Článek
Pamatuji si, jak komunisté vymazali Spojence z dějin. No, přesně to samé dělají někteří i dnes, ale u rudoarmějců. Autoři se tváří, že podávají „vyváženou“ úvahu, ale ve skutečnosti jen hází emoce do mixéru a nabízí namixovanou historickou pravdu. Brečí nad „kluky americkými“, co umřeli na frontě, a mají pravdu – ty příběhy jsou tragické. Ale proč, sakra, z toho dělají takovou sentimentální pohádku, která ignoruje všechno ostatní? Copak jsme v divadle, kde potřebujeme jen jednoho hrdinu a jen jednoho padoucha?
I.
Autoři se rozplývají nad tím, jak „pravda říká, že nás neosvobodila jenom Rudá armáda“. No, bravo, Sherlocku, to ví každý, kdo otevřel učebnici dějepisu! Ale pak to zkazí. Místo aby podal komplexní obraz – kde by zmínil třeba český odboj, partyzány nebo třeba to, jak složitá byla situace v protektorátu – začnou hrát na city s „kluky ze žvejčkama“ a „umíráním za nás“. Kde jsou čeští lidé, co riskovali životy v odboji? Kde jsou české ženy, co ukrývaly parašutisty? Kde jsou ti, kdo ukrývali Židy? Kde je zmínka o tom, že i Češi se snažili, i když byli pod nacistickou botou? Ne, to by nebylo dost „dojemné“, že jo?
A teď trocha sarkasmu, protože to si neodpustím: vážně si myslíš, že když budeme ignorovat rudoarmějce, tak tím nějak vymažeme z map historickou realitu? Historii nemůžeš překrucovat jen proto, že tě štve dnešní politika. To není reflexe, to je pubertální vzdor.
II.
Historici mají recht, že vymazat Stalinovu armádu z dějin je šílenství. Rudá armáda ztratila 9 800 000 vojáků, Wehrmacht 5 500 000, USA 407 300, Spojené království 382 600, atd. Bez západní fronty by se válka táhla roky, možná by ani nacisty Stalin neporazil. To jsou žel fakta. Ale proč se ti autoři snaží i mě přesvědčit, že znásilňování a rabování byly jen nějaké „individuální tragédie“? Promiňte, ale válečné zločiny nejsou „tragédie“, to jsou zločiny. A ano, dělali je i jiní, nejen stalinovci, nejen hitlerovci, ale i ti druzí - Spojenci samozřejmě. Ale bagatelizovat zločiny jen proto, že se to hodí do příběhu o „nevinném US klukovi“, je stejně manipulativní jako tvrdit, že Rudá armáda byla jen horda nadržených barbarů.
A víš, co je ještě horší? Autoři se ani neobtěžují zmínit, že nejen nacisté měli své „excesy“. Vezmi si třeba knihu od Antony Beevora, Berlín - Okamžiky zkázy 1945 (odkaz na knihu), která popisuje nacistické běsnění v Berlíně na jaře 1945, kdy nacisté tanky najížděli do davů německými uprchlíků, co prchali z Berlína; stříleli je, věšeli, mučili a znásilňovali, ale rovněž i rudoarmějci – ano, tam se děly věci, které by nejenže neměly být už nikdy viděny, ale neměly by se už nikdy stát. A Američani taky… Ale to by narušilo černobílý svět, kde je jen jeden dobrý a druhý zlý, že.
III.
Autoři často hází Stalina, Brežněva a Putina do jednoho pytle, jako by to byli stejní lidé. To je tak zoufale zploštělé, že bych tomu, kdo tohle tvrdí poslal Russia Under the Bolshevik Regime od Richarda Pipesa (odkaz na knihu), aby si připomněl, že historie není jen o zlých diktátorech. Je pravda, že vojáci Rudé armády, co umírali na frontách druhé světové války, nebyli všichni zrůdné bestie. Většina z nich chtěla přežít, vrátit se domů a normálně žít. Tak proč zrovna je trestáme za to, co dělá Rusko dnes na Ukrajině? Ale to nemění fakt, že i nás osvobozovali Spojenci.
Polož si otázku, čtenáři: Když odmítáš zapálit svíčku Spojeneckému vojákovi, protože „nás osvobodili Stalinovi kluci“, je to spravedlnost, nebo jen pomsta na mrtvých? Když nekladeš věnce k pomníku neznámého rudoarmějce, „protože oni byli ti zlí“, je to jen naivita anebo vědomé popírání reality? Podle mě to druhé. A je to smutné, protože tím jen dokazuješ, že jsi se z komunistického přepisování dějin, z dob, kdy jsme tu žili pod sovětským „bičem“, nic nenaučil.
IV.
Místo házení pamětních věnců podle toho, jak fouká vítr, bychom měli začít učit děti – a hlavně sebe – o složitosti historie. Ano, Rudá armáda nás osvobodila. Ano, páchala zvěrstva. Ano, Američané byli klíčoví a taky páchali zvěrstva, samozřejmě ne tolik jako Rudoarmějci. Ano kousek Československa taky osvobodili. A ano, bez českých odbojářů, partyzánů a obyčejných lidí, co riskovali krk, by to taky nešlo. Přestaňme si hrát na moralisty, co mají patent na pravdu. Historie není Facebookový status, který můžeš smazat, když se ti přestane líbit.
A teď k tobě, čtenáři: Co myslíš? Dá se vůbec mluvit o historii, aniž bychom ji hned cpali do ideologických krabic? Nebo jsme už tak zvyklí na ten český ping-pong mezi extrémy, že nám to přijde normální? A jestli chceš vědět víc o tom, jak složitá ta válka byla, doporučuju Bloodlands od Timothyho Snydera (odkaz na knihu). Možná ti to rozšíří obzory víc než další kolo hádek na internetu.
Netrhejme stará alba, neničme památné záběry na zažloutlých fotografiích. Nechme pravdu takovou, jaká je – složitou, někdy bolavou, jindy nečekaně krásnou. Nelepme na ni nové popisky podle toho, co se zrovna hodí do dnešního příběhu. Ty tváře na fotkách už nemluví, ale my pořád můžeme naslouchat – pokud máme odvahu neslyšet jen to, co chceme slyšet.
