Volby 3. a 4. října: Nenechám se otrávit toxickou kampaní

Teď, když se nezadržitelně blíží moje návštěva volební místnosti, kladu si otázku: „Koho volit?“ Odpověď pro mě není tak jednoduchá, jak by se na první pohled mohlo jevit. Zajisté nedám hlas těm, kdo volí nenávistnou, žlučovitou kampaň. Protože si myslím, že strana či hnutí, jež takovou volební kampaň vede, by volby vyhrát nemělo. Vzpomeňte si na pěkné české přísloví: Co na srdci, to na jazyku.

Proč si to myslím?

Volby pro mě mají být svobodným rozhodnutím mě jako občana, svobodného, s vlastním názorem a nikoli s vypraným mozkem nenávistnou, neférovou kampaní. Zlomyslná a jízlivá kampaň je následkem rétoriky zhoubných politických stran, hnutí, uskupení atd.

Ta svoboda voleb kvůli nim se hroutí, drobí jako kost pod tlakem. Do prostoru, kde by měla být především cítit svoboda a volnost, vylévají žluč. Kapku po kapce. Zasévají plíseň. Skvrnu po skvrně. Slova, co vypadají nevinně, ale uvnitř nakazí všechno, čeho se dotknou. Zhoubná plíseň hesel, která na povrchu vypadají nevinně, ale uvnitř rozežírají schopnost myslet, rozhodovat, cítit.

A také podlézavá média a toxičtí novináři. Ti se mění v nástroje manipulace a nevytvářejí prostor pro svobodnou volbu – oni ji dusí, rámují a lámou.

Učebnicové příklady, které slyším všude kolem:

Na první pohled to zní hezky. Ale je to, jak když vám někdo řekne: „Buď si koupíš moje boty, nebo budeš chodit bos.“ Lidé se pak bojí říct jiný názor, protože jsou hned za zrádce. Svoboda přestává být svobodou.

Otázka, která není otázkou. Je to jako když v hospodě někdo hodí do placu pomluvu: „Viděl jsem ho krást.“ A i když je to lež, už vám to zůstane na čele napsané. Stačí jedna věta a lidi začnou vidět něco, co není.

Zní to vznešeně, ale je to jako když kněz řekne: „Kdo nepřijde do mého kostela, jde do pekla.“ Člověk se najednou necítí jako volič, ale jako hříšník, který musí ukázat poslušnost. Svobodná volba mizí, zůstává jen „správná“ volba.

Chaos je prázdné slovo, které se dá přilepit na kohokoli. Jako když babičce v tramvaji někdo řekne, že všude jsou kapsáři – a ona pak drží tašku křečovitě, i když jí nikdy nikdo nic nevzal. Strach je naočkovaný, ne podle skutečnosti.

Tohle je nálepkování. Jako když se ve vsi řekne, že Franta je cizák. A i když tam Franta žije od mala, lidi se na něj začnou dívat skrz prsty. Stačí jedno slovo, jedno razítko a člověk už není soused, ale podezřelý.

Podobné manipulace, jež zasahují moje srdce a drtí je pomalu, neúprosně, až bolí. Jsou jako rez. Pomalu se zažírají do železa, až jednou praskne. Takové manipulace vytvářejí binární svět, kde já, nejsem-li s „dobrými“, padám okamžitě do propasti „špatných“.

„Slovenský scénář“, „Bruselský diktát“, „Potřebujeme vládu, která…“ – toto není realita. Je to papírový strašák, který má jediné poslání: otrávit ovzduší svobody a svobodných voleb.

A proto vím, že svůj hlas nedám těm, kdo se přiživují na strachu, kdo svou volební kampaň založili na jedovaté manipulaci.

Jdu k urně s pocitem tísně, ale i s rozhodnutím. Protože svoboda voleb není jen právo vhodit lístek. Je to i odvaha nenechat se znechutit hesly politiků, kteří se tváří jako jediná pravda, ale uvnitř nesou jen vlastní prospěch.

Půjdu se sevřeným hrdlem, ale i s rozhodnutím… Vejdu do volební místnosti s pocitem, jako by se na mě tlačily stěny, ale i s jistotou, že svůj hlas nedám strachu, protože svoboda voleb znamená jedině to: nenechat se zadusit nenávistnými slogany.

Svůj hlas bych chtěl dát těm, kdo jsou opakem těch, kdo lijí jed do žil společnosti.

Nepřeju si strany, co rozeštvávají lidi, kopou do oponentů, házejí kameny a nafukují se vinami i nálepkami – a přitom neumí naslouchat ani nést odpovědnost.

Nechci politiky, kteří rozežírají jako rez.

Nechci, aby o budoucnosti země rozhodovali ti, kdo vedli kampaň neférově, toxicky a žlučovitě, kdo rozsévali strach, ale nejsou schopní stavět na důstojnosti, poctivosti a odvaze.