Bydlel se svou rodinou tam, kde vraždil: Heinrich Jöckel

Když se v Malé pevnosti v Terezíně ozval štěkot dvou vlčáků, vězni zbystřili. Psi jménem Berndt a Hartl téměř vždy znamenali jediné: přichází velitel věznice Heinrich Jöckel. Stačil krátký pohled, gesto rukou a psi byli puštěni na člověka. Jöckel pak jen přihlížel.

Od roku 1940 do konce druhé světové války stál tento důstojník SS v čele věznice gestapa v Malé pevnosti. Vězni mu říkali „Pinďa“, často s dodatkem „krvavý“. Přezdívka nevznikla náhodou. Během pěti let, kdy věznici fakticky ovládal, prošly její branou desítky tisíc lidí a tisíce z nich zde zemřely.

Heinrich Jöckel se narodil 10. července 1899 v německém Offenbachu nad Mohanem. Vyučil se písmomalířem a autonatěračem, ale jeho život se dlouho vyvíjel nenápadně a bez většího úspěchu. Po první světové válce střídal různá zaměstnání. Několik let pracoval jako pomocný dělník v továrnách a dílnách, později si otevřel vlastní malířskou dílnu. Ta však během hospodářské krize zkrachovala.

V roce 1931 vstoupil do Národně socialistické německé dělnické strany a krátce nato nastoupil k policii. V systému nacistických bezpečnostních složek rychle našel své místo. Neměl potřebné vzdělání ani kvalifikaci, které by ho opravňovaly stát se důstojníkem SS. Měl ale jinou vlastnost, která v tehdejší době často stačila. Bezohlednost.

Z řadového člena pořádkové policie se postupně dostal až na pražské gestapo. Zde pracoval jako kriminální tajemník a zabýval se vyšetřováním ilegálních tiskovin a protinacistických letáků. Na podzim roku 1939 už velel tranzitnímu táboru gestapa ve Skrochovicích na Opavsku. Právě odtud si ho v roce 1940 vybral gestapácký velitel Ulrich Geschke pro nové působiště v Terezíně.

Malá pevnost v Terezíně se během války stala jedním z hlavních represivních míst gestapa na území Protektorátu Čechy a Morava. Zatímco v hlavní pevnosti vzniklo židovské ghetto, Malá pevnost sloužila jako věznice pro politické vězně, odbojáře i další osoby zatčené gestapem.

Za pět let války prošlo její branou přibližně 32 tisíc lidí z Protektorátu i ze zahraničí. Přibližně dva a půl tisíce z nich zde zemřelo. Jöckel byl velitelem téměř po celou dobu existence této věznice. V praxi měl v pevnosti téměř neomezenou moc. Nadřízení v Praze o mnoha jeho činech věděli, ale zásahy přicházely jen výjimečně. Jöckel tak rozhodoval nejen o chodu věznice, ale často i o životě a smrti vězňů.

Podle výpovědí přeživších patřilo násilí k běžné součásti života v Malé pevnosti. Jöckel vězně bil často bez jakéhokoli zjevného důvodu. Přistoupil k nim zezadu, prudce je udeřil do zátylku a když se zhroutili na zem, kopal do nich nebo jim skákal na hrudník. Podobné útoky se odehrávaly přímo na nádvoří věznice i v celách a pro vězně představovaly každodenní hrozbu.

Jednou z praktik, které se v pevnosti používaly, bylo takzvané „cvičení“. Vězni museli na dvoře válet těžké sudy v prachu, zatímco dozorci mezi nimi chodili v okovaných bagančatech. Nešlo o žádné cvičení, ale o další formu ponižování a násilí. „Kam šlápli, tam šlápli. Někomu rozšlápli ruku, někomu hlavu,“ vzpomínal po válce jeden z bývalých vězňů.

Jöckel přitom nezůstával jen u rozkazů. V řadě případů zabíjel vlastníma rukama. Podle svědků udeřil vězně do zátylku a když člověk upadl, zlomil mu vaz nebo mu dupáním na hrudník způsobil smrtelná zranění. Takto zemřel například pražský obchodník Fuchs se svým synem, neurolog Fischer nebo páter Higi z emauzského kláštera.

Zvlášť brutální byl případ těhotné židovské ženy, který se odehrál v roce 1942 na nádvoří pevnosti. Jöckel ji před ostatními vězni tak dlouho bil klackem, až zraněním podlehla. Jejího manžela dozorci ubili ještě téhož dne.

Přestože byla Malá pevnost místem každodenního násilí a smrti, Jöckel zde vedl zdánlivě běžný rodinný život. Spolu s manželkou a dcerami bydlel přímo v areálu věznice. Stejně jako většina dozorců měl byt v takzvaném Panském domě, kde byly pro příslušníky SS a jejich rodiny vyhrazeny služební byty. Velitelův byt patřil k těm pohodlnějším – měl několik pokojů, vlastní koupelnu i záchod. O úklid, praní a další domácí práce se staraly vězeňkyně, které sem byly pravidelně přidělovány z pracovních komand.

