Článek
Přečetl jsem si nejnovější počin Spolku Prales dětem. Text se tváří jako obhajoba svobodného projevu a boj za přírodu. Ve skutečnosti je to omluva pro veřejnou rituální stigmatizaci skupiny lidí — a to s úsměvem na tváři.
Pojďme si to rozebrat.
Symbolický oheň s nesymbolickým adresátem.
Místo krabaté stařeny se na hranici objevila figura v zeleném sáčku, která symbolizovala tyrana zvířat. Autor nás ujišťuje, že šlo o nevinné gesto bez konkrétního adresáta. Jenže pak celý článek píše výhradně o myslivcích. Čarodějnice jsou bytosti z pohádek. Zelený mužík v loveckém oblečení je odkaz na reálnou, existující skupinu lidí. Autor tuto identifikaci sám potvrzuje — a pak se tváří překvapeně, že si myslivci „přisvojili roli zelených tyranů.“
Možná proto, že jim ji někdo přímo ušil na míru.
Historické paralely jako rétorická clona.
Aby obhájil symbolické upálení myslivce, sestavil autor rozsáhlý seznam zemí, kde jsou ženy za čarodějnictví skutečně mučeny a zabíjeny. Srovnávat myslivce, kteří se ohradili proti svému symbolickému spalování, s pronásledováním albínů v Tanzanii nebo vražděním žen v Papui Nové Guineji — to je rétorika hodná bulváru, ne věcné debaty. Myslivci nikdy netvrdili, že jsou pronásledováni jako čarodějnice. Vyjádřili důvodný nesouhlas s tím, že jejich skupina byla veřejně zobrazena jako hodná rituálního ohně.
To je přece přirozená reakce každého, kdo má alespoň špetku sebevědomí.
Osvědčený manuál démonizace.
Psal jsem o tomto mechanismu již dříve. Propaganda funguje vždy stejně — najdeš viditelnou skupinu s tradicemi, na kterou lze ukázat prstem, pak ji paušálně označíš za nepřítele, zbavíš ji legitimity, a pak ji lze trestat bez výčitek svědomí. Autor tohoto článku hovoří o myslivcích jako o „zcela zbytečné skupině amatérů, kteří mají na rukou krev bezbranných zvířat“
— toto není analýza. To je kolektivní odsouzení osmdesáti osmi tisíc lidí na základě chování hrstky z nich.
Zkuste tuto logiku aplikovat na jakoukoliv jinou skupinu a uvidíte, jak rychle přestane být vtipná.
Legitimní kritika ano — kolektivní vina ne!
Nepopírám, že environmentální kriminalita existuje. Pokud někteří myslivci otravují predátory nebo pytlačí, je správné to dokumentovat a předávat orgánům. Žádný zodpovědný myslivec nechce mít takové jedince ve svých řadách — a mnozí z nás si přejí, aby ČMMJ v tomto směru jednala razantněji. To je legitimní debata, kterou vést chceme.
Ale z oprávněné kritiky konkrétního protiprávního jednání se zde stalo plošné odsouzení celého stavu. A to je zásadní rozdíl, který autor buď nechápe, nebo záměrně stírá.
Svoboda projevu neznamená právo pálit lidi.
I symbolicky. I na soukromé akci. I pro pobavení.
Existuje důvod, proč ve slušné společnosti nespalujeme figuríny označené jako příslušníci konkrétní skupiny — protože taková gesta normalizují pohled na tyto lidi jako na méněcenné. Dnes je to zelený mužík. Kdo přijde na řadu příště?
Kritizovat myslivost — v pořádku. Vést odbornou debatu o podobě lovu v moderní krajině — potřebné a vítané. Ale rituálně pálit symbolické zástupce skupiny a pak se divit, že protestují — to není boj za přírodu. To je štvanice. A já bych čekal, že lidé, kteří se hlásí k ochraně živých bytostí před krutostí, budou zastávat názor, že štvanice nejsou správné — bez ohledu na to, kdo je terčem.
Lovu zdar!
