Odkud se vzaly Vánoce, jak je známe: kořeny tradic, které drží čas pohromadě

Vánoce si často spojujeme se světýlky, stromečkem, vůní cukroví a rodinným klidem. Každý rok se k nim vracíme skoro automaticky, jako by tu byly odjakživa. Jenže kořeny většiny vánočních zvyků sahají mnohem dál, než se na první pohled zdá. Za současnou atmosférou stojí směs pohanských rituálů, starých evropských zvyklostí, církevních rozhodnutí i moderních zvyklostí. Když se na to podíváme bez sentimentu, ale s respektem k historii, Vánoce získají ještě hlubší význam.

Samotné slovo Vánoce vzniklo dávno předtím, než křesťané začali slavit narození Ježíše. Pochází ze staroněmeckého výrazu „den wīhen nahten“, který označoval posvátné noci spojené se zimním slunovratem. Pro tehdejší člověka byla nejdelší noc v roce velkou událostí, protože představovala okamžik, kdy se začíná vracet světlo. Slunovrat byl oslavou jistoty, že temnota už nebude dál narůstat, a přirozeně se k němu vázala přání, zpěvy a ochranné rituály. Všechny tyto motivy se později přenesly i do křesťanských Vánoc.

Církev se původně snažila pohanské oslavy potlačit, jenže bez úspěchu. Zvyk slavit slunovrat byl příliš silný. A tak se křesťané rozhodli pro jednodušší cestu: přesunuli oslavy narození Krista právě do období slunovratu. Nebylo to kvůli přesnému datu – evangelia o dni narození mlčí. Šlo o symboliku světla, které přichází do tmy, a také o to, že lidé byli zvyklí v té době slavit. První zmínky o Vánocích pocházejí z Říma ze 4. století. Odtud se svátky postupně rozšířily do Evropy a staly se součástí kultury všech křesťanských národů.

Dnes stojí vánoční stromek skoro v každé domácnosti, ale jeho cesta nebyla samozřejmá. Původně šlo o pohanský symbol života uprostřed zimy. V německých zemích se strom zdobil už v 16. století, mimo jiné jako připomínka Adama a Evy, jejichž svátek připadá na 24. prosince. Ozdoby měly význam a nebyly náhodné. Sušené ovoce symbolizovalo hojnost, světélka připomínala návrat slunce. Do českých zemí se stromek dostal až v 19. století a zpočátku jen v měšťanských rodinách. Až postupně se stal tradicí napříč společenskými vrstvami.

Adventní věnec je ve skutečnosti poměrně mladá tradice. Vznikl v roce 1839 v Hamburku, kde ho Johann Hinrich Wichern vytvořil pro děti v sirotčinci, aby jim zpřehlednil čekání na Vánoce. Původně šlo o velký dřevěný kruh se čtyřiadvaceti svícemi. Teprve později se věnec zjednodušil do podoby zeleného kruhu se čtyřmi svícemi pro adventní neděle. Do českých domácností se dostal na přelomu 19. a 20. století a rychle se stal běžnou součástí adventu.

Součástí adventu se brzy stala i konkrétní symbolika svící. Tři fialové představovaly pokání, ztišení a trpělivé očekávání, růžová přinášela uprostřed zimního období jemný moment radosti z toho, že se světlo brzy začne vracet. Každá neděle tak nesla vlastní náladu a vytvářela jednoduchý rytmus, který lidem pomáhal orientovat se v čase a prožívat přechod roku vědoměji. Postupné zapalování světel připomínalo, že temnota má svůj vrchol a poté začíná ustupovat.

Zapalování svící nebylo dekorací, ale tichým rituálem, který přinášel do zimních dnů pocit stability. Rodina věděla, kdy přichází další neděle, a světlo na věnci fungovalo jako malé, ale jisté znamení, že čas se posouvá správným směrem. Jak plamínků přibývalo, bylo to jako nenápadný signál, že se brzy začne prodlužovat i den venku. V domácnosti to působilo jako potvrzení, že i nejdelší noc má svůj konec a že návrat světla je už na cestě.

Jmelí bylo posvátné už pro keltské druidy, kteří ho sbírali jako vzácnou rostlinu s mimořádnou silou. Věřili, že dokáže chránit před nemocemi, neštěstím i neviditelnými silami, které podle tehdejších představ ohrožovaly domov i rodinu. Způsob, jakým rostlo – vysoko na stromech, bez kořenů v zemi – působil tajuplně a odlišoval ho od běžných rostlin. Proto bylo považováno za dar, který přichází „z výšky“, a nosilo se domů jako ochranný symbol.

