Článek
Tak tedy: kdejaký KKR ta zvláštní osoba z kasty univerzitních mudrců, zpolitizovaných publicistů a názorově vyvážených komentátorů nám z piedestalu své poslanecké, redakční či akademické kanceláře přináší další lekci ze série Jak být odvážný v době války, aniž byste se náhodou někoho slovem dotkli. A hlavně – bez rizika. Hlavně nikoho nepohoršit. Tedy nikoho? No, především Putina a Rusko.
Když se hroutí města, když lidé mizí v sutinách domů zasažených ruskými raketami, přichází s naléhavým apelem: „Zastavme se, přemýšlejme, neviďme svět černobíle!“ Výborně.
Vášnivě obhajuje, že „ruské útoky na Donbas mají historické kořeny v diskriminaci ruskojazyčných“. Možná by to šlo aplikovat i při pohledu na kupříkladu nacismus. Byli to přece jen zneuznaní Němci, co se cítili poníženi Versailleskou smlouvou.
A co takhle nuance vůči 11. září? Vždyť americká zahraniční politika přece dráždila fanatické muslimy. Chápeme? Ne? Nevadí. KKR nám vše jistě zítra vysvětlí v další glose, úvaze, rozvaze – nebo rovnou na hlavní stránce.
Ano, svět není černobílý – ale válka, kde jedna země napadne druhou, kde jsou znásilňovány ženy, deportovány děti a páchány válečné zločiny, si přece jen zaslouží ostřejší kontury než „nuance, jaké byl kdo národnosti, zda v trefené budově byl voják, nebo někdo, kdo vypadal jako voják“. Příklad? Kolik autorů spekulovalo, zda „v Mariupolu nebyly jen civilní oběti, ale i skryté vojenské základny“. Redukovat tohle vše na akademickou, politickou či blogerskou texturu není pouze cynické. Je to zbabělé.
A pak přichází věta, která zní skoro jako z divadelního scénáře: že prý „odpor vůči muniční iniciativě a znechucení válkou“ je dnes trestán ostrakizací. Jak příznačné, že tuto větu najdeme v komentářích z opozičních stran, kdy tvrdí, že „podpora zbraní pro Ukrajinu jen prodlužuje konflikt“. Ta totalita už opravdu pokročila – KKR zbývá jen Deník N, Idnes.cz, Právo, Seznam, Médium… veřejnoprávní média a každý druhý podcast. Bída cenzury v postfaktickém věku.
A teď ten bonbónek – že prý „Rusko se soustředí jen na země, kde jsou utlačováni ruskojazyční obyvatelé“ a že tamní obyvatelstvo čelilo diskriminaci. Ach ano, argumentační kánon Kremlu 101. Slyšeli jsme to, že „Ukrajina si za invazi zčásti může sama svou jazykovou politikou“. Ale co. Přece když tanky přijely do Gruzie, také šlo jistě jen o ochranu jazykových práv. A Čečensko? Humanitární mise. Koneckonců i Hitler šel do Sudet bránit německou menšinu.
Ale největší manipulace není v tom, co KKR říká. Je v tom, co zamlčuje: že v době krize neexistuje skutečně neutrální postoj. Když stát nepodpoří napadeného, ve skutečnosti podporuje agresora. To není ideologie. To je fyzika moci. A ano – i v demokracii můžete vládní rétoriku kritizovat, stavět se na stranu Ruska, kárat Brusel a EU, jak je vám libo. Ale nesmíte se pak tvářit dotčeně, když vás někdo označí za alibistu nebo za užitečného idiota. Kritika má důsledky. To není cenzura. To je dospělost.
A nakonec – že prý si „nenechme vnutit narativ, že kdo kritizuje koalici ochotných, je proruský šváb“. Dobrá. Tak si položme otázku: proč se tahle fráze objevuje vždy v úvodníku těch, kteří nedokážou říct jedinou větu odsuzující Rusko. Například jsem se dočetl: „Rusko samozřejmě válku rozpoutalo, ale podpora Ukrajiny je naivní a nebezpečná.“ [1]
Ano, svět není černobílý. Ale někdy, když hoří dům a slyšíte křik, nestačí jen volat „hoří!“ a potom hledat nuance. Někdy je čas jednat. KKR nejedná. Toliko glosuje. A svět zatím míjí.
A kdo je ten KKR, Kritik Kritiků Ruska? Ale je znáte, netřeba uvádět jejich jména. Stačí sundat ideologické brýle a rozhlédnout se kolem sebe.
Poznámky pod čarou
[1] Tato a jiná podobná tvrzení jsou kontroverzní a často se opírají o politické nebo strategické úvahy silně ovlivněné konspiračními teoriemi (jaderná eskalace, konec dodávek plynu, ropy, nerostných surovin atd.) a ruskou propagandou.
