Článek
Máme knihovny napěchované mrtvými hlasy. Každý řve to samé: nelži, ber jen tolik, kolik uneseš, nezabíjej bratra. Slyšeli jsme to tolikrát, že nám ty slova shořela v mysli. Zbyl jen popel, špinavý jako šmouha na duši. Absurdní.
Vědění knih leží na stole jako chleba, ale my hltáme bahno.
V hlavách máme pytel vědomostí, filosofické texty o spravedlnosti, bibli – a přesto cupitáme do zkázy, s úšklebkem, jako do bordelu plného nemocí. Nevíme? Víme. Jen se nám to nechce slyšet. Zalehli jsme do vlastní lhostejnosti.
Jsme civilizace, co se přežrala svou vlastní hnilobou. Napěchovaní pravdou, daty, obrázky – až do zvracení. Člověk už nehledá smysl, jen se válí, oteklý a bezmocný, jako pes, co se přežral.
Leží u misky, břicho mu praská bolestí, z tlamy mu tečou zvratky. Páchnoucí kaluž pod hlavou, jazyk mu v ní klouže, ale ani se nehne. Jen chrčí. Přecpaný, neschopný vstát, udělat krok, jen funí v oblaku vlastního smradu.
Stavíme stroje, co myslí za nás. „Ulehčí nám to práci, myšlení, tvoření…“ lžeme si, ale je to jen maska pro naši smrtící lenost. Nechceme nést tíhu – jen polobdít v polospánku. S mobilem přilepeným k obličeji. Modré světlo vypaluje zorničky, jako kyselina. Oči už nereagují – jen skelný lesk, mrtvé ryby ve vitríně.
Tvář je osvětlená, ale prázdná. Svítí, a přesto nežije. Je to maska, obrazovka, na které nic nezůstane, jen vypálená stopa, jak na mrtvém filmu. Když usneme, spí jen maso – měkké, bez kostí, bez vzpomínek, bez snů. Jen prázdno.
Tohle není varování. Tohle je teď.
Podívej: přestali jsme mluvit, jen scrollujeme. Hádáme se přes skla, jako divoká zvěř v kleci. Závisláci, co ví, že ta dávka i zabije – a stejně si ji pustí do žíly.
Stojíš stranou, cítíš smrad spáleného masa – a víš, že tu jehlu nevytrhneš. Nikdy. Řekneš: uteču. Zavřu dveře, vezmu si chleba, budu žít pravdu aspoň v tom koutku. Ale i tam tě dostihne elektrický šum.
Ulice se rozpadají, dobří lidé mlčí – ne ze souhlasu, z lenosti.
Na tvářích odlesk modrého světla, v očích prázdno mrtvých ryb. Plavou v řece odpadu. Břicha jim praskají, proud je nese mezi plasty a výkaly. A ty oči – vždycky otevřené, vždycky vyčítavé, vždycky mrtvé.
A v hrudi myšlenka: Víš, že by to šlo jinak. Ale nikoho nedonutíš. Nikoho.
To je ta tříska – zažraná pod nehet, hnisající, bolavá.
Možná se to musí zřítit. Možná až shoříme, zbude popel, kde někdo jednou nahmatá semeno.
Ale bez pádu to nejde.
Už jsme vysátí, nafouklí – jako mrtvola. Pluje břichem vzhůru, v řece plné jedu. Kůže se loupe, oči vykloubené, tělo nadnáší špinavá pěna. To jsme my. Civilizace, co se rozkládá a ještě se chlubí, jak se krásně leskne na vodní hladině.
A mezitím? Poslední vzdor: žít, aby ses nepodělal. Dýchat, i když vzduch je otrávený. Držet si tvář, zatímco ostatní nosí masky z laciného plastu. Neprodat duši za falešný klid.
Hrdinství? Jen to, že se ještě nestydíš za své oči. Že pohladíš, i když svět otupěl do mrtvoly. Že pláčeš, když oni chtějí jen laciný smích. Že neseš oheň, zatímco dav tleská tvému pádu a čeká na krev. Jediný zázrak? Důstojnost v hnilobě – špinavá, krvavá, roztrhaná.
Dokud to nevzdáš.
Obrázek č. 1
