky, tím víc bylo zřejmé, že se děje něco, co už se přehlížet nedá. Nešlo o legendy o krvavých lázních – ty vznikly až mnohem později. Šlo o konkrétní věci, které se opakovaly tak často, že z toho začaly být záznamy, šeptanda i stížnosti.

Svědectví z více oblastí Uherska popisují velmi podobné situace: dívky bity holí či pruty tak dlouho, až omdlely nebo zemřely na vnitřní zranění. Píchání jehlami a nůžkami, pálení rozžhaveným železem, řezání kůže nůžkami – motiv, který se objevuje ve výpovědích nezávisle na sobě. Některé dívky byly v zimě vyhazovány ven polonahé, aby „vystřízlivěly“. Jiné chřadly hlady. Smrt někdy přišla po dlouhodobém týrání, jindy po jediném brutálním trestu.

Obzvlášť problematická byla situace v bratislavské „panské škole“, kterou vedla pro dcery nižší šlechty. Tady už nešlo jen o chudé služky. Tady šlo o dívky z rodin, které měly jméno a vliv. A právě jejich výpovědi byly nejdetailnější: opakované bití, hladovění, ponižování a zranění, která se hojila týdny. Tohle nebyla pomluva vesnického děvečky. Tohle byly stížnosti od rodů, které nebylo snadné umlčet. K tomu se přidávaly další stopy – tiché, ale znepokojivé. Náhlá úmrtí služek s podivnými vysvětleními. Pohřby na poslední chvíli, bez kněze, bez svědků. Přenášení mrtvých těl mezi panstvími. A lékař, který byl opakovaně povoláván až po smrti, aby potvrdil horečku nebo nešťastnou náhodu. To už nebyla náhoda, to byl vzorec.

Když palatin Thurzo konečně zakročil, šlo mu o víc než o spravedlnost. Šlo o politiku. Alžběta byla šlechtická vdova s obrovským majetkem, vlivem a – co bylo ještě horší – protestantka. Pro Habsburky byla rizikem. Veřejný proces by rozpoutal bouři mezi šlechtou, takže přišla tichá dohoda. Bez soudu, bez obhajoby, bez možnosti cokoli vysvětlit. Báthoryová byla zavřena do své komnaty v Čachticích a nechána tam dožít.

Snad ještě temnější než všechny zvěsti o jejích skutcích je fakt, že za ni nezasáhla ani její vlastní rodina. Nenapsali žádné dopisy o nevině. Neprotestovali. Místo toho děkovali, že „rodová čest byla zachována“ a že se případ neprovalí víc, než je nutné. To nebyla rodina přesvědčená o nevinně. To byla rodina chránící sebe. A tak zůstáváme s příběhem, který se nevejde do jednoduchých škatulek. Nejde o bestii z hororů. Nejde ani o čistou oběť intrik. Jde o ženu, kterou formovalo kruté prostředí, rodové stíny a moc, se kterou neuměla zacházet. Některé hrůzy spáchala. Jiné byly dobarveny. A část legend vznikla až dlouho po její smrti, aby se realita dala lépe strávit.

Zemřela tiše, zavřená mezi čtyřmi stěnami. Žádné koupele v krvi, žádná železná panna, žádné spektakulární finále. Jen ticho, izolace a pomalé dohasínání. Konec, který dokonale vystihuje dobu, v níž žila – krutou, nejednoznačnou a plnou mocenských her.

Možná nás její příběh fascinuje právě proto, že je až příliš lidský. Příliš komplikovaný. Příliš blízko tomu, co nechceme vidět v sobě. A tak si ho raději přibarvujeme – aby se nám lépe žilo se stínem, který po ní zůstal.

Zdroje: