Povinná vojenská služba? Hnus, velebnosti

Na jedné straně stojí slova o demokracii a právech jednotlivce. „Nikdo nesmí rozhodovat o mém těle a životě,“ říkají mladí lidé, kteří už nechtějí slyšet historky o šikaně na kasárnách a zbytečně ztracených letech. Jejich svoboda není luxus, ale základ, na němž stojí.

Na straně druhé stojí vzpomínka na bezmoc. V zemi, která zná okupace a Mnichov, pořád straší otázka: co když se to vrátí? A tehdy se zdá, že obrana není jen právo, ale povinnost. Argumenty generálů jsou tvrdé: bez lidí žádná armáda, bez armády žádná demokracie. Jenže — kolik lidí musí obětovat vlastní životní cestu, aby stát mohl klidně spát? A mělo to vůbec smysl mít armádu zhnusených branců?

Společnost je rozpolcená. Starší generace, která ještě pamatuje ostnaté dráty kolem hranice, říká „ano“. Mladí, kteří vyrostli v otevřené Evropě, křičí „ne“. Mezi těmi dvěma tábory visí ticho, v němž se ozývá jen ozvěna: je větší hrozbou ztráta svobody jednotlivce, nebo ztráta svobody všech?

A právě tady se nejlépe ukazuje konkrétní příběh.

Na prašné návsi před místním národním výborem stála fronta kluků. Každý s malým papírem v ruce, jméno, rodné číslo, razítko, rudá obálka s předvoláním. Pepa z chudé rodiny stál uprostřed. Matka mu ráno ušila čistou košili, aby nevypadal jako otrhanec. „Aspoň ať si tě soudruzi nevšímají,“ řekla tiše, když mu ji zapínala. On mlčel. Věděl, že povinnost je povinnost, a že proti státu se neodmlouvá. Vedle něj prošel Marek. Syn okresního funkcionáře. Byl stejně starý, ale v ruce měl potvrzení od „známého“ lékaře. Srdce prý slabé, i když každý večer běhal na kurtu tenis a v létě odjížděl k moři do Jugoslávie. Úředník kývl, přiložil razítko a Marek se otočil zpátky domů. Bez povinnosti, bez vojny, bez šedi kasáren. Pepa si všiml, jak se na něj Marek podíval. Ani ne s výsměchem, spíš s úlevou. Ten pohled bolel víc než nadcházející služba. Když Pepa později večer ležel v kasárenské posteli v pohraničí a slyšel, jak v rohu brečí jiný nováček, uvědomil si, že povinnost není rozdělená spravedlivě. Že i socialismus umí být slepý: jedněm dá razítko, druhým pušku. A v tom okamžiku mu došlo, že zítra, až se bude učit mířit na cíl, nebude mířit jen na nepřítele ze Západu, o kterém jim budou kázat politruci. Bude mířit na vlastní sny. A že ty padnou první.

Příběh Pepy a Marka není jen minulostí. Je to zrcadlo dnešní debaty: proč někdo musí a jiný nemusí? A co je spravedlnost v časech, kdy jde o přežití státu?

Stačí se podívat kolem: některé demokracie drží vojnu pevně, jiné ji odhodily jako starý kabát. Ve Švýcarsku nastupuje každý muž, pokud není zdravotně vyřazen. Je to jejich pojistka neutrality: „chceme mír, ale všichni jsme vojáci.“ Ve Finsku, které má hranici s Ruskem, si nikdo nedělá iluze — všichni muži musí, ženy mohou. A v Izraeli je povinná služba pro muže i ženy samozřejmostí, protože bezpečnostní situace jim nedává prostor na luxus dobrovolnosti.

Na opačné straně stojí země, které vsadily na profesionalizaci. Spojené státy, Británie nebo Kanada spoléhají na peníze, technologie a dobrovolníky. Povinné odvody se tam ani neřeší, v USA existuje jen teoretická evidence „Selective Service“. A pak je tu Evropa: Německo, Francie, Itálie i Česko. Všechny povinnou vojnu zrušily, protože přímou hrozbu neviděly. Teď spíš řeší, jak mít zálohy, výcviky a možnost rychle odvod obnovit, pokud by se situace změnila.

Demokracie sama o sobě neříká „musíš“ nebo „nesmíš“. Je to vždy otázka míry strachu a míry svobody — jestli kolektivní hrozba je větší než cena individuální oběti.