S první manželkou měl dvě dcery, Johannu narozenou v roce 1926 a mladší Elfrídu narozenou v roce 1930. Rodinný život narušila v roce 1942 smrt jeho ženy, která podle dochovaných záznamů zemřela na zánět pobřišnice. O rok později se Jöckel znovu oženil. Jeho druhou manželkou se stala Elsa Beferová, zaměstnankyně kantýny SS, která v pevnosti pracovala.

Ani členové rodiny však podle svědectví vězňů nezůstávali stranou atmosféry, která v pevnosti panovala. Dcery měly vězně urážet, plivat na ně a chovat se k nim s pohrdáním. Jedna z nich je podle výpovědí dokonce bila bičíkem a v několika případech po nich měla i střílet.

Na samém konci války zasáhla Malou pevnost epidemie skvrnitého tyfu. V přeplněné věznici, kde panovaly špatné hygienické podmínky a vězni byli oslabení hladem i vyčerpáním, se nákaza začala rychle šířit. Táboroví lékaři upozorňovali, že bez okamžitých opatření se situace vymkne kontrole. Navrhovali zavedení karantény, omezení pohybu mezi jednotlivými bloky a zlepšení hygienických podmínek.

Jöckel však varování přehlížel. Podle svědectví lékařů i vězňů nepovažoval situaci za důležitou a odmítal podniknout kroky, které by šíření nákazy omezily. Ignoroval přitom i přímý rozkaz svých nadřízených. Epidemie se proto během krátké doby rozšířila po celé pevnosti a připravila o život stovky vězňů, kteří byli už tak vyčerpaní dlouhým vězněním, hladem a nemocemi.

Na začátku května 1945, jen několik dní před koncem války, nechal Jöckel na příkaz velitelství gestapa v Praze ještě popravit 53 vězňů. Krátce poté Malou pevnost opustil. Dne 5. května odjel z Terezína spolu s rodinou a rodinami několika dozorců v sanitkách, které zamířily do Lovosic. Tam se jejich cesty rozdělily.

Jöckel se mezitím převlékl do civilního oblečení a od své rodiny se oddělil. Jeho žena s dcerami pokračovala do Německa, zatímco on se snažil zmizet a začít znovu pod jinou identitou. Nějaký čas pobýval u příbuzných v rodném Offenbachu a přátelům se svěřoval s různými plány do budoucna. Uvažoval například o práci dělníka v loděnici v Hamburku nebo o tom, že se usadí v oblasti Dillenburgu, kde by si vybudoval nový život.

Jeho útěk však neměl dlouhého trvání. Americká kontrarozvědka ho 1. července 1945 dopadla a internovala. Po několika měsících vyšetřování ho Spojené státy 26. ledna 1946 vydaly československým úřadům, které proti němu zahájily trestní řízení za zločiny spáchané v Malé pevnosti v Terezíně.

Proces s Heinrichem Jöckelem se konal v říjnu 1946 před mimořádným lidovým soudem v Litoměřicích. Jednání trvalo deset dní a soud se během něj zabýval nejen jednotlivými vraždami, které mu byly přičítány, ale také celkovým způsobem, jakým věznici vedl. Řešilo se systematické týrání vězňů, zneužívání jejich práce i případy, kdy byli vězni okrádáni o peníze a osobní věci.

Rozsudek padl 25. října 1946 krátce po deváté hodině ráno. Soud Jöckela uznal vinným a odsoudil ho k trestu smrti. Ještě téhož dne odpoledne byl přiveden na nádvoří krajského soudu v Litoměřicích, kde měla být poprava vykonána. Předseda senátu zde znovu přečetl obžalobu i odůvodnění rozsudku, zatímco popravčí mistr s pomocníky připravoval šibenici. Poprava proběhla krátce poté. Bývalý velitel Malé pevnosti v Terezíně byl oběšen ještě téhož dne.

Po válce se československé úřady zabývaly také osudem jeho rodiny. Druhá manželka Elsa Beferová byla po skončení války internována a vyslýchána, ale pro nedostatek důkazů byla později propuštěna. Starší dcera Johanna byla spolu s otcem držena ve vazbě v Litoměřicích a během procesu vypovídala před lidovým soudem. Krátce poté však zemřela na tuberkulózu. Mladší dcera Elfrída byla po válce vyslýchána v Německu, další trestní stíhání ji však nepostihlo. Rodina, která během války žila v pohodlí velitelova bytu uvnitř pevnosti, se tak po jejím konci rozpadla.

Mezi příchodem Heinricha Jöckela do Terezína v roce 1940 a jeho útěkem v květnu 1945 uplynulo necelých pět let.

Za tu dobu prošlo Malou pevností asi 32 tisíc vězňů a přibližně dva a půl tisíce z nich zde zemřelo. Mnozí z přeživších později vypovídali, že velitel věznice byl symbolem brutality, která zde panovala.

Jeho kariéra v nacistickém systému byla rychlá. Stejně rychle skončila — na nádvoří soudu v Litoměřicích na podzim roku 1946.

Zdroje: