Článek
Abych to celé uvedl. Jsem člověk, který rád sleduje filmy, které mají nějaký hluboký příběh s nečekanými zvraty a silnými emocemi. Existuje mnoho filmů vyhovující tomuto hledisku a každý máme svou sadu někde jinde. Nicméně zjišťuju, že umím zaujmout svým výběrem a řada lidí o existenci těch filmů nemá ani tušení. Třeba to něco přinese vám.
A jen na úvod, nechci zde vytvořit seznam s daty zkopírovanými z ČSFD, to si dokážete dohledat sami, spíše je popíšu ze svého pohledu a možná vás to samo donutí si k tomu něco dohledat.
Jen pro vaši představu, o jakých filmech budu mluvit - pokud se podíváme na filmy všeobecně známé, ale zapadající do mnou nastavené laťky, tak prvním reprezentantem je film Sedm. V zásadě sledujeme příběh dvou detektivů, jednoho, který právě ve službě končí a druhého, který k polici naopak nastoupil. Nachomýtnou se k sérii rituálních vražd, kdy si vrah své oběti vybírá podle podobenství se sedmí smrtelnými hříchy. Ten film je hodně syrový, drsný, ale násilí a zobrazované zločiny tam nejsou proto, aby šokovaly, ale aby zachytily osobu vraha. Ten film má naprosto nečekaný konec, který vám po skončení do mysli přitáhne jen jednu základní otázku - Co bych v této situaci dělal já? Jak bych se zachoval? A víc vám neprozradím, pokud se chcete na film podívat, přišli byste o kouzlo příběhu. Pokud vím, ten film se často objevuje v televizi a je poměrně známý. Perličkou je, že režisér filmu se rozhodl, že nechá diváka tápat až do konce a jméno herce v roli hlavního padoucha se vůbec neobjevilo v úvodních titulcích.
Druhým filmem podobné kategorie je film Nabarvené ptáče. Popisuje osudy zhruba šestiletého chlapce za druhé světové války kdesi ve východní Evropě. S tím filmem se ještě před uvedením pojilo hodně kontroverzí, otevřené násilí na dětech lidem nedělá dobře. Hodně lidí nedokázalo na ten film jít do kina a báli se ho. Pravdou je, že ve filmu spousta věcí není vůbec ukázána, dost věcí se odehrává v našich představách a proto je film tak silný. A pokud to chcete dostat na vyšší úroveň, doporučuji knihu, která soužila jako předloha. Logicky je tam linek mnohem více. Příběh sám o sobě je velmi silný. Baví mne na něm to, že se v něm používá jazyk, který vychází z jazyků slovanských a poměrně dost mne překvapila jeho konstrukce. Pokud se podíváte na stránky popisující tento jazyk (Mezislovanština), jste prakticky ihned připraveni číst texty v tomto jazyce. Je vytvořen tak chytře, že každý člověk hovořící česky, slovensky, polsky, rusky, chorvatsky, slovinsky nebo třeba bulharsky je schopen se v jazyce orientovat. A to je fascinující. Zkuste si přečíst něco ze domovské stránky jazyka. O filmu se dost mluvilo a spousta lidí na něj prostě nešla.
A teď už začíná výčet méně známých filmů. Začal bych filmem s názvem Adamova jablka. Sledujeme v něm příběh muže který je „nácek“ a vrací se z vězení, kde si odseděl trest. Vrací se do běžného života tak, že je přidělen ke komunitě, kterou vede farář. Když se v komunitě objeví někdo nový, dostane svůj úkol - hlavní hrdina Adam uspěje, pokud se mu povede upéct jablkový koláč z jablek stromu, který je u domu, kde komunita sídlí. Sledujeme zajímavé životní osudy faráře i Adama, které se pak řádně propletou. Film ukazuje, jak lze také interpretovat myšlenku „když tě někdo udeří do tváře, nastav mu i druhou“. A je to dovedeno až k velké absurditě. Film je dánský a má pochmurnou náladu. Je však velmi zajímavý a doporučuji jej. Existuje i možnost navštívit představení ve Švandově divadle v Praze,
Španělé si na nás nachystali film s názvem Zatímco spíš. Sledujeme příběh muže, který pracuje v jednom domě jako vrátný a údržbář. Má klíče od všech bytů a ke všemu přístup. Je životem semletý a neskutečně jej dokáže naštvat životní filozofie jedné nájemnice. A rozhodne se jí pomstít. Začne nenápadnými vtípky na úkor nájemnice, ale brzy jeho vtipy překročí únosnou morální mez toho, co je schopen člověk akceptovat. A pak se to ještě víc zkomplikuje, když se u mladé ženy v bytě objeví její přítel a objeví se vydírání jedné malé holky směrem k vrátnému, protože ví o jeho „veselých“ aktivitách. Série „příhod“ poté je natolik absurdní a strašidelná, že by ji nikdo nechtěl zažít. Musím být tajemný, abych něco nevyzradil předčasně, ale vězte, že konec, ke kterému se dobereme, je něco neočekávatelného.
Stejný španělský herec se objeví v hlavní roli dalšího nezvykle silného filmu - Oko za oko. Pracuje jako ošetřovatel v domě seniorů pro bohaté klienty. Jednoho dne se mu pod ruce dostane milý pán, který je ale šéf drogového gangu ve městě. A ošetřovatel se změní v pomstychtivého, protože jeho bratr se dostal do soukolí drog právě díky seniorovi. Začneme sledovat příběh o pomstě, který je ale vypointovaný až do konce. A ošetřovatel má tendence seniora podcenit, což se na konci ukáže jako významný prvek, který nastaví pravidla hry úplně jinak.