Pozdější křesťanská tradice s jmelím spojila vlastní příběh. Podle legendy měl být Kristův kříž vyroben ze stromu, na němž jmelí rostlo. Strom prý hanbou uschnul a rozpadl se na drobné větvičky, které od té doby lidem přinášejí štěstí a mají napravovat vinu minulosti. Ať už člověk bere tyto příběhy doslova nebo jen jako součást kulturní paměti, jmelí si svou symboliku uchovalo. Dodnes je vnímáno jako znamení ochrany, blízkosti a přání dobrých věcí do dalšího roku.

Na Štědrý den se tradičně držel půst až do večerní hvězdy. Kdo vydržel, ten měl spatřit „zlaté prasátko“. Tato představa má hlubší kořeny, než se dnes zdá. Prase bylo symbolem hojnosti a štěstí, a protože se slunovrat slavil jako návrat světla a úrody, byl tento obraz logickou součástí rituálů. Šlo vlastně o zaslíbení, že po temnotě přichází světlo.

Dnešní kapr s bramborovým salátem je relativně mladý zvyk. Na stole našich předků bývaly hlavně kaše, luštěniny, sušené ovoce a rybí polévka. Hodně důležitý byl vánoční kuba, typické jídlo z hub a krup. K večeři patřila i řada zvyků, jejichž účelem byla ochrana rodiny. Někde se dával talíř navíc pro náhodného hosta, jinde pro všechny zesnulé z rodu. Pod talíř se dávala mince nebo šupina, nohy stolu se svazovaly provazem, aby rodina držela pohromadě. A také se nesmělo vstávat od stolu, dokud všichni nedojí. Tyto zvyky měly udržet rodinný kruh pevný i v následujícím roce.

Vánočka je jedním z nejstarších českých vánočních pokrmů. První zmínky o ní pocházejí ze středověku. Svým tvarem připomínala novorozené dítě v povijanu a měla přinést do domu štěstí a ochranu. Hospodyně pekly vánoček několikanásobně více než dnes. Jedna byla určena každému členu rodiny, další pro dům a jedna jako slavnostní pro štědrovečerní stůl. Věřilo se také, že dotkl-li se člověk při pečení stromu, ten bude další rok dobře rodit.

První betlémy se v českých zemích objevily v 16. století díky jezuitům. Lidé si je rychle oblíbili, protože nabízely konkrétní obraz příběhu, který spojoval rodinu i víru. Když císař Josef II. zakázal betlémy v kostelích, rozšířily se do domácností a staly se tradicí, která přetrvala dodnes. Každý betlém byl trochu jiný a odrážel kraj, rodinu i rukopis místních řezbářů.

K Štědrému dni patřilo nejen slavnostní jídlo, ale i věštění, které naši předkové brali vážně. Věřili, že právě v tento den je hranice mezi starým a novým rokem tenká a člověk může nahlédnout o krok dál. Proto se sahalo po jednoduchých úkonech, které měly napovědět, jaký bude rok následující – ať už v zdraví, vztazích nebo osobním životě.

Krájení jablka bylo nejběžnějším zvykem. Hvězdička v jádřinci znamenala zdraví a dobré znamení, poškozený tvar varoval před nemocemi či slabostí. Dnes to bereme jako milou tradici, ale tehdy se výkladu jablka přikládala skutečná váha.

Lití olova působilo hravě, ale lidé v něm hledali zprávy o budoucnosti. Tvary vzniklé ve studené vodě se vykládaly podle toho, kdo co viděl – rovné linie slibovaly klid, zvlněné změny a nejistoty. Právě tahle osobní interpretace dělala z lití olova oblíbený zvyk.

Pouštění lodiček mělo jemnější charakter. Ořechové skořápky se svíčkou ukazovaly, kdo zůstane doma a koho život zanese dál. Rodiny sledovaly jejich plavbu v tichu, jako by voda mohla vyjevit víc, než se na první pohled zdá.

Házení pantoflem bylo doménou neprovdaných dívek. Pantofel hozený přes rameno měl rozhodnout, zda se v příštím roce vydají z domova. Špička směřující ke dveřím byla jasným znamením, opačný směr znamenal další rok doma. Tehdy se takovým znamením opravdu naslouchalo – byly to drobné pokusy najít jistotu v tom, co přijde.

Zpívání koled má kořeny v dávných rituálních zpěvech, které oslavovaly návrat světla. Křesťanská tradice je později zasadila do příběhu o narození Ježíše, ale jejich atmosféra zůstala stejná. Koledy se zpívaly v rodinách, na ulicích i v kostelích, a postupně se staly jedním z nejsilnějších symbolů českých Vánoc.

Ať už Vánoce slaví věřící, ateisté nebo kdokoli mezi tím, jejich podstata zůstává překvapivě stejná. Touha po světle, teple, setkání a jistotě je v nás hluboko zakořeněná. Každý rok si tvoříme vlastní verzi Vánoc, ale důvod je stále stejný: na chvíli zpomalit, být spolu a připomenout si, že i v nejdelší noci roku je prostor pro naději.

Zdroje: