Stačilo! není hnutí. Je to rakev demokracie

Kateřina Konečná – vyrostlá na troskách KSČM, strany, která nikdy neodsoudila vlastní zločiny. Po jejím boku se tlačí Zemanovi pohrobci, konspirátoři a proruské figurky, které nás chtějí vrátit zpět. Ne do „lepšího Česka“, ale za ostnatý drát.

Pamatujete na něj? Na plot, který stál podél hranic, na kterém visely těla? Říkalo se jim „ilegální překračovatelé“. Byli to vaši sousedi, vaše tety, vaši bratři. Kulky pohraničníků je trhaly u Chebu a Aše.

Historie neodpouští: mezi lety 1948–1989 bylo na československých hranicích zastřeleno 282 lidí. Dalších 654 zahynulo při pokusu o útěk jinak – elektrickým proudem, zmrznutím, utopením.

Pamatujete na děti, které doma čekaly na rodiče, co už se nikdy nevrátili z výslechů StB?

Pamatujete na křik z Bartolomějské, na studenou vodu, bití, na gumové obušky, co mlátily o tělo, dokud se člověk nezlomil?

Milada Horáková – pověšená za to, že chtěla demokracii. Poslední dopis napsala své dceři: „Padám, padám. Pro tuto chvíli jsem žila. Miluji tě.“ Komunisté ani nedovolili, aby ji rodina pohřbila.

A desítky tisíc anonymních jmen, umlčených ve věznicích, na uranu v Jáchymově, v lágrech, kam se dnes chodí jen „podívat“. Byli to řidiči autobusů, kteří se odmítli stát udavači. Učitelé, kteří nechtěli vyvěsit Gottwaldův portrét. Ženy, co psaly dopisy svým mužům do vězení, a místo odpovědi dostaly černý pruh.

Říkají, že chtějí „odmítnout válku“ a „chránit české rodiny“. Ve skutečnosti chtějí otevřít dveře zločinu. To není mír. To je okupace zadními vrátky. Když se „Stačilo!“ spojí s SPD, čeká nás tlak strachu: ven z NATO, pryč z EU, zpět Rusku.

A pak? Znovu se bude rozhodovat v Kremlu, kdo smí psát, kdo smí mluvit, kdo smí žít. Znovu přijde cenzura, znovu přijde umlčování. Ti, kdo dnes říkají, že „liberální elity utlačují obyčejné lidi“, zítra zavřou vaše ústa.

Referendum o vystoupení z NATO a EU. Ztráta bezpečnostních záruk, ztráta přístupu k miliardám z evropských fondů.

Zastavení pomoci Ukrajině a přehodnocení sankcí vůči Rusku. Přímá závislost na Putinově režimu.

Omezování nezávislých médií a tlaky na „nevlastenecké“ novináře.

Ekonomické „řešení“ ve stylu – více státních dluhů, méně investic, více závislosti na ruském plynu a ropě.

Tohle není přehánění. To je logika jejich vlastních slov a programů.

Tisková konference v Poslanecké sněmovně. Kateřina Konečná a Tomio Okamura stojí za pultem s červenobílou vlajkou, bez modrých hvězd EU. Za nimi banner: „Česká republika suverénní a svobodná.“

První rozhodnutí: zastavit dodávky zbraní Ukrajině. Potlesk z řad proruských webů a dezinformačních kanálů.

Druhé rozhodnutí: návrh zákona o referendu o vystoupení z EU a NATO. Novinář z Českého rozhlasu se ptá na možné následky. Konečná odpovídá: „Nebudeme se bát strašení. Český lid rozhodne, kam patříme.“

Třetí krok: vyhlášení „moratoria“ na zahraniční financování neziskových organizací. Spolky, které se věnují menšinám, investigativní novináři, lidskoprávní organizace – všichni přicházejí o peníze.

A v ulicích? Demonstrace proti vládě jsou označeny za „ohrožení bezpečnosti státu“. Policie už má volnější ruce – vláda právě prosadila „zákon o ochraně národní suverenity“, který umožňuje rozehnat shromáždění, pokud „šíří paniku“.

Za pár měsíců se ceny energií vymykají kontrole, protože ruský plyn je jediný, který teče. EU fondy vyschly. A propaganda z obrazovek opakuje: „Jsme na správné cestě, Češi opět povstali.“

Stojí mezi novináři na tiskovce. Má blok s logem své redakce a dlaně, které se jí potí. Ví, že její otázka může být poslední. „Paní Konečná, znamená to, že naše země opouští demokratické hodnoty?“ Ze sálu se ozve sykot, někdo zakřičí „zrádkyně“.

Kateřina Konečná se usměje a pronese větu, kterou už dřív řekla v rozhovoru: „Současná média jsou jen nástrojem bruselských elit. Potřebujeme novou mediální politiku.“

Ochranka ji po tiskovce nepustí zpátky do sálu. Nad stolem jí přistane oznámení: redakce je vyšetřována pro „šíření poplašné zprávy“. V kuchyňce jí kolegové šeptají, aby si rychle našla práci jinde – „než půjde do tuhého“.

Domů jde tmavým městem. Na rohu plakát: „Stačilo! – Vláda lidu, ne elit.“ Má pocit, že se na ni zašklebil ostnatý drát.

Na nástěnce fakulty ještě visí plakát s logem Erasmus – Studuj v Evropě. Pod ním čerstvě přelepený leták Stačilo!: „Naše děti nepotřebují bruselské indoktrinace, ale české kořeny!“

Student třetího ročníku historie právě dostal mail: výměnný pobyt zrušen. Vláda zastavila účast ČR v evropských vzdělávacích programech. „Nezávislost má přednost,“ píše se v oficiálním prohlášení ministerstva, které zní jako ozvěna slov Tomia Okamury: „Evropská unie jsou okovy, které nás drží v bídě.“

Otec mu volá z práce: firma přišla o zakázky, protože EU stopla dotace. Matka říká, že příští měsíc nebude na kolej.

Večer se dívá do pasu. Stará červená knížka s nápisem Československá socialistická republika – tu měl doma děda. Student si najednou uvědomuje, že jeho vlastní budoucnost se k té knížce nebezpečně blíží.

Na mobilu mu naskakuje zpráva: „Pozor, účast na zahraničních demonstracích bude hodnocena jako ohrožení zájmů republiky.“ A on si v duchu opakuje: „Chtěl jsem jen studovat. Chtěl jsem jen žít svobodně.“

Ráno budí děti do školy. Zas topí uhlím, protože plyn už si dovolit nemůže – vláda Stačilo!/SPD podepsala „výhodný“ kontrakt s Ruskem, ale ceny vystřelily nahoru. EU mezitím stopla fondy a podpory.

V práci mu šéf oznámil, že firma končí. Bez evropských zakázek není z čeho žít. „Zkuste se obrátit na úřad práce,“ říká mu účetní, která brečí, protože sama neví, jak zaplatí nájem.

Večer si s rodinou sednou k večeři. Na stole je levná polévka, bez masa. V televizi běží pouze jeden program –státní kanál. Moderátor cituje Daniela Sterzika: „Dárek pro Putina? Zrádci národa! My nedovolíme, aby Češi podporovali cizí válku.“ Otec vypne obrazovku.

Syn se ptá: „Tati, proč už nemůžu jet na školní výlet do Francie?“ Otec jen mlčí. Ví, že hranice už nejsou otevřené jako dřív. Ví, že vízum na Západ se stává nedosažitelným snem.

Když děti usnou, jde na balkon. V dálce vidí billboard s heslem: „Stačilo! – Česká cesta je zpět.“ Otec si zapálí poslední cigaretu a napadne ho jediná věta: „Tuhle cestu už znám. A vede zpátky do života za ostnatými dráty.“

V roce 1952 zemřel ve vězení František Suchý, dělník, který odmítl vstoupit do strany. Jeho syn ho viděl naposledy, když mu bylo šest. Dnes mu je sedmdesát – a pořád se mu zdá o otcových prstech, rozlámaných výslechy.

V roce 1986 zastřelili na hranicích studenta Jana Chmelaře. Chtěl vidět Paříž, nikdy se tam nedostal. Jeho matka nikdy nedostala tělo. Jen úřední papír.

V roce 1977 vyhodili učitelku Marii Rút Křížkovou, protože podepsala Chartu 77. Uklízela záchody, zatímco soudruzi přednášeli o „pokroku“. Zemřela v zapomnění, její jméno je dnes jen v archivu.

Antonín Kalina, vězeň z Terezína, psal: „Zima byla horší než smrt. Slyšel jsem, jak lidé volají své matky. Ale žádná matka nepřišla.“

„Byli jsme mláceni pendreky, dokud jsme neslíbili, že udáme sousedy,“ vzpomínal disident Jiří Wolf. „Kosti praskaly, ale oni se smáli.“

A pak ty strohé věty, vytržené z protokolů Archivu bezpečnostních složek:

„Při výslechu se přiznal po dvanácti hodinách, kdy upadl do bezvědomí.“

„Zadržený projevil lítost, že se narodil v Československu.“

„Doporučeno: izolovat jej v korekci, opakovat studenou sprchu, zvýšit tlak na rodinné příslušníky.“

„Manželka vyjádřila ochotu spolupracovat, pokud bude umožněna návštěva vězně.“

„Po zásahu elektrickým proudem zůstal ležet na státní hranici. Pohřeb bez účasti rodiny.“

Tohle je minulost. To je budoucnost, kterou nám „Stačilo!“ a SPD nabízí.

Stačilo! není hnutí. Je to rakev. Černá rakev, do které nás chtějí znovu zavřít. Je to smrad zatuchlých kanceláří StB. Je to šeptání udavačů, co psali do složek. Je to ostnatý drát, který se leskne ve tmě a čeká na další tělo.

Říkají: „Jsme hlas lidu.“ Ve skutečnosti jsou hlasem mrtvých ideologií, co už jednou pohřbily naši zemi.

Volby

Volby 2025 nejsou o drahých potravinách, nejsou o tom, kdo má sympatičtějšího lídra. Jsou o tom, jestli chceme znovu slyšet kroky po chodbách Bartolomějské, obušky v ulicích, jeden program v televizi, prázdné obchody, žádné dovolené v zahraničí… Jestli chceme, aby naše děti zase hledaly cestu ke svobodě přes ostnatý drát.

Podívejte se na tváře Horákové, Palacha… Oni platili svými životy. Budeme jejich památku zrazovat tím, že dáme hlas proruským pohrobkům?

Pokud zvedneme ruku pro Stačilo!, sami si utáhneme oprátku, která už jednou lámala vaz našim rodičům.

Je chladný večer na Václavském náměstí. V davu tisíců lidí stojí bok po boku ti, kteří se nikdy neznali – novinářka, student a otec od rodiny.

Novinářka drží v ruce starý diktafon, ale tentokrát už nesbírá citace, spíš se snaží zachytit poslední dech svobody. Student má v kapse neplatný Erasmus formulář, který se změnil v kus bezcenného papíru. Otec svírá dlaň svého syna, aby se v tlačenici neztratil.

Z amplionů duní hlas Kateřiny Konečné, pouštěný z vládního kanálu: „Současný režim musí skončit, my přineseme nový řád!“ Dav bučí, ale zvuk se rozléhá jako výsměch.

Kdesi nad náměstím visí reflektory, které připomínají světlomety na hranicích. V uličkách se míhají muži v tmavých bundách, zapisují poznámky, fotí tváře. Dav cítí, že už není jen občanem, ale položkou v cizí složce.

Student se nakloní k novinářce: „Tohle už zažili naši rodiče, že?“ Ona přikývne. Otec od rodiny přidá: „A my jim dovolíme, aby to zažily i naše děti?“

V tu chvíli dav začne zpívat hymnu. Ale v hlasech je slyšet chvění – ne jistota, ale zoufalé volání, aby nezhaslo světlo.

Nad náměstím se stále nese ozvěna amplionu: „Stačilo! – Česká cesta je zpět!“ Ta slova visí ve vzduchu jako ostnatý drát – připravený sevřít celé město.

A právě tehdy si všichni tři uvědomí: není to jen politika. Je to pomalé oživování mrtvé bestie, která už jednou dusila jejich rodiče. Bestie, která se vrátila, a tentokrát už nepřijde se srpem a kladivem – ale se sliby o „řádu“ a „záchraně národa“.

Volby 2025 nejsou jen o drahých potravinách nebo sympatičtějších lídrech. Jsou o tom, zda chceme znovu slyšet kroky po chodbách Bartolomějské, obušky v ulicích, jeden program v televizi, prázdné obchody, žádné dovolené v zahraničí. Jsou o tom, zda podpoříme svobodu, otevřenost a spolupráci – nebo se necháme svést proruskými pohrobky, kteří slibují „záchranu“, ale nabízejí jen ostnatý drát. Podpořme strany, které hájí demokracii a evropské hodnoty, zapojme se do iniciativ, přispějme na nezávislá média a učme naše děti, co znamená svoboda. Podívejte se na tváře obětí komunismu – oni platili svými životy. Nepošlapávejme jejich oběť hlasem pro zrůdy oděné do rouch beránčích!

Čtěte blog Suscitatora na Médium.cz