Článek
Česká krajina se za posledních třicet let proměnila způsobem, který nemá v moderní historii obdoby. Stavy spárkaté zvěře, které se v mnoha regionech přiblížily hranici toho, co krajina dlouhodobě unese. A za tímto stavem nestojí jen příroda samotná. Stojí za ním desetiletí legislativní liknavosti, zastaralých mysliveckých dogmat a systémových demotivací, které brání efektivnímu řešení.
Jak se daněk stal symbolem problému
Ještě před třiceti lety byl daněk pro většinu myslivců skutečně spíše zvířetem z knížek než každodenní realitou honitby. Jelena siku mnoho myslivců vůbec neznalo. Muflon byl exotická specialita oborních honiteb. Prasata sice existovala, ale jejich stavy byly zlomkem dnešních čísel.
Dnes je situace radikálně jiná. Daňci obsadili rozsáhlá území středních a severních Čech i Moravy a jejich populace rostou tempem, které předčí plánované odlovy. Jelen sika se kříží s jelenem evropským a obsazuje stále nová území. Černá zvěř se rozmnožuje rychleji, než ji myslivci stačí lovit. Lesní porosty, kde se tyto druhy přemnožily, nesou zřetelné stopy — ohryzané kmeny, zdecimovaná přirozená obnova, rozrytá půda.
Je přitom důležité říci věci přesně: na většině území České republiky jsou současné stavy těchto druhů ještě na hranici udržitelnosti. Krajina to — zatím — zvládá. Skutečný problém ale nespočívá v tom, kde jsme dnes, nýbrž v trajektorii, po které se pohybujeme. Populace daňků, prasat a jelena siky mají bez aktivní regulace tendenci dál růst, a pokud se jejich stavy nezastaví nyní, dostaneme se velmi rychle do situace, kdy škody budou skutečně neúnosné a jejich náprava bude trvat desetiletí. Právě proto je třeba jednat teď — ne až tehdy, když bude pozdě.
U srnčí zvěře je situací poněkud odlišnou. Srnčí zvěř je teritoriální, každý jedinec si drží vlastní okrsek, a populace proto nemá tendenci explodovat stejným způsobem jako u výše zmíněných druhů. I když jsou v některých lokalitách stavy srnčí vyšší, než by bylo ideální, problém nedosahuje zdaleka takové intenzity a ani do budoucna nepředstavuje stejnou hrozbu jako přemnožení daňků nebo prasat.
Vlci a medvědi situaci nevyřeší — přes veškeré přání ochránců
V určitých ochranářských kruzích koluje představa, která zní lákavě jednoduše: stačí vrátit do krajiny velké šelmy a příroda si regulaci spárkaté zvěře zajistí sama. Vlci a medvědi prý odvedou práci, kterou myslivci nezvládají nebo nechtějí odvést.
Tato představa je bohužel pohádka — a čísla to potvrzují bez jakýchkoliv pochyb. Aby byli vlci schopni skutečně regulovat početné a rychle se rozmnožující populace daňků nebo prasat na území kulturní krajiny, muselo by jich být extrémní množství. Hustota vlčí populace, která by k takovému efektu byla zapotřebí, je v prostředí hustě osídlené středoevropské krajiny s intenzivním zemědělstvím, silniční sítí a lidskými sídly naprosto nereálná a z pohledu soužití člověka s přírodou i absolutně absurdní.
Vlk v české krajině může hrát svoji přirozenou roli a jeho přítomnost má nepochybně ekologický smysl. Ale stavět regulaci přemnožené spárkaté zvěře na vlcích nebo medvědech je jako čekat, až vítr uhasí lesní požár. Skutečná a funkční regulace musí být cílená, pružná a postavená na aktivním hospodaření myslivců. Neexistuje žádná jiná realistická alternativa.
Podíváme se konkrétně na daňka.
Váhový průměr = 26,5 kg čistého masa/ks
Ulovení daňci v minulém roce 50 245 ks
Celkem masa z daňků 1 331 493 kg
Spotřeba vlka/rok (4 kg/den) 1 460 kg
Počet vlků 912 vlků
Vlk jako náhrada myslivecké regulace daňčí zvěře?
Aby vlci dokázali nahradit současný myslivecký odlov daňčí zvěře v České republice, bylo by teoreticky zapotřebí přibližně 900 jedinců — a to pouze v případě, že by se živili výhradně daňky. Ve skutečnosti je vlk příležitostný predátor se širokým jídelníčkem: loví srnčí, jeleny, divočáky, ale i drobnou zvěř nebo hospodářská zvířata. Odborné studie ukazují, že daněk tvoří jen zlomek jeho potravy. Reálný počet vlků potřebných k zajištění ekvivalentní regulace daňčí zvěře by se tak mohl vyšplhat na několikanásobek tohoto čísla — tedy potenciálně na tisíce jedinců.
Pro srovnání: v celé České republice se v současnosti odhaduje přítomnost přibližně 25–30 smečků čítajících celkem řádově 150–300 vlků. Počty na úrovni 900 nebo více vlků by přitom představovaly hustotu výskytu srovnatelnou s nejhustěji osídlenými vlčími areály v Evropě — jako jsou části Polska či Rumunska — avšak na území mnohem menším a intenzivněji využívaným člověkem. Česká krajina je z velké části zemědělsky obhospodařovaná, hustě osídlená a infrastrukturně rozdrobená, což výrazně omezuje přirozenou nosnou kapacitu prostředí pro velké šelmy. Takový počet vlků by byl z hlediska ekologického, ale i sociálního a ekonomického zcela nepřijatelný — přinesl by dramatický nárůst škod na hospodářských zvířatech, tlak na další druhy zvěře i zásadní střet se zájmy zemědělců, chovatelů a obyvatel venkova. Myslivecký management tak zůstává pro regulaci početních stavů daňčí zvěře v českých podmínkách nenahraditelným nástrojem.
Generační paměť jako brzda
Část myslivecké obce přistupuje k lovu daňků, jelenů a prasat s opatrností, která byla smysluplná v úplně jiné době. Jsou to myslivci, kteří vyrůstali v krajině plné zajíců a koroptví, ale spárkatá zvěř pro ně byla skutečnou vzácností. Tato zkušenost formovala jejich instinkty a hodnoty, a bylo by nespravedlivé ji zlehčovat.
Jenže instinkty z doby nedostatku jsou špatným průvodcem v době přebytku. Myslivec, který se naučil chránit každého daňka, protože daněk byl vzácný, dnes aplikuje stejný reflex na zