Lobotomie: vědecký omyl s lidskými následky

Lidský mozek byl vždy nedotknutelný chrám. Místo, kde sídlí to, čemu říkáme já. Paradoxní je, že tahle úcta je poměrně nová. Ještě donedávna se do lebky vrtalo s lehkostí, jakou dnes věnujeme výměně oleje v autě. A výsledkem byla historie, která se čte jako temná kronika lidské touhy „opravit“ druhé rychleji, než by si zasloužili.

Než přišla lobotomie, lidé tisíce let praktikovali trepanaci – prosté vyříznutí otvoru do lebky. Měla ulevit od bolestí hlavy, vyhnat démony, nebo prostě „uvolnit tlak“. Peruánští léčitelé byli tak dobří, že jim část pacientů tenhle surrealistický zákrok přežila v úctyhodné míře. Na pozadí toho všeho se rodila myšlenka, že problém duše lze vyřešit mechanicky. A v první polovině 20. století se tahle představa proměnila v oficiální medicínu.

Roku 1935 přichází António Egas Moniz. Vědec, který věřil, že duševní poruchy jsou výsledkem „špatného zapojení“ mozku. Provedl první lobotomii, tehdy ještě primitivně: dvě díry do lebky, dovnitř alkohol, hotovo. Pacientka se uklidnila. Moniz vyhlásil vítězství. A svět mu tleskal tak hlasitě, že mu dokonce dali Nobelovu cenu. To, že šlo o neuvěřitelně riskantní zásah prováděný bez pochopení mozkové funkce, nikomu dlouho nevadilo.

Ústavy praskaly ve švech, lékaři byli zoufalí a řešení, které někoho „zklidnilo“, začalo působit jako spása. V první polovině 20. století byly psychiatrické nemocnice přeplněné lidmi, pro které tehdejší medicína neměla žádnou účinnou léčbu – schizofrenie, těžké deprese, manické stavy, epilepsie, traumata, vývojové poruchy i obyčejné sociální „nepohodlí“, které tehdejší společnost neuměla pojmenovat. Personál pracoval v podmínkách, které by dnes byly považované za katastrofu: nedostatek lůžek, minimální léčebné možnosti, nulová terapie a často i naprosté bezradné zoufalství. Každý nový pacient znamenal další zátěž, další konflikt, další nekonečné dny restrikcí a izolací. V takové atmosféře se lobotomie nejevila jako barbarství, ale jako praktické, rychlé a – podle tehdejší optiky – „humánní“ východisko. Lékaři ji brali jako ventil tlaku, který sami nedokázali unést. A společnost jim za to tleskala, protože nikdo nechtěl vidět, co se děje za zdmi těch přeplněných ústavů.

A tím se dostáváme k Walteru Freemanovi, americkému neurologovi s duší showmana. Freeman chtěl být hvězda a lobotomie mu ten prostor poskytla. Když viděl Monizovy výsledky, vrhl se do toho po hlavě.

Jenže on chtěl víc. Rychleji a levněji. Bez operačních sálů a bez chirurgů. A tak zrodil transorbitální lobotomii: tenkou kovovou tyč zasunul přes oční důlek přímo do mozku, několikrát s ní pohnul – a „špatná spojení“ byla rázem pryč. Zákrok trval jen pár minut. Pacient byl často při vědomí, sledoval strop a nemohl nic dělat. A Freeman? Ten někdy zvládl dva zákroky za sebou, jako by jen přepínal mezi pracovními úkoly.

A pak je tu historka, která se o něm traduje – ne zcela ověřitelná, ale vypovídající. Freeman si měl doma uchovávat prsten, který sundal pacientovi z přirození během jedné z jeho podivných epizod. Nechal na něj vyryt rodový erb a nosil ho na krku. Těžko najít výmluvnější komentář k jeho charakteru.

Lobotomie byla prodávána jako zázrak na počkání. Statistiky se tvářily optimisticky: třetina „vyléčena“, třetina „zlepšení“, třetina beze změny. Jenže mezi řádky chyběla zásadní věc: cena.

Zákrok možná utišil záchvaty vzteku nebo halucinace, ale za cenu, kterou by při střízlivém uvažování nezaplatil nikdo. Po lobotomii se z lidí stávaly tiché postavy, které se sice nehádaly, ale také neprojevovaly radost, smutek, stud, humor – nic. Emoční rovina se vyhladila. Pacienti přišli o schopnost plánovat, vyhodnocovat rizika, chápat složitější souvislosti nebo vytvářet vztahy.

Spousta z nich přestala cítit stud či hranice, takže se objevovaly situace, které rodiny zpětně popisovaly jako „život s dospělým dítětem, které nemá brzdy“. Někdo se svlékal na veřejnosti, jiný se přestal umět najíst příborem. Z lidí, kteří kdysi milovali hudbu, se staly prázdné nádoby, které seděly hodiny u okna a nic nevnímaly. Paradoxně právě to tehdejší lékaři často označovali za „úspěch“.

Další trpěli epileptickými záchvaty. Někteří byli agresivnější než předtím – jen chaoticky, bez motivu a bez možnosti seberegulace. Jiným se rozpadla řeč. A pak byli ti, kteří o sobě mluvili jako o „vypnutých“. Jako by někdo vzal jejich duši a ztlumil ji na úroveň šeptání. Objevovaly se i situace, které dnes působí až brutálně konkrétně. Lidé zapomínali jména vlastních dětí. Neuměli najít cestu domů. Zírali do zdi celé hodiny, neschopní reakce. Někteří najednou nepoznali partnera. Jiní chodili bezcílně po chodbě ústavu, dokud nespadli únavou.

A pak byla tiše přiznávaná devastace sexuality. Někteří pacienti ztratili libido úplně. Jiní naopak přestali cítit sociální zábrany a chovali se nebezpečně rozvolněně. Tohle je oblast, o které se tehdy raději nepsalo, ale rodiny o ní později vypovídaly se studem a zoufalstvím.

Úmrtnost? Až 14 %. Ale ještě hrozivější je, že většina „přeživších“ nebyla tím, kým byli. Lobotomie neřešila nemoc – jen přestřihla okruhy, které dělaly člověka člověkem. A lékaři si to dlouho odmítali přiznat.

Rodiče ji nechali „zklidnit“. Zřejmě se báli skandálu, její divokosti nebo prostě toho, že nezapadne do rodinného obrazu. Po lobotomii se propadla na mentální úroveň batolete a strávila život v ústavu. Tichá připomínka toho, že medicína bez pokory se mění v nástroj moci.

Po USA a Británii následovala Skandinávie. Švédsko milovalo lobotomii tak horlivě, že v přepočtu na počet obyvatel drží dodnes smutný rekord. Některé zákroky se prováděly na pacientech, kteří měli „špatný temperament“ nebo byli „nepohodlní“. Ženy, které byly příliš hlasité, příliš smutné, příliš naštvané, prostě příliš živé. Tehdejší společnost dokázala trestat i temperament.

Ve chvíli, kdy se objevila antipsychotika, lobotomie ztratila půdu pod nohama. A pak přišel román „Vyhoďme ho z kola ven“ a Formanův film Přelet nad kukaččím hnízdem. Když diváci viděli Jacka Nicholsona proměněného v bezduchou schránku, veřejné mínění se obrátilo. Freeman svou poslední lobotomii provedl roku 1967. Pacientka zemřela. Od té chvíle už nikdy neoperoval. A lobotomie jako masová metoda zmizela z mapy medicíny. Ale ne z paměti.

A dnes? Zase jsme u mozku – jen nejsme slepí Moderní neurochirurgie se k mozku stále odváží. Třeba u extrémně těžké obsedantně-kompulzivní poruchy, která nereaguje na nic jiného. Ale s mikrometrovou přesností, pod kontrolou zobrazovacích metod, bez sekáčků na led. A hlavně s pokorou. Na rozdíl od Freemana dnešní lékaři dobře vědí, že mozek není kabeláž, kterou lze „odpojit“. A že zničit kousek osobnosti je snadné – vrátit ji zpět už nejde.

Lobotomie není jen bizarní příběh etap medicíny. Je to memento. Ukazuje, jak snadno může společnost obětovat lidskou duši kvůli rychlému řešení, pohodlí nebo iluzorní kontrole. A taky to, že když se spojí vědecká zaslepenost, společenská frustrace a charismatický muž s kladívkem, vznikne metoda, která dokáže mrzačit celé generace. Tohle všechno se dělo před pouhými 60–80 lety. Stačilo málo – a lidská mysl se stala experimentálním polem.

Zdroje: