Článek
Sedí u kuchyňského stolu, papíry rozložené kolem sebe jako vějíře starých časů. Je mu šedesát. V šuplíku má desítky smluv, faktury už zažloutlé na okrajích, ale i ty čerstvé, ještě bílé, programové brožury, kde je jeho jméno vytištěno tak maličkým písmem mezi jinými, slavnějšími, že už potřebuje lupu. Vzpomíná, jak mu jednou po koncertě někdo sem tam řekl: „To bylo ale tak krásné. Přijedete nám ještě zahrát?“ A on si to nosil v sobě celé týdny jako největší ocenění.
Teď se chystá vyplnit elektronický formulář. Ministerstvo kultury nabídlo, aby se stal číslem v registru umělců. Proč ne? Aby jeho celoživotní úsilí dostalo razítko. Ne proto, že by byl větší umělec než jiní, ale proto, že splňuje zákonné podmínky: dva roky umělecké činnosti za poslední tři roky, doložené smlouvami.
On se usměje. Kdyby byla umělecká činnost jen o smlouvách, bylo by to snadné. Ale kolik bylo koncertů jen „na ruku“, kolik článků bez faktury, kolik koncertů darovaných, aby udělaly radost. To všechno se do formuláře nevejde. To všechno se nedá vyčíslit.
Je zvláštní pocit, když čerstvý šedesátník se chce jako tvůrčí člověk zapsat do registru, aby zkusil štěstí a dostal nějakou tu korunu na svou uměleckou činnost. Ale neláme hůl. Zaplatil tisíc korun správního poplatku – tisíc korun za osvědčení, že to, co dělal celý život, se dá shrnout do slov: status umělce. Když se mu to nepovede? Papír přijde: „Nesplnil jste podmínky.“ Ale nikdo mu nevezme jeho hudbu, básně, koncerty. Nikdo mu nevezme to tiché pohnutí, když po vystoupení lidé nezatleskají jen z povinnosti, ale protože se jich jeho umění dotklo.
„Tak hele,“ povídá si sám pro sebe, „když tě neuzná úředník, pořád tě uzná parta kamarádů, co kvůli tvým vystoupením jedou přes celý okres. Nebo ty dámy v prvních řadách, kterým při koncertech tečou slzy.“
Ale s papíry mu to moc nejde, a tak volá na ministerstvo.
„Paní, já hraju celý život. Ale raději se zeptám.“ A rozpovídal se. Paní ho tiše vyslechla. Cítil, že mu opravdu naslouchá. Když domluvil, uslyšel vlídný a laskavý hlas:
„Víte, pane,“ odpoví úřednice, „podle toho, co jste mi řekl, tu žádost do registru můžete odeslat.“
„A co když mám jen fotografie, brožury, výstřižky z novin a jen pár smluv?“
„To taky můžete doložit. Někdy papír není jen smlouva, někdy je to památka. A někdy památka stačí. Ale doložte i ty smlouvy, všechny, co máte za poslední tři roky.“
Muž slyší v její laskavosti ozvěnu starých časů. Jak mu kdysi učitel houslí říkal: „Hlavně hraj, Huberte. Na razítka se vykašli, ty nezahrají ani jedinou notu, ale jsou někdy taky potřeba.“
Možná ten registr není špatná věc. Aspoň stát jednou přizná, že existují lidé, kteří žijí jinak než od devíti do pěti, že i umění je práce. Ale je to práce podivná: člověk za ni mnohdy dostane méně než za uklízení chodníku, a přitom dokáže hýbat srdci.
„Tatínku,“ slyší hlas dcery, když poslouchá, „to je hezký, zahraj mi to ještě jednou, já si to nahraju na mobil.“ Co je větším uznáním než tohle?
Muž si nalije čaj, přiloží k žádosti smlouvy ne starší než tři roky. Také fotografie, kde je zachycen během hraní, prsty napjaté, oči zavřené. V tu chvíli byl jen akord, který se rozléhal sálem.
„Tak, pane, co chceš být zapsaný v registru umělců,“ šeptá si pro sebe do šálku, „píšeme si žádost, píšeme si vlastní dějiny. Jestli nám to vrátí, nebo schválí, na tom už tolik nezáleží.“
Možná právě tam, mezi lidmi, kteří poslouchali a mlčeli, už dávno dostal to jediné, co je víc než razítko: tiché uznání, že je umělcem.
A přesto – vyplní formulář. Protože i ticho srdcí potřebuje občas potvrzení v kolonce.
A za měsíc mu přišel do schránky dopis s potvrzením, že byl zapsán do registru. Tak získal status umělce.
Obrázek č. 1
