Zapomenuté ženy, které psaly dějiny: Když kurtizána řídí město

V Athénách 5. století př. n. l. by žádná žena nesměla vstát na shromáždění a promluvit. Přesto tehdy vznikl hlas, který formoval řeč demokracie. Nepatřil muži, ale ženě – Aspasii z Milétu. Byla cizinka, vzdělaná, nebezpečně chytrá a pro mnohé až příliš svobodná. Múza, učitelka, kurtizána i skandál. Jediná žena, která přiměla Perikla – nejmocnějšího muže Athén – ztratit hlavu i řeč.

Aspasia se narodila v iónském Milétu, městě filozofů, matematiků a lidí, kteří přemýšleli víc, než bylo zdrávo. Tam se naučila to, co se athénské dívky učit nesměly: číst, psát, mluvit a myslet. Když se kolem roku 450 př. n. l. přistěhovala do Athén, přinesla s sebou něco, co město plné mužů neznalo – ženskou inteligenci, která se nebála projevit.

V Athénách platilo jednoduché pravidlo: slušná žena zůstává doma, hetéra mluví. A Aspasia byla hetéra – luxusní společnice, vzdělaná, svobodná, schopná debatovat i svádět. Otevřela dům, kam se scházeli básníci, filozofové a politici. Místo plné vína, hudby a myšlenek, které hýbaly městem. Dnešním jazykem? Intelektuální klub, think-tank a společenská senzace v jednom.

Jednoho dne do jejího domu vstoupil Periklés – muž, který vládnul Athénám. Rozvážný, racionální, obdivovaný i obávaný. A v tu chvíli ztratil půdu pod nohama. Aspasia mluvila jinak než všechny ženy, které znal. Nechybovala, nepodlézala, smála se mu. Dokázala se s ním přít. A Periklés, muž, který přetvářel město z mramoru, si najednou nevěděl rady s jedinou ženou z masa a krve.

Žili spolu otevřeně, i když zákon to zakazoval. Ona byla cizinka, on Athéňan. Přesto s ní sdílel domov, důvěru a možná i své největší projevy. Měli syna – Perikla mladšího – který ale paradoxně kvůli otcovu vlastnímu zákonu neměl nárok na občanství. (Ano, Periklés sám prosadil, že občanem se může stát jen dítě dvou Athéňanů.)

Kdyby tehdy existovaly bulvární titulky, zněly by asi takto:
„Periklés žije s prostitutkou!“
„Aspasia tahá za nitky Athén!“
„Hetéra ovlivnila válku!“

Aristofanés si z ní dělal legraci na jevišti, politici ji obviňovali z intrik. Dokonce se šířilo, že za válkou se Samem stojí Aspasiina uražená ješitnost. Když Periklés vydal embargo proti Megarě, šeptalo se, že všechno začalo tím, že Megarští unesli prostitutky z jejího nevěstince. Drb? Možná. Ale Athény drby milovaly víc než logiku.

Aspasia se ocitla před soudem – obviněná z bezbožnosti a svádění mužů. A Periklés? Místo, aby ji zapřel, ji hájil. Podle Plútarcha s pláčem v očích. A vyhrál. Aspasia vyvázla bez trestu, ale s cejchem ženy, která dokázala rozplakat i muže, jenž nikdy neprojevil emoci.

Aspasia byla krásná. Ale její skutečná zbraň byla jiná – řeč. Mluvila přesně, srozumitelně a měla dar zaujmout. V sokratovských dialozích vystupuje jako učitelka rétoriky. Podle některých pramenů pomáhala Periklovi s jeho slavnými projevy, včetně toho nejznámějšího – pohřební řeči za padlé. Možná to nebyl jen jeho hlas, kdo formoval jazyk demokracie. Možná to byl její. Říká se, že když mluvila, muži ztichli. Ne kvůli kráse, ale proto, že její slova byla přesná jako skalpel.

Po Periklově smrti přišla o ochranu. Athény ji znovu začaly soudit – tentokrát veřejným opovržením. Některé prameny říkají, že se provdala za jiného politika, Lysikla, a dál tahala za nitky. Možná ano. Možná pochopila, že moc se nejlépe ovládá z pozadí. Aspasia byla symbolem všeho, co Athény milovaly i nenáviděly zároveň: krásy, moci, svobody a ženskosti. Pro jedny byla „neřestná cizinka, co rozvrátila stát“, pro druhé první žena, která se dokázala postavit mužům intelektem.

O Aspasii psali Platón, Xenofón, Aristofanés i Plútarchos. Každý z ní udělal jinou bytost – múzu, hříšnici, filozofku, démonku. Fakta se rozplynula, ale jedno zůstalo: mluvila, když ostatní ženy mlčely. Možná by dnes měla vlastní podcast o rétorice a politice. Možná by byla moderátorkou, která mezi dvěma kandidáty položí otázku, po níž zrudnou oba.
A stejně by ji část veřejnosti pořád viděla jen skrze muže, s nimiž spala.

Athény byly městem svobody – ale jen pro muže. Aspasia jim nastavila zrcadlo. Byla cizinka, která rozuměla jejich řeči lépe než oni sami. Krásná, chytrá a pro svůj čas nebezpečná. Nakonec o ní napsali všichni. A možná právě to je největší důkaz jejího vlivu. Protože, jak poznamenal jeden moderní historik:

„Aspasia nemusela psát knihy. Stačilo, že mluvila – a všichni ostatní o ní psali.“

Zdroje: