Článek
Do české tradiční vesnice kde žilo 36 českých rodin, bylo státem určeno nastěhování: 3 rodiny z Pákistánu. 2 rodiny z Afghánistánu, 2 rodiny z Iráku a 2 rodiny z Nigérie. Starosta byl vždy Čech. Po deseti letech byl zvolen starostou Pákistánec. Na vesnici stoupla drobná kriminalita. Tancovačky ustaly, i zabíjačky, aby neurážely nově příchozí. Hospoda se proměnila na kavárnu a nabízela se tam už jen muslimská jídla. Vznikla tam malá mešita a dívky byly často cílem útoků ohledně oblékání. Co si o tom myslíš ty? Je to OK? Představ si situaci, že by se stejná situace stala dejme tomu v nějaké muslimské zemi. Hospoda, vepřové, starostou Čech a naše zvyky, obyčeje a tradice.
Odpovím za vás - není to OK. Je to špatně. A proč?
Protože tu vidím několik vrstev najednou.
Na povrchu: napětí mezi „domácím“ a „novým“. Jak by to asi nejlépe vystihl bývalý starosta. „Lidi už se spolu skoro nebaví. Dřív jsme se hádali kvůli fotbalu, teď kvůli Bohu.“
V každé kultuře se tohle stává, když změna není pomalá a oboustranná, ale řízená shora. Staročeši nemají pocit, že si to zvolili, a Novočeši často nemají prostor pochopit, do čeho vlastně vstoupili.
Proto noví nechápou slova žen: „Nám nevadí, že se modlí, ale proč se na nás dívají, když jdeme v šatech?“
Pak se nevede rozhovor, ale obranná válka o symboly: o hospodu, o jídlo, o ženské oblečení. O tradice: mít mešitu, svého imáma, svého učitele. O zvyky: třikrát denně modlitba, ramadán atd. Kdy nově příchozí by říkali: „My jsme sem nepřišli měnit vesnici. Jen jsme chtěli někde žít. Ale cítíme, že nás nikdo nechce.“
A můj hypotetický obrat, že by se to otočilo a Češi by se nastěhovali do muslimské vesnice, je dobrý lakmus. Tam by přece narazili. A stejně tak by se mohla místní komunita cítit podrážděně, kdyby se jejich zvyky a jídla najednou začala vytlačovat.
Takže ne, není to „OK“ v tom smyslu, neboť to působí rozklad komunity. Ale ten rozklad není o národnosti nebo vírách — je o tom, že jedna strana změnu vnímá jako ztrátu a druhá jako nutnost se chránit. Když se kultura mění bez dialogu, začne se lámat. Když se přijímání nových příchozích vynucuje násilím vyvolá to tlak, a tlak vyvolá konflikt. A toho jsme teď svědky na západ od nás.
Otázka, která visí nad tím vším jako Damoklův meč: Kde je hranice mezi přijetím druhých a zachováním sebe?
Nejprve než na otázku odpovím je třeba pojmenovat nejen kořen konfliktu, ale i jeho příčiny. A těmi jsou ztráta pocitu volby a rovnováhy. Nejde o barvu pleti nebo vyznání, ale o tempo a způsob změny. Kultura není plastelína, kterou může stát přetvarovat na povel. Jakmile starousedlíci cítí, že jim někdo sahá na to, co považují za své, (jazyk, stůl, svátky, ženy, krajinu), zapne se pud sebezáchovy.
Vynucená tolerance je oxymóron. Bez prostoru pro vzájemnost zůstane jen podezření a strach, který se rychle převlékne za ideologii. Takže se ptám ještě jednou. Kde je hranice mezi přijetím druhých a zachováním sebe? A tato otázka je vlastně rozhodující pro celá desátá a dvacátá léta tohoto století. Jak se učit otevírat a neztrácet přitom tvar. Jistěže a rozhodně ne donucováním a bez dialogu.
Hranice leží v okamžiku, kdy přijetí začne vyžadovat popření podstatného kusu vlastní identity. Ne když se mění detaily jako například jídlo, hudba, jazykové výrazy.
Ale když se nařízením shora láme to, čemu říkám „takhle žiju, tohle je můj svět a tak to cítím“.
Obrázek č. 1
