Článek
Kdysi dávno, než lékárny připomínaly hygienické svatyně s regály plnými vitamínů a panem magistrem v bílém plášti, bylo „léčení“ poněkud jiná disciplína. Představ si dobu, kdy jsi při nachlazení nešel pro Paralen, ale za babou kořenářkou, která ti místo tablet nabídla oměj – a ne ledajaký. Anebo jsi skončil u ranhojiče, který místo antibiotik vytáhl nůž a s klidem ti sdělil: „Pustíme trošku žilou. To tě buď postaví na nohy… nebo taky ne.“
Byla to éra, kdy bolest nebyla tlumena – prostě jsi ji jen přežil. A často byla právě léčba horší než nemoc samotná. Někdy přežila bolest tebe. Cesta k uzdravení tehdy připomínala spíš ruskou ruletu – jenže každá komora byla naplněná něčím, co tě buď oslepilo, nebo rovnou zabilo.
Krev, rtuť a žár – svatá trojice středověké medicíny
„Pusťme žilou!“ – proč ne, že? Ve starověku a středověku se věřilo, že nemoc způsobuje „přebytek tekutin“, zejména krve. A ta prý byla zdrojem všeho zla. Takže když tě bolela hlava, zub nebo svědomí, první, co lékaře napadlo, bylo zbavit tě trochy té „zkažené“ tekutiny. Pokud jsi měl štěstí, přišel jsi jen o pár deci. Pokud smůlu – o vědomí. Nebo o život. Ale co, aspoň tě už nic nebolelo.
A pak je tu rtuť – stříbrně lesklý jed, který si lidé v 15.–19. století mazali na dásně, pili na syfilis, nebo s ním „čistili“ střeva. Když pomineme drobnosti jako zničené ledviny, mozek a identita, byla vlastně skvělá. Pacient sice nezemřel na pohlavní nemoc – jen na selhání všech životně důležitých orgánů. Detaily.
A co vypalování ran žhavým železem? To byla tehdejší romantika medicíny. Když ses poranil a rána hnisala, nečekal tě peroxid, ale rovnou žhavé železo přímo do masa. Jednak to údajně „zabíjelo infekci“, a jednak ses přestal starat o původní bolest. Protože nová byla minimálně desetkrát horší. A v lepším případě tě bolest omráčila. Primitivní, ale účinná forma anestezie.
Léčitelky, jedy a vedlejší účinky inkvizice
Bylinky jako durman, mandragora nebo blín byly tehdejšími zázračnými léky. Uměly pomoci – ale také spolehlivě zabít. A ženy, které s nimi zacházely, často končily stejně jako jejich méně šťastní pacienti. Pokud jsi byl úspěšný léčitel bez oficiálního razítka, čekala tě nikoli slavnostní promocí, ale hranice. Příliš účinná léčba totiž vyvolávala podezření – třeba i u inkvizice.
Mandragoru milovali alchymisté i ti, kteří si chtěli „otevřít vědomí“. Problém byl, že rozdíl mezi extází a smrtí byl zhruba jako mezi skleničkou vína a flaškou metanolu.
Bolehlav? Z jeho dutého stonku se dělaly píšťalky. Zábava pro děti – s bonusem.
A chceš jít na ples s hlubokým pohledem a uhrančivýma očima? Nakapej si do očí rulík. Výsledkem byly nejen legendy o čarodějnicích, ale možná i první fantasy bestiáře.
Dávivý kámen – legenda mezi nelegálními dietami
Tartar emetic, neboli „dávivý kámen“, byl barokní hit v oblasti detoxikace. Stačilo pár miligramů a člověk zvracel tak intenzivně, že se vypnul – někdy jen vědomím, jindy celkově. Logika doby zněla: „Když z těla dostaneš všechno ven, nemá tam co zůstat.“ Instagramové „detoxy“ vedle toho vypadají jako slabý čaj o páté.
Věřilo se dokonce, že zvracení očišťuje i duši. Alchymisté s ním prováděli doslova „vymítání démonů“ přes žaludek. Spirituální zážitek zajištěn. Na věčnost.
Karel a jeho barokní očista
Karel, poctivý hospodský z barokní Prahy, si postěžoval na kašel. Lékař mu předepsal dávivý kámen. Po první dávce se Karel vyzvracel do mdlob. Kašel se vrátil. Druhá dávka. Třetí. Karel ztrácel sílu, dech – a nakonec i život. V kronice stálo: „Zemřel, neb byl příliš důsledně léčen.“ Epilog s pointou.
První farmaceutická revoluce – průmysl zdraví (nebo smrti?)
S příchodem 19. století a průmyslové revoluce začala proměna medicíny. Kořenářky nahradili pánové v cylindrech, intuici vytlačila chemie, a laboratoře se změnily v továrny na zdraví – nebo alespoň na produkty, co tak působily.
Radium v zubní pastě. Heroin na kašel. Kokain v lécích pro děti. A ano – opiové sirupy opravdu „zklidňovaly nervózní batolata“. Otázka za milion: Jak dlouho?
Chloroform sice uspával rychle – někdy ale navždy. Radium rozzářilo pleť i zuby – než začaly odpadávat. A thalidomid, „zázračný lék“ na nevolnosti v těhotenství? Fungoval. Ale za cenu dětí bez končetin.
Smrtící hity napříč staletími:
- Dávivý kámen – detox se ztrátou vědomí (i života).
- Rtuť – lék na všechno, kromě přežití.
- Chloroform – omamný, rychlý a nespolehlivý. Jako špatné rande.
- Thalidomid – klidný žaludek, ale děsivé důsledky.
- Radium – pro zářivý úsměv. Doslova.
Dnes jsme chytřejší? Nebo jen líp oblečení?
Farmacie prošla obrovským vývojem. Máme klinické studie, testy, regulace. Ale máme taky akcionáře, korporace a marketingová oddělení. Důvěru v babku kořenářku nahradila důvěra v bílý plášť. Ale zaslouženě?
Systém tě chce vyléčit – ale jen natolik, abys mohl užívat další léky.
Tohle není výzva k návratu k žhavému železu nebo žvýkání durmanu. Je to připomínka, že za každou pilulkou je příběh – a ne vždy s happy endem.
Na zdraví. Ale s rozumem. A hlavně – s pamětí.
Text vychází z literatury:
- Roy Porter – Dějiny medicíny, nakladatelství Prostor, rok vydání 2013,
- James Whorton – The Arsenic Century: How Victorian Britain Was Poisoned at Home, Work, and Play, vydavatel Oxford University Press, rok vydání 2011,
a z mých profesních zkušeností v oblasti farmacie, bylin a léčiv.
