Joker jako diagnóza strachu: co o nás říkají jeho čtyři filmové verze

Joker se v popkultuře nikdy nechoval jako stabilní postava. Není to osobnost s jasnou psychologií, ale model, který se přizpůsobuje tomu, jakou hrozbu zrovna potřebujeme zobrazit. Jednou je to narcistický zločinec, jindy racionální predátor, pak roztříštěná identita nebo člověk, jehož psychika přestala udržovat soudržnost. Tato variabilita nevzniká z hloubky, ale z konstrukce. Joker je nástroj, který tvoří obraz určitého typu strachu. A právě proto se k němu tvůrci i publikum opakovaně vracejí.

Nicholson v Batmanovi z roku 1989 představuje Jokera tak, jak fungoval v popkultuře osmdesátých let. Je to zločinec, který potřebuje být vidět, a násilí používá jako prostředek k tomu, aby si udržel pozornost. Jeho psychologii lze velmi snadno identifikovat: narcisticko-antisociální profil, potřeba dominance, minimální empatie, sklony k manipulaci a výrazná touha po vlastní prezentaci.

Nicholsonova verze má jasná pravidla a stabilitu. Je předvídatelná, protože její motivace jsou přímočaré. Nezasahuje do psychologické roviny tak hluboko jako pozdější interpretace. Funguje jako výrazný padouch žánrového filmu a neaspiruje na přesnější psychologické rozlišení. Je to Joker pro dobu, která potřebovala styl, ne analýzu.

Heath Ledger posunul Jokera do úplně jiného rámce. Jeho interpretace odpovídá profilu predátorské psychopatie: chladné uvažování, minimální emocionální reaktivita, strategické vnímání situací a stabilní struktura osobnosti, která nepodléhá chaosu.
Je důležité, že chaos u této verze není vnitřní. Je to prostředek. Ledgerův Joker používá destruktivní situace jako testy. Zkoumá hranice morálních struktur, sociálních norem a individuální psychiky. Každý jeho čin má funkci. Nepůsobí nahodile, ale plánovitě.
To z něj dělá jednu z nejpřesnějších filmových interpretací psychopatické osobnosti. Nejde o člověka, který reaguje na selhání světa. Jde o někoho, kdo svět vědomě destabilizuje, protože ho zajímá, kdy se zlomí.

Letův Joker ze Sebevražedného oddílu často působí rozporuplně, ale psychologicky odpovídá době, ve které vznikl. Je to osobnost složená z fragmentů. Identita není stabilní, ale konstruovaná — z póz, vizuálu, způsobu řeči a vnějších symbolů. Jeho antisociální rysy jsou přítomné, ale nejsou podložené pevnou psychickou strukturou. Mění se podle situace a jeho jednání působí jako pokus udržet nějakou podobu já, která se neustále rozpadá.
Dynamika s Harley Quinn přesně odpovídá traumavazbě: cyklus manipulace, trestu a krátkodobého přiblížení. Nejde o romantickou linku, ale o ukázku vztahu, ve kterém identita jednoho člověka slouží jako emocionální materiál pro identitu druhého.
Letův Joker není výrazný destruktivní archetyp. Je to komentář k době, ve které se identita vyrábí skrze obraz.

Phoenix přináší Jokera, který se od ostatních zásadně liší. Jeho verze není psychopatie ani antisociální stylizace. Je to psychotická struktura, která ztrácí schopnost vyhodnocovat realitu.

Arthur Fleck nereaguje strategicky. Jeho chování není plán. Je to rozpad. Nedokáže pojmout vlastní emoce, nedokáže oddělit vnitřní a vnější svět a jeho jednání nemá konzistentní motivaci. Většina činů je odpovědí na podnět, který není schopen zpracovat.
Pseudobulbární afekt — PBA — v jeho projevu funguje jako klíčová diagnóza. Smích se spouští v situacích stresu. Nejde o symbol ani o styl. Je to neurologické selhání, které ukazuje poruchu regulace emocí.

Phoenixův Joker není děsivý kvůli moci, ale kvůli tomu, že nemá kontrolu. Je nejméně předvídatelný, protože mu chybí stabilní vnitřní logika.

Za všemi filmovými verzemi stojí původní komiksový archetyp Jokera. Ten není výsledkem traumatu ani sociálního prostředí. Je koncipován jako bytost bez viny, která nepotřebuje motivaci k destrukci. Jeho minulost je variabilní záměrně. Slouží jako prázdné pole, které lze měnit podle potřeby. Není závislý na psychologickém vývoji. Je to princip destabilizace, který nevyžaduje vysvětlení.

Právě proto se ke komiksové podobě tvůrci neustále vracejí. Nabízí čistou formu postavy, která není vázaná na realističnost ani na sociální kontext.

Phoenixova verze vyvolává specifickou reakci, která se neváže na agresi, ale na zranitelnost. Část žen v něm čte člověka, který nebyl viděn, neměl oporu a snaží se přežít v prostředí, které nechápe. Nejde o přitažlivost k násilníkovi. Jde o přitažlivost k člověku, který působí bezmocně. Mechanismus připomíná traumavazby: snaha zachránit někoho, kdo je zraněný a nestabilní. Harley Quinn je dramatizovaná verze tohoto procesu. Její identifikace s Jokerem nevychází z lásky, ale ze spojení v bolesti. Phoenixův Joker tak odhaluje úplně jiný typ rizika: záměnu empatie s omluvou.

Phoenixův Joker nutí diváky k empatii, protože jeho pád je vysvětlený. To je problém. Pochopení příčiny často vede k tomu, že diváci začnou omlouvat důsledky. Psycholog Andrej Drbohlav upozorňuje, že to je zásadní chyba v hodnocení antisociálního chování. Diagnóza nevysvětluje odpovědnost. Joker v Phoenixově verzi testuje diváky jinak než ostatní. Nutí je přemýšlet o hranici, kdy porozumění přestává být adekvátní reakcí.

Joker není jedna postava. Je to soubor psychických extrémů, které se mění podle doby.
Nicholson ukazuje narcismus spojený se zločinem.
Ledger prezentuje psychopatickou strukturu s jasnou strategií.
Leto odráží éru fragmentované identity a stylizace.
Phoenix předkládá psychický rozpad, který se nedá regulovat.
Komiksový archetyp stojí mimo to všechno jako princip chování, které nepotřebuje příčinu.

Joker není fascinující kvůli tomu, kým je. Je fascinující kvůli tomu, co jeho různé verze ukazují o době, která je vytvořila.

Zdroje: