Jak vzácný pták je politik, který není alespoň malým tyranem

Spravedlnost nečiní hluk. Bezpráví však zanechává jizvy.

Skrytý tyran nepotřebuje svědky – právě proto je nejnebezpečnější.

I bohyně Ereškigal si v dávných časech žádala pouze výkazy, tabulky a grafy. Dnes, kdy spočívá ve stínu zapomnění, její místo zaujali jiní. A ti, s drzostí sobě vlastní, požadují totéž. Proto se zlo šíří tak samozřejmě.

„Běda zemi, kde se politici dívají na řemeslníka svrchu a elity se s nimi učí zapomínat na člověka.

Běda zemi, kde mocní pohrdají těmi, kdo ji drží pohromadě, a nevnímají, že i mozol má duši.

Běda zemi, kde člověk přestal být člověkem a stal se jen číslem v tabulce toho, kdo káže vodu a sám pije víno.“

I.

Ne, neměl jsem to udělat.

Neměl jsem opustit vlhkou sluj, kde stěny naslouchají.

Neměl jsem vystoupit z ticha, v němž se svědomí šeptá v jazyce otců.

A už vůbec jsem neměl zvednout zrak k těm, kteří rozhodují, a přesto zůstávají hluší jak kámen na hrobě pravdy.

Sedí vysoko, ale nevidí nízko.

Jejich zrak je slepý pro bídu, jejich uši neznají hlas potřeby.

Rozhodují o důstojnosti, ale slušnost pošlapávají jako bláto na podrážkách svých lhostejných bot.

Rozhodují o hladu, aniž by sami kdy hladověli – jen jim zchladl steak, když se zdrželi tiskovkou.

Rozhodují o osudech, a přitom netuší, co znamená mít prázdnou lednici a studený byt.

Nevědí, co je to pracovat rukama, žít z výplaty do výplaty, prosit o odklad nájmu.

Nevědí, co je to volat lékaři, který odpoví: „Nemám čas.“

To jediné je děsí – spadnout z trůnu do fronty na úřadě práce.

A tak kradou, lžou, maskují bídu duše slovy o prosperitě.

Čeho jsem tu svědkem?

Svědkem pádu těch, kdo nikdy nestoupali, jen byli vyneseni.

Svědkem vlády lidí bez slz, bez hanby, bez paměti.

Svědkem doby, kdy můj hlas zní jako starý buben v dešti: dutě, tiše, marně.

„Jak vzácný pták je politik, který není alespoň malým tyranem.“

Vzácný jako fénix, který shoří, aby se zrodil s čistším srdcem. Většina zůstává supy, kroužícími nad polem utrpení, připraveni vyklovat poslední zbytky naděje.

A znovu vidím: Až přijde den voleb, mnozí nebudou vědět, co činí, a přesto zvolí ty, kteří jsou jen stíny z Platónovy jeskyně. Ale jejich činy vrhají tmu, ne světlo.

II.

Neměl jsem opouštět tichou sluj – to poslední místo, kde se slova ještě neprostituovala v tiskových zprávách.

Neměl jsem obracet zrak ke chrámům moci, kde už nesídlí moudrost, ale účetnictví, statistika a alibismus.

Neměli by rozhodovat o důstojnosti ti, kdo znají jen chuť privilegia. Jejich svědomí je jak zaschlý inkoust.

Ano, jejich Bůh je státní kasa. A jejich liturgie? Zvyšování daní. Každý měsíc nová oběť na oltář udržitelnosti: živý člověk. Matka samoživitelka. Osamělý důchodce. Oběti na oltáři jejich grafů.

Krátí vše, co dává životu smysl, jen aby udrželi zdání pořádku ve světě, kde je chaos dílem jejich rukou. A přitom stále jen: zdražovat, zdražovat, zdražovat.

Jako by slovo „reforma“ znamenalo: Zlomte jim kosti, ať se učí mlčet.

Zapomněli, kdo jim k jejich korytům postavil most. Zajímají je jen ruce, které jim plní měšec, ne ty, které je volily.

„Ovšem při výběru daní a škrtech na těch nejslabších tyran nezná míru – jako v malých věcech, tak ani ve velkých. Nikdy.“

Nikdy neví, kdy přestat. Jako Otesánek, který nepozná sytost. Sahá do peněženek chudých, jako by mu patřily. Tyran zůstává lhostejný, jako podzimní mlha, jež přikrývá mrtvé bez soudu. Jako saranče, která nesežere z hladu, ale z přirozenosti. Drahotu používá jako nástroj: jak zaměstnat duši, jak umlčet svědomí v řadě složenek, jak přikrýt oči spravedlnosti šátkem, aby otázky nikdy nespatřily světlo.

Tyran nezdražuje z nutnosti.

Tyran zdražuje, protože může.

A čím níž se občan sklání, tím výš se tyran cítí.

Uvedu příklad za všechny: Proto nikdy nedovolí euro v Čechii, protože bys rychle poznal, že ti lže o prosperitě. A už by tě nemohl ovládat. Díky euru bys byl totiž svobodný.

III.

Zas a znovu se potvrzuje pravda starší než písmo, starší než chrám, starší než samotné slovo:

„Ti, kdo vládnou, pokud nejsou schopni skutečné proměny, vracejí se jako voda do praskliny, jako stín do šera, ke svým zlozvykům.“

A zlozvyk, když se povýší na normu, stává se řetězem a z politika tyran. Tuhle pravdu znali už Sumerové, když klínem do hlíny ryli mýtus o Enkim a narušeném řádu.

Bez sebereflexe, bez zrcadla v chrámu, bez svědomí, které bodá jak trn, bez vnitřní citlivosti, již Platón nazýval „anamnézí“, se politik stává tyranem. Ne božským strážcem zákona, ale karikaturou Prométhea, který už nekrade oheň, ale šíří chlad.

Sedí na trůnech jako Sisyfové, kteří zapomněli na balvan – pouze vydávají rozkazy, zatímco břemeno nechávají jiným.

IV.

Stejně cyničtí, jako když Kain pozvedne kámen a řekne: „Copak jsem strážcem svého bratra?“

Stejně nekompetentní, jako pastýř, který nezná stádo, jen bič. Stejně neústupní, jako faraon, jemuž nestačily rány ani krev v řece. Stejně drzí, stejně neuspokojiví, ne proto, že by nevěděli, co je dobré, ale protože dobro se nedá vlastnit.

Modlí se ke svému zisku, obětují pravdu na oltáři efektivity. Zasadí jedovatý květ a pak se diví, že úroda uschla.

A co hůř, tihle vědí méně než jejich předchůdci. Ale přesto se odmítají klidit. Kdyby aspoň měli pokoru starých králů, kteří tušili, že vláda je břemeno. Ale ne, tihle si myslí, že vláda je židle. Vyhřátá. Pohodlná.

„Trůn bez odpovědnosti je stoličkou pro klauna.“

A dokonce prohlašují, že mají právo.

Právo?

Právo bez odpovědnosti je jako meč bez pochvy řeže vše, co se mu postaví do cesty.

A já?

Já mám také právo. Právo varovat, právo křičet, právo říct: „Zastavte se, neboť jdete cestou, z níž se lidé vracejí s prázdnýma očima a duší rozervanou jak Babylon po pádu.“

V.

Viníte počasí, ale to vy stavíte střechy z hlíny. Viníte temnotu, ale to vy jste sfoukli poslední svíci. Závory je pozdě dávat, když zloději už spí v domě.

Ti, kdo nepřišli skrze službu, ale lstí, už usedli ke stolu. Jedí chléb, který nepekli. Pijí víno, které nevylisovali.

Vládní koalice SPOLU má štěstí – ohromné štěstí –, že zrak mnoha dobrých lidí je obrácen jinam. Válka cloní pohled, ale i únava, jako mlha, nevíra, která rozkládá duši jako mol šat. SPOLU se podařilo něco ošklivého: čestné, poctivé a slušné lidi znechutili tak, že ti jsou již unaveni.

A tak, ve tmě bez hlídky, mohou tiše a bez odporu páchat nedobro. A přitom se tváří, že slouží. Ale komu?

„Ne lidu. Ne pravdě. Ne svědomí.“

Sahají tam, kam by si za jasného dne nedovolili způsobní ani pohlédnout. Dotýkají se věcí, jichž je zakázáno se dotýkat. Škodí české politice stejně jako slimáci na zahradě. Jako mšice v noci zalézají pod kůru zákona. Jako sarančata ohlodávají klas spravedlnosti dřív, než dozraje.

VI.

Například když vyplavala kauza s bitcoiny tváří se, že jde o drobnost. O omyl. O osobní selhání.

Jako Jezábel, která se ptá: „Kde je tvůj Bůh teď?“

A krev spravedlivého přitom volá ze země.

Odpovědnost je směnnou mincí. Stud reliktem slabých. Pravda jen nástrojem manipulace.

Ale když má přidat důchodci pár stovek tu se najednou mluví o udržitelnosti. O nutných škrtech. O bolavých reformách. O katastrofálním stavu financí. O utahování opasků.

Jako řezník, který léčí ránu tím, že ji znovu otevře.

Co to říká o jejich morálce?

Že jejich etika je vážena na tržních vahách, že láska k bližnímu je položka na konci rozpočtu, že i sestup Inany do podsvětí je pro ně aktivem k privatizaci.

„Jejich ústa hlásají spravedlnost, ale jejich ruce zmenšují chléb hladovým.“

Jejich jazyk je dvousečný otrávený meč: na jedné straně arogance, na druhé straně pokrytectví.

VII.

Zatímco prodlužují věk odchodu do důchodu sami se dožijí požehnaného stáří. Ne díky síle ducha, ale slabosti vůle.

Nevstávají ve čtyři jako železničář. Nestojí u pásu, neznají tíseň dílny. Neopravují potrubí, nechodí s nářadím v mrazu. Nespěchají s defibrilátorem jako zdravotník. Neznají ticho noční směny, neznají pach potu, strachu a vyčerpání.

Když onemocní, mají své dveře. Mají lékaře, který nečeká, ale přichází.

Zatímco ti nejkřehčí nesou tíhu veřejného rozpočtu, oni přemýšlejí, jak daně obejít, a co nejvíc si nakrást na úkor potřebných.

„Zatímco kážou utahování opasků, jejich trezory praskají. Zatímco volají po skromnosti, jejich investice tuční na Kajmanech.“

A finanční kontroly se jim vyhýbají, jako by pravda byla pes, který na pána neštěká.

VIII.

Jestli se tak urputně snažíte zvyšovat daně a prodlužovat pracovní život, pak mějte alespoň tolik odvahy a svědomí, kolik má kovář, když drží železo ve výhni; tolik charakteru, kolik má zedník, když staví dům na písku či na skále; tolik tichého mistrovství, jaké má sklenář, když vyfukuje křehké sklo. Mějte alespoň tolik úcty k řemeslu, kolik má každý, kdo tvoří a neničí.

Vaše vláda není ničím jiným než formou útisku, omotanou řečmi o odpovědnosti, jako jedovatý had, jenž se svíjí kolem kmene stromu v Rajské zahradě.

„Zkomplikujte podmínky levným montovnám těm chrámům bez duše, které vysávají naši zemi jako saranče.“

Podporujte české, a klidně i západní, firmy, ale jen ty, které zde tvoří, nejen kalkulují. Které zanechávají stopy rukou, nejen čísel.

„Ať se průmysl propojí s věděním, jako lýko ve staré lýkové obuvi: pevně, účelně, s vědomím dědictví.“

Ať učňové nejsou toliko levná síla, ale dědicové Prométheova ohně. Ať každý dělník ví, že jeho práce není hanba, ale forma stvoření – malá Genesis.

IX.

Přestaňte pohrdat těmi, kdo drží svět pohromadě. Přestaňte urážet řemeslníky. Vy, kteří jste nikdy nesáhli na maltu, neucítili železo pod rukama, neomdleli v letním žáru nad výkopem. Vy, kteří byste bez těch „spodních“ zůstali viset ve vzduchu jako král bez trůnu.

Proč by se měl stydět ten, kdo pracuje rukama?

Ten, kdo čistí odpady, aby jste mohli splachovat své svědomí.

Ten, kdo opravuje prasklé potrubí, zatímco vám teče ze rtů jed.

Za co? Za pot? Za dřinu?

Za mozoly, které nesou mapu každodennosti?

Za to, že jeho ruce nesou stopy světa a ne šmouhy z předraženého gelu?

Za to, že se do práce neobléká jako na módní přehlídku, ale jako válečník každodennosti?

Že nevoní parfémem, ale poctivostí?

Ne! Stydět byste se měli vy, kdo si celý život hrajete na elitu, ale nikdy jste nic nevytvořili.

Řemeslník? Ať je to „jen“ zedník, který skládá cihlu k cihle jako mnich písmeno k písmenu při opisování svitků, nebo architekt, co kreslí základy světa na pergamen snů.

Sanitářka, co v tichu pečuje o cizí těla jako v Arše Noemově. Lékař, co drží v ruce lidský dech jako plamen, který nesmí zhasnout.

Kuchař, co nakrmí stovky hladových jako Ježíš u Galilejského jezera. Hasič, co vbíhá do plamenů jako nový Prométheus. Policista, co pomáhá a chrání ne pro slávu, ale pro váš klid a pohodlí.

Učitel, co odemyká školu pro děti. Uklízečka, která večer zametá prach dne – prach, z něhož jsme byli učiněni a k němuž se, podle Kazatele, navrátíme.

Kdokoli, kdo tvoří, udržuje, zachraňuje, ano, to je pravá elita svědomí.

Což vám – zejména těm v koalici SPOLU – je zcela cizí.

Vám, kteří se bojíte mozolů víc než lži.

Vám, kteří byste si raději nechali ušpinit duši než ruce.

Vám, kteří poznáte excelovou tabulku na první pohled, ale tvář člověka přehlédnete.

Vám, kteří byste v sobě ani pod tlakem neprobudili svědomí, protože v sobě žádné nemáte.

Vám, kteří se na svět díváte shora, ale nikdy jste nic nesestavili, nepostavili, neunesli ani nezvládli, nevytvořili…

Vám, kteří vládnete ne jako služebníci lidu, ale jako účetní z pekla.

Vy ne.

Vy ne.

„Vy, kdo zneužíváte moc, která vám nikdy neměla být svěřena.“

Ať už se řemeslníci kvůli vám přestanou cítit jako ti druhořadí. Jsou to lidé, stejně jako vy. S jediným zásadním rozdílem: Oni tvoří. Vy parazitujete. Vy jste malí tyrani.

Nevíte, co znamená pot řezbáře, ticho tkalce, úder kováře. Neznáte jazyk rukou. Paměť dlaní. Dědictví svědomí.

„Ztratit důvěru v Čechii jste zvládli za jediné volební období, ale kolik období bude potřeba, aby se dobrá pověst vrátila?“

X.

Lidé zbohatnou jedině tehdy, když přestanou být levnou pracovní silou. Ale právě to je to poslední, co si přejete. Levný (chudý) člověk se míň ptá. Míň žádá. Míň sní a víc mlčí. Víc dře. Víc drží hubu.

„Levný člověk je ideál ODS, TOP 09, KDU-ČSL, STAN a dalších podobných. Nový otrok, bez pout, ale nejlépe s dluhy a v dluhové pasti. Bez řetězů, ale v evidenci.“

Levný člověk se nevzepře. Nepoloží otázky. Třeba tuhle:
„Jak byste vyžili, paní Pekarová, pane Fialo, z 25 000?“

Ta otázka byla položena nikoli bezdůvodně. Ale to nikdy nepochopíte proč.

A co má být cílem těch, kdo přijdou po vás?
Ne krást. Ne lhát. Ne podvádět.
Ne vládnout pro sebe. Ale sloužit.
Sloužit těm, kdo nesou tuto zemi na zádech.
Těm, kdo vstávají dřív než slunce a usínají s bolavýma rukama a chudí jsou kvůli takovým, jako jste vy.

Levní lidé nežijí zpackaný život ani si jej nezpackali. Žijí čestněji a slušněji, milionkrát víc než vy, vy malí tyrani, kteří se dostali ke korytu. To levní lidé musejí platit vyšší daně, nést na bedrech zdražení základních potravin…
Aby vy jste se měli lépe a prosperovali.

Ti, co přijdou po vás, budou muset ovládnout veliké umění:
Vrátit politice smysl.
Vrátit jí svědomí jak to kdysi žádal Platón, když psal o králích filozofech.

„Sloužit. Ne panovat. Obětovat. Ne spotřebovávat. Odpovídat. Ne vymlouvat se.“

Každý, kdo slouží jen sobě, je jako faraon v poslední noci před desátou ranou.

Každý, kdo zneužívá vládu k vlastní prosperitě a nikoli k blahobytu těch, kterým má pokorně sloužit, neboť byl jimi zvolen, zasévá semeno svého pádu.

Až udeří den zúčtování, nebude slyšet chvalozpěv. Bude ticho. Ticho svědomí, které se po letech vrátilo.

Příští vláda, poslanci a senátoři už nesmějí být:

– účetními z pekla,

– úředníky bez duše, kteří váží člověka na gramy a litry,

– hlasovacími stroji bez svědomí,

– ministry bez misie,

– zákonodárci bez zákona v srdci,

– experty bez empatie,

– elitou bez paměti.

Musí být:

– služebníky, ne pány. Dlužníky dobra.

– těmi, kdo první skloní hlavu, když padne vina.

– těmi, kdo znají pach potu, ne jen aróma parfému z lobby.

– těmi, kdo se nebojí pravdy, ani když bolí.

– těmi, kdo vnímají bolest druhých jako svatou výzvu, ne statistickou chybu.

Protože bez toho je každý stát jen Babylonem čekajícím na svůj pád.

Nechť se již nikdy neobjeví:

„Flákači v saku, černí pasažéři, larvy v medu včel.“

Příští vláda by se neměla dívat svrchu na ty kdo dřou, aby vy jste mohli sedět v měkkých křeslech, vonět, nepřepnout si páteř, a dožít se klidného stáří bez jediného mozolu.

A ti, co přijdou po vás, by se měli naučit především jedno:

Propojovat, jako kořeny stromů pod zemí.

Podporovat, jako klenák drží oblouk.

Reformovat, ne z pozice moci, ale z vědomí nutnosti.

Neboť člověk je, jak říkal Kierkegaard, úkolem, ne hotovým tvorem.

A stát je chrámem, který je třeba denně obnovovat, ne tržištěm nebo firmou, kde se všechno dá prodat, že, pane Klausi, Fialo, Nečasi, Topolánku…

„A jestli se ptáte, co je víc než zákon, říkám: svědomí. A dědictví těch, kdo přišli před námi a kteří by se dnes za vás hluboce styděli.“