Maruška pod haldou

V zahradě pod šedou ostravskou haldou seděla Maruška. Ticho mělo váhu, těžší než železo v hutích. Stromy si šeptaly mezi sebou, jako staří rabíni, co se radí o smyslu dnů, a každý list, který spadl, byl jako písmeno z knihy, jež se nikdy nedá dočíst. Za plotem duněly ocelárny – ale i ten hukot byl modlitbou, byť drsnou, rachotivou. V dýmu nad městem se psala další stránka dějin, a Maruška se ji snažila zachytit do sešitu, do slov, která měla být její budoucností.

Když natáhla ruku k jablku, které zůstalo na stromě, ucítila v něm celé učení podzimu: spadnout musí každý, i dítě, i boháč, ale důstojně. A dole pod stromem se chechtal ježek s křivými zuby – připomínka, že i důstojnost má smysl jen tehdy, když se jí smějeme.

„Pane světa,“ modlila se v duchu, „dej mi nástroj, abych mohla psát. Dej mi pergamen, dej mi knihu, dej mi notebook, jestli chceš. Ale nenech moje příběhy umlknout.“

A nahoře, ve svých vilách, zatím pili víno boháči a dívali se na své zahrady beze stromů. Nevěděli, že v Ostravě pod jednou haldou sedí dítě, které slyší, jak svět zpívá i pláče, a zapisuje to. Maruška se dívala na prázdný sešit, jehož stránky byly bílé jako šabatové ubrusy, na které se nikdy nedá jídlo. Tušila, že i papír se bojí prázdnoty. A každé slovo, které na něj položila, bylo jako svíčka zapálená za duši.

Její matka spala v pokoji, dech měla krátký a chůzi těžkou. Ale když byla vzhůru, šeptala jí: „Piš, děvenko. Slovo je jako dech – dokud ho máš, jsi živá.“ A Maruška psala. Psala o haldách, které byly jako černé hory v zemi izraelské. Psala o hučících hutích, které zněly jako klezmer, hraný na zlomené klarinety. Psala o andělech, kteří mají špinavé ruce od uhlí a přesto zpívají.

Ale psát do sešitu nestačilo. Sešit je jako malá krabička – schová pár vzpomínek, ale svět se do něj nevejde. Proto prosila o notebook. Pro ni to nebyl stroj, ale moderní tóra, která by mohla nést její slova dál, dál než k plotu zahrady.

„Pane světa,“ říkala, „vždyť i proroci měli hůl, aby se o ni opírali. Já nechci zlato, nechci dům z mramoru. Jen mi dej nástroj, na kterém udržím příběhy, dokud nepřijdou dny, kdy už nebudu moct psát.“

V Ostravě ji slyšela kočka, slyšel ji ořešák, slyšel ji i ježek, co okusoval jablka. Ale boháči ji neslyšeli. Měli své večírky, své sály se zrcadly, své ženy v šatech z Paříže. Nikdo z nich nešel na zahradu pod haldou, aby si vyslechl děvče, které psalo, že i kouř může mít duši.

Jednou večer, když světlo rudlo jako krev na prahu, zdálo se jí, že slyší hlas starého rabína. „Maruško,“ pravil, „slovo, které jsi napsala, už nikdy neumře. Může shořet tvůj sešit, může umřít tvůj počítač, ale slovo, které jsi napsala s vírou, přežije v dechu andělů.“ Probudila se s pocitem, že to nebyl sen. Otevřela sešit a tam, kde nechala prázdnou stránku, stálo jediné slovo – neznala ho, ale cítila jeho sílu. Bylo to jako znamení, že její modlitba byla vyslyšena – ne boháči, ne magistrátem, ale někým jiným. A tak psala dál. Psala, dokud jí tužka neklouzala z prstů. Psala, i když sešitům docházely listy. Psala, protože věděla, že pokud přestane, ticho nad Ostravou se stane příliš těžkým a zahrada pod haldou už nikdy nezašumí.

Možná ji nikdy nikdo nepodpoří. Možná nikdy nedostane notebook, možná nikdy nevyjde kniha s jejím jménem. Ale příběhy, které psala, zůstaly. Visely ve vzduchu mezi stromy, v kouři nad hutí, v paměti haldy, která pamatovala všechny podzimy. A jednou, až přijde čas, někdo je zaslechne. Protože příběhy si samy najdou cestu – i kdyby je musela nést jediná dívka, Maruška z Ostravy, která věděla, že ticho má váhu.