Strčil ji pod jedoucí nákladní vlak

Agentury píší:

Šestnáctiletá dívka zemřela 11. srpna na nádraží ve Friedlandu. Jednatřicetiletý muž z Iráku je podezřelý, že ji strčil pod projíždějící nákladní vlak. Policie původně věřila v nehodu, ale na rameni oběti našli stopy jeho DNA. Podezřelý byl umístěn do psychiatrické léčebny.

Takhle se to dá shrnout. Několik vět. A hotovo.

Ale v těch větách není život, není krev, není křik, není to ticho, co nastalo po křiku. V těch větách není matka, která padá na zem, není otec, který se snaží vykřiknout jméno a v hrdle má jen vzduch a popel.

Dívka byla z Ukrajiny. Uprchlice. Jmenovala se Liana K.

Přežila válku, utekla před ohněm, před raketami, před ruským peklem. Rodiče ji drželi za ruku a věřili, že na Západě najdou bezpečí. V Německu. Ve Friedlandu. V zemi míru.

Byla opatrná, říkají.

„Vždycky byla opatrná.“

To opatrné dívky dělají.

Dávají si pozor, aby nepřekročily hranici. Vědí, kde končí bezpečný beton a začíná kolejnice.

Ale opatrnost je k ničemu, když na rameno dopadne cizí ruka. Když nenávist nebo chtíč rozhodnou, že tvůj čas vypršel.

V ten den projížděl vlak.

Těžký, železný, hlučný.

Nebyl to obyčejný vlak. Bylo to tělo Malach ha-Mavet, anděla smrti.

Jeho dech byl dusot kol, železný a neproniknutelný. Každý jeho pohyb byl jako ruka soudce, který nepíše rozsudek, ale rovnou ho vykonává.

Šestnáctiletá dívka z Heiligenstadtu v Durynsku, která se právě začala vzdělávat jako zubní asistentka, stála krok od hranice.

Jednatřicetiletý opilý Iráčan Muhammad A. ji chytil za rameno. Ona uskočila – a on ji postrčil. Byli u toho další dva svědci. Ano ti tři opilí muži dívku obtěžovali už cestou na nádraží.

A vlak ji pohltil.

Koleje se zachvěly jako ozvěna starých transportů, kdy železo jednou provždy přestalo být nevinné.

Koleje si pamatují.

A 11. srpna 2025 se k těm jizvám přidala další.

Šestnáctiletá dívka. Uprchlice. Opatrná. Tichá.

Sny měla ještě nerozbalené, jako nový sešit, který čeká na první doteky tužky.

Policie řekla: „Možná nehoda.“

Tak se říká vždycky.

Nehoda je snesitelná. Nehoda znamená, že svět ještě není zcela šílený.

Ale na jejím rameni byla cizí DNA.

Ne náhoda. Dotyk.

A dotyk se nezapře.

Rodiče už jednou přišli o domov.

O Ukrajinu.

A teď přišli i o dceru.

Země míru jim nabídla rakev místo přístřeší.

Co je to za zem, která dává azyl jen smrti?

Friedland. Země míru.

Tak to stojí na ceduli.

Ale kdo se odváží vyslovit to slovo na nástupišti, kde právě projel anděl smrti?

Dívka padla, cizí rukou strčena pod kola – a já se snažím pochopit. Ale vysvětlení nepřichází. Jsou jen prázdné ozvěny, zatímco vlaky duní dál.

A rodiče zůstali s prázdnýma rukama.

Dvakrát vyhnaní, dvakrát okradení.

Jednou o domov. Podruhé o dítě.

Friedland. Země míru.

Slova, která se vyslovují snadno.

Ale co je mír, když ho musíme vyslovovat u kolejí, kde si nenávist nebo chtíč rukou právě vybírají další oběť?