Jestli jste si říkali, že na nic silnějšího asi už nepřijdete, rovnou vám řeknu, že se krutě mýlíte. Naprosto špičkovým a poměrně neznámým filmem je drama Musíme si promluvit o Kevinovi. Je to film podle stejnojmenné knihy. Základní osa příběhu je to, kam až může zajít mateřská láska k dítěti, které rozhodně není hodné a vzorně se chovající dítě, jak by někdo očekával. Finále filmu je velmi emotivní a vás jen napadá - proč se děje násilí, které nemá žádnou příčinu?
Dalším silným filmem, který někdo nemusí, je adaptace stejnojmenné knihy s názvem Mechanický pomeranč. Je to film o hrdinovi, kterého v první části příběhu nenávidíte, co to dá, abyste v druhé části svůj postoj přehodnotil a říkáte si, zda má jiný člověk právo na tzv. spravedlivý trest, byť se hrdina určitě nechoval ctnostně. Některé země snad i dodnes zakazují projekci tohoto filmu, byť uplynulo už více než 50 let od jeho uvedení. Ve filmu je několik slavných scén násilí, které tento film pasuje na nevhodný pro slabé povahy. Pokud máte rádi Beethovena, asi se ani nedívejte. A ani milovníky muzikálu Tanec v dešti (Dancing In The Rain) nepotěším, mohly by se objevit nežádoucí asociace.
Vrcholem kontroverze je film, který natočil režisér Lars von Trier. Tento pán je mnohými lidmi zatracován, jinými zase vyzdvihován pro svůj přístup k filmování. Já mám k němu vztah neutrální a jeho tvorba mne baví. Zmíním ale jeden film, o kterém se asi nebudete bavit ve společnosti přátel či na firemním večírku. Má nenápadný název - Jack staví dům. Je to film popisující sériového vraha, který nám sám odvypráví příběh toho, jak zavraždil své oběti, co ho k tomu vedlo a jak vše proběhlo. Film je syrový v tom, jak chladnokrevně a věcně Jack své zločiny líčí - podává je jako umělecká díla. Jsem člověk, který takové filmy má rád a jen tak ho něco nerozhází. Tohle byl první film, kdy jsem se zamýšlel nad tím, jestli jedna konkrétní scéna je něco, co mi vadí nebo snad úplně zabrání v tom, se s filmem popasovat. Budu konkrétní - jde o scénu na lovu, kde se mezi obětmi objeví děti. Sám děti mám a přišlo mi to hodně na hranici toho, co chci vidět. Tady mi pověstně „zamrzl“ úsměv. Viděno zpětně - ta scéna není nijak speciálně krvavá, je jen emočně strašlivě silná a byl jsem schopen ji přijmout. Ten člověk je esteticky nadán a promítá to do všech svých činností, bohužel i do vražd. Nakonec jsem byl schopen si film ještě několikrát pustit a objeví se úplně jiné emoce. Navíc je ve filmu použita tematika, která v Česku tak trochu nezabírá. Sériový vrah se totiž baví s průvodcem, který jej vede prostorem Dantovy Božské komedie a všichni víme, kam jej vede. Ten duchovní rozměr celého příběhu v ateistickém Česku úplně nefunguje. Ale jinak je to jeden z nejemotivnějších filmů, jaký jsem kdy viděl. Ale také není pro každého a existuje v něm řada velmi hororových scén, při kterých odcházejí lidé z kina.
A teď bych tady měl žánrovou změnu. Jeden z velmi dobrých filmů je sci-fi Astronautova žena. Pokud ale chcete jít na film, kde budou hvězdné lodi a brány, budete strašlivě zklamáni. Podle mne je to spíše takové psychologické drama. Děj se točí na jednoduché zápletce - dva kosmonauti se na oběžné dráze při výstupu z lodi odmlčí na nějaký krátký čas. Nikdo neví proč, nikdo neví jak. Podaří se je zachránit a dostat zpět na zem. Vše sledujeme z pohledu jedné z manželek ze dvou astronautů. Po příletu zpět se manželé zotaví, ale manželky začnou mít divná podezření. A pak se rozhodne jeden z nich odejít z armády a dát se na vlastní kariéru jinde. Spustí se sled událostí, které jsou naprosto nečekané a je to velká sonda do mezilidských vztahů. Nemůžu nic víc prozradit. Ale ten příběh je dechberoucí. Nejvypjatější je scéna v koupelně, kdy manželka rozumem ví, co chce udělat, ale její vůle jí to nedovolí. Podle mne je to vrchol filmu.
A dalším příběhem ve sci-fi je ten s názvem Okrsek 9 (District 9). Je to takový komorní příběh o tom, jak se na zemi objeví tajemné mimozemské lodě a lidstvo začne zabývat tím, kdo je uvnitř. Ukáže se, že jsou zde mimozemšťané. Příběh popisuje velmi otevřeně xenofobii a sociální segregaci, protože mimozemšťané jsou vpuštěni na Zemi a umístěni do speciálního tábora pro „kreveťáky“, jak se jim přezdívá. Lidé se jim smějí, jsou považováni za podřadné. Příběh sledujeme z pozice úředníka, který má vyřešit otázku přesunu existujícího tábora do jiného. Co se stane dál si ale nechám pro sebe. Snad jen motiv toho, že to proti čemu bojujete se může snadno obrátit proti vám a zažijete vše v plné „síle“.
Jmenované filmy jsou vybrány náhodně a jde čistě o můj subjektivní pohled na ně. Předpokládám, že článek by ve vás měl podnítit zvědavost o to, se na nějaký z filmů podívat. Upozorňuji, že ani jeden není pro slabé povahy, určitě se nejedná o filmy odpočinkové, ale mimořádně silné. A rozhodně to nejsou filmy pro děti.