Ani v Česku to není jednoznačné. Podle průzkumu Ipsos z března 2025 by více než polovina lidí byla nakloněna nějaké formě návratu povinného výcviku. Jenže jen malá část — asi šestnáct procent — je opravdu rozhodně pro. Největší rozdíl je mezi generacemi: mladí, kteří vyrostli v otevřené Evropě, se staví proti, zatímco starší, co pamatují ostnaté dráty, spíš kývají.

Náčelník generálního štábu Karel Řehka otevřeně říká, že armádě chybějí lidé a zálohy. Uvažuje o nové formě služby, ale ne nutně o návratu staré celoodvodní vojny. Naopak ministryně obrany Jana Černochová je proti povinné službě v dnešní podobě. Chce profesionální vojsko doplněné dobrovolnými zálohami a možností, aby se lidé dobrovolně „předurčili“.

I kdyby se Česko rozhodlo vojnu obnovit, naráží to na praktické otázky: kam všechny ty kluky (a dívky) ubytovat, jak je vybavit, kdo je vycvičí? A hlavně — co s jejich motivací? Nucený voják bývá spíš problém než posila.

Do toho přidej finanční stránku: provoz, výcvik, infrastruktura, odměny — všechno by stálo miliardy. Proto se stále častěji mluví o alternativách. Dobrovolné zálohy, dobrovolná vojenská příprava, výcvik občanů pro krizové situace — tedy spíš moderní kompromis než návrat k uniformnímu povinnému mustru.

V Česku není konsenzus. Společnost je roztříštěná, politici opatrní. Debata se posouvá spíš k variantě „něco mezi“: kratší výcviky, kurzy, zálohy, než dlouhá služba, jaká skončila v roce 2004.

Strategické plány mluví jasně: do roku 2030 mít kolem třiceti tisíc profesionálů a deset tisíc aktivních záloh. I to se ale ukazuje jako těžký úkol.

Jisté je jen to, že návrat povinné vojny není jednoduché rozhodnutí. A i kdyby se zítra odhlasovalo, že se všichni mladí vracejí do kasáren, pořád by visela otázka, kterou měl už Pepa v roce 1987: na koho vlastně mířím? A kolik snů to zastřelí dřív, než padne první výstřel.

Literatura

KELLER, Jan. Individuální občan a sociální stát. Brno: Doplněk, 1997. ISBN 80-85765-69-1.

Zahraniční literatura

CASTELLS, Manuel. The Rise of the Network Society. 2nd ed. Oxford: Wiley-Blackwell, 2010. ISBN 978-1-4051-9686-4.

Česká online

IPSOS. Exkluzivně: Názor Čechů na vojnu se otáčí. Bojovat by šlo 200 tisíc lidí. [online]. Praha: Seznam Zprávy, 2025 [cit. 2025-09-19]. Dostupné z: https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zivot-v-cesku-exkluzivne-nazor-cechu-na-vojnu-se-otaci-bojovat-by-slo-200-tisic-lidi-271776

ČESKÁ TELEVIZE. Vojna je už úplně jiná než v minulém tisíciletí, zaznělo v 90' ČT24. [online]. Praha: ČT24, 2024 [cit. 2025-09-19]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/vojna-je-uz-uplne-jina-nez-v-minulem-tisicileti-zaznelo-v-90-ct24-359205

INSTITUT PRO POLITIKU A SPOLEČNOST. Návrat povinné vojny po 20 letech: Pro a proti. [online]. Praha: IPPS, 2024 [cit. 2025-09-19]. Dostupné z: https://www.politikaspolecnost.cz/wp-content/uploads/2024/10/10_2024_Navrat-povinne-vojny-po-20-letech-Pro-a-proti_IPPS_Jan-Rovensky.pdf

AKTUÁLNĚ.cz. Znovuzavedení povinné vojenské služby? Řehka: poslanci by to měli řešit. [online]. Praha: Economia, 2025 [cit. 2025-09-19]. Dostupné z: https://zpravy.aktualne.cz/domaci/znovuzavedeni-povinne-vojenske-sluzby-rehka-poslanci/r~275e34eced2f11efb689ac1f6b220ee8

Zahraniční online

SWISS ARMED FORCES. Military Service in Switzerland. [online]. Bern: Schweizer Armee, 2023 [cit. 2025-09-19]. Dostupné z: https://www.vtg.admin.ch/en/military-service.html

FINNISH DEFENCE FORCES. Conscription. [online]. Helsinki: Puolustusvoimat, 2024 [cit. 2025-09-19]. Dostupné z: https://puolustusvoimat.fi/en/conscription

ISRAEL DEFENSE FORCES. Mandatory Service. [online]. Tel Aviv: IDF, 2024 [cit. 2025-09-19]. Dostupné z: https://www.idf.il/en/minisites/mandatory-service/