Kolik stála smrt a kolik stála chyba: skutečný život středověkého kata

Kat byl nezbytnou součástí výkonu práva. Bez něj by soudní rozhodnutí zůstalo neproveditelné. Město jeho práci potřebovalo, ale kontakt s ním omezovalo na nutné minimum.

Představa kata jako sadisty zakrývá skutečnost, že šlo o městského zaměstnance podřízeného rychtáři a soudu. Nejednal svévolně, ale podle příkazů. Společenské postavení si tím však nezlepšil – stigma si nesl po celý život.

Kat nebydlel mezi ostatními obyvateli města. Katovny byly umisťovány na jeho okraj, nejčastěji v blízkosti popraviště, rasovny nebo u hradeb a vodních toků. Nešlo o symbolické „odklizení“, ale o praktické řešení. Kat měl být snadno dostupný pro výkon své práce, zároveň však neměl být součástí běžného městského života.

Katovské domy patřily často k větším a technicky vybavenějším stavbám. Nesloužily pouze k bydlení, ale také jako pracovní zázemí. Uchovávaly se zde nástroje k výkonu trestů, provazy, zbraně, mučicí pomůcky a vybavení související s rasovskou činností. Prostor domu byl proto trvale propojen s profesí, kterou většina obyvatel města odmítala přijímat jako součást své každodennosti.

Finančně si kati vedli zpravidla dobře. Měli stálý plat, další příjmy za jednotlivé úkony a často i vedlejší výdělek z hygienických prací nebo léčitelství. Hmotné zajištění však neznamenalo společenské uznání. Kat mohl vlastnit dům, pozemky nebo hotovost, přesto zůstával mimo měšťanskou komunitu a nebyl považován za její rovnocennou součást.

Toto postavení se automaticky vztahovalo i na jeho rodinu. Katova domácnost byla vnímána jako oddělený celek, který sice město potřebovalo, ale do běžného sousedského života jej nepřijímalo.

Manželství kata nebylo otázkou osobní volby ani citu. Šlo o praktické uspořádání, které umožňovalo přežít v rámci pevně vymezených sociálních hranic. Kat si zpravidla bral ženu z jiné katovské rodiny nebo z rodin jiných společensky vyloučených profesí, které se živily prací považovanou za nečistou. Sňatek s „počestnou“ měšťankou byl prakticky nemožný, protože by vedl k jejímu společenskému vyloučení a zatížil by stejným stigmatem i jejich děti.

Postavení katových žen bylo dlouhodobě znevýhodněné. V kostele měly vyhrazené místo stranou, na trhu se s nimi jednalo s odstupem a jejich výpověď měla v právních i sousedských sporech menší váhu. Pokud onemocněly, nemohly spoléhat na rychlou pomoc okolí a v konfliktních situacích stály téměř vždy v horší pozici než ženy z měšťanských rodin.

Přesto nesly zásadní odpovědnost za chod domácnosti. Staraly se o hospodářství, praly pracovní oděvy znečištěné krví a nečistotami, podílely se na výrobě mastí a léčivých přípravků a v některých případech asistovaly i při přípravě těl nebo pracovních pomůcek. Byly také první, kdo věděl o blížící se popravě nebo výkonu trestu. V takových dnech se domácnost uzavírala a kontakt s okolím se omezoval na minimum.

Děti katů vstupovaly do života s omezeními, která nemohly nijak ovlivnit. Už od narození byly spojovány s povoláním svých rodičů a okolí s nimi podle toho zacházelo. Přístup ke vzdělání byl omezený. V některých městech jim nebylo dovoleno navštěvovat školu společně s dětmi měšťanů, jinde sice do školy docházely, ale seděly odděleně nebo byly vyučovány jen základním dovednostem, zejména čtení a náboženství.

Učitelé k nim přistupovali s nedůvěrou a počítali s tím, že jejich budoucnost je předem daná. Pokročilejší vzdělání, studium latiny nebo příprava na univerzitu pro ně nepřicházely v úvahu. Vstup do cechů byl prakticky nemožný, protože cechovní pravidla vyžadovala „bezúhonný původ“. Dítě kata tak nemohlo pokračovat v řemesle, které by ho vyvedlo z okraje společnosti, ani kdyby k tomu mělo schopnosti.

Sociální hranice byly pevně dané i mimo školu. Spolužáci se jim vyhýbali, přátelství s dětmi z měšťanských rodin byla výjimečná a obvykle krátkodobá. Pro mnoho dětí byla budoucnost předem nalinkovaná už v dětství.

Katovské řemeslo se proto dědilo nikoli z úcty k tradici, ale z nedostatku alternativ. Pokračování v rodinné profesi bylo často jediným způsobem, jak si zajistit obživu a relativní jistotu v prostředí, které jiné cesty systematicky uzavíralo.

Popravy nebyly každodenní rutinou a kat by se jimi neuživil. Většinu času vykonával práce, které ostatní obyvatelé města odmítali: čistil stoky a žumpy, vyvážel obsah latrín, odstraňoval uhynulá zvířata z ulic i okolí a zabíjel toulavé psy a kočky. Tyto činnosti spadaly pod hygienickou a rasovskou službu města a tvořily podstatnou část jeho práce.

Pracovalo se často v noci nebo brzy ráno, aby byl omezen kontakt s ostatními a zakryt zápach i pohled na činnosti považované za nečisté. Zápach byl trvalou součástí profese. Krev, výkaly, rozklad, kouř z hranic a zpracování kůží ulpívaly na oděvu i na těle. Oblečení se vařilo a pralo, přesto se pach nikdy zcela nevytratil. I to byl jeden z hlavních důvodů společenského odstupu.

Práce byla dlouhodobě zdravotně riziková. Neustálý kontakt s nečistotami a otevřenými ranami vedl k častým infekcím, špatně se hojícím poraněním, horečkám a chronickým bolestem kloubů. Kati trpěli i onemocněními dýchacích cest způsobenými kouřem a výpary z rozkladu. Městské záznamy zmiňují opakované žádosti o zproštění služby kvůli „dlouhé nemoci“ či „slabosti těla“. Léčba kata však nebyla prioritou – nemoc znamenala problém pro výkon práva, nikoli důvod ke zvláštní péči.

Kat nikdy nepracoval sám. Pomáhali mu pacholci, často mladí muži z podobně vyloučeného prostředí, někdy vlastní synové. Připravovali popraviště, manipulovali s těly, obsluhovali nástroje a zajišťovali úklid. Jejich postavení bylo ještě nejistější než katovo, bez jistoty příjmu a s omezenou možností postupu. Přesto odpovědnost za chyby nesl vždy kat.

Dlouhodobým důsledkem této práce nebylo jen fyzické opotřebení, ale i psychické otupění. Rutina, izolace a opakovaný kontakt se smrtí vedly u části katů k apatii nebo nadměrnému pití, což dokládají nepřímé zmínky v městských stížnostech.

Kat znal lidské tělo lépe než většina dobových ranhojičů. Přicházel do styku s otevřenými ranami, zlomeninami a těžkými poraněními při popravách, mučení i hygienických pracích. Díky této zkušenosti dokázal napravovat zlomeniny, vracet vykloubené klouby, amputovat končetiny a trhat zuby. Vyráběl také masti a hojivé směsi, jejichž účinnost byla ověřována praxí, nikoli učenými spisy.

Chudší obyvatelé města k němu chodili často. Nešlo o projev důvěry, ale o nutnost. Lékař nebo felčar byl drahý a ne vždy dostupný, zatímco kat byl po ruce a měl zkušenost s těžkými úrazy. V některých případech se ho lidé dokonce veřejně zastávali. Roku 1684 si felčar v Chlumci nad Cidlinou stěžoval městské radě, že kat „fušuje do řemesla“. Po výslechu svědků však rada dala za pravdu katovi a prohlásila, že felčar pacientům spíše škodí, zatímco kat léčí účinně.

Léčitelství kata bylo trpěno do té doby, dokud přinášelo výsledky. Jakmile šlo o zdraví a funkčnost těla, ustupovala otázka cti do pozadí. Město si jeho pomoc bralo potichu, bez oficiálního uznání, ale s plným vědomím, že bez ní by se mnozí obyvatelé uzdravili hůř nebo vůbec.

Kat měl stálý plat a k němu přesně stanovené odměny za jednotlivé úkony. Oběšení, stětí, mučení, cejchování nebo lámání v kole měly pevně dané sazby, které se lišily podle náročnosti a rizika. Nejtěžší tresty byly placeny víc, nikoli jako odměna za krutost, ale za fyzickou zátěž, technickou obtížnost a odpovědnost. Kat odpovídal za to, že rozsudek bude vykonán správně, rychle a veřejně přijatelným způsobem.

Současně šlo o jediné městské povolání, u něhož mohla chyba znamenat okamžitou smrt. Pokud kat selhal, neexistoval ochranný mechanismus, který by ho před davem nebo hněvem okolí chránil.

V roce 1509 na Hradčanech v Praze při popravě došlo k pochybení. Meč nedopadl správně a hlava odsouzence zůstala viset na kůži. Dav reagoval okamžitě. Oba katové byli napadeni a ubiti kamením. Z pohledu města byl rozsudek vykonán, ale veřejné rozhořčení si vyžádalo oběť. Kat se stal viníkem selhání systému, který jinak fungoval podle pravidel.

Právní ochrana kata byla vždy podmíněná. Dokud pracoval přesně a bezchybně, byl tolerován. Ve chvíli, kdy se stal zdrojem chaosu nebo pohoršení, ochrana mizela. Kat byl chráněn jen potud, pokud plnil svou roli bez viditelné chyby.

Kat pracoval dlouhodobě na hraně fyzických možností. Řezné rány, infekce, práce s mrtvými těly, rozkladem a výkaly vedly k častým onemocněním. Horečky, hnisající zranění, chronické záněty a plicní potíže patřily k běžné zkušenosti. Nemoc nebyla výjimkou, ale součástí profese.

Když kat onemocněl vážně, vznikl problém především pro město. Náhrada nebyla snadná a její zajištění bylo nákladné. Přesto kat nemohl počítat se zvláštní péčí nebo podporou. Léčba byla chápána jako jeho osobní záležitost, nikoli jako odpovědnost obce, která jeho práci potřebovala.

Dobové prameny zachycují katovu smrt stroze a bez emocí. Například v městské knize Nového Města nad Metují je roku 1752 u úmrtí místního kata Kristiána Zaškeho uvedeno pouze, že „kat zdejší po dlouhé nemoci zemřel“, bez dalšího hodnocení či zmínky o jeho službě městu. Záznam je krátký, nezařazený mezi ostatní měšťany a bez jakéhokoli důrazu na okolnosti života nebo práce zesnulého.

Smrt kata nebyla veřejnou událostí. Pohřeb probíhal tiše, bez průvodu a často mimo posvěcenou půdu. Nešlo o připomínku služby ani o uzavření životního příběhu. Kat odcházel stejně nenápadně, jako po celý život fungoval na okraji městské společnosti.

S katy se dlouhodobě pojily představy o magické moci smrti. Provaz oběšence měl přinášet štěstí nebo úspěch, krev popraveného byla považována za léčivou, části těl – kosti, zuby nebo kůže – sloužily jako ochranné předměty nebo ingredience do lidových léčiv. Tyto praktiky nebyly výjimkou, ale rozšířeným jevem napříč sociálními vrstvami.

Lidé v noci rozebírali šibenice, vylamovali kusy dřeva, hledali mandragoru pod místy poprav a kradli části těl odsouzenců. Úřady se tyto praktiky snažily potlačovat, ale poptávka přetrvávala. Kat nebyl jejich původcem. Byl prostředníkem. Prodával to, co společnost chtěla, ale veřejně odmítala přiznat.

Obchod s „pozůstatky smrti“ fungoval potichu a neoficiálně. Stejně jako většina vztahů mezi katem a městem.

Kat nebyl hrdina ani zrůda. Byl člověk, kterému společnost svěřila výkon násilí v rámci práva, a zároveň ho od sebe důsledně oddělovala. Potřebovala jeho práci, ale odmítala jeho přítomnost. Žil stranou, vykonával činnosti považované za nečisté a vychovával děti k povolání, které jim nikdo nezáviděl a z něhož nebylo úniku.

Když dnes mluvíme o středověkém katovi, nemluvíme jen o minulosti. Mluvíme o mechanismu, který funguje opakovaně: o ochotě přenést nepohodlnou práci na konkrétní lidi a pak je vytěsnit z prostoru, kde se rozhoduje o cti, paměti a uznání.

Zdroje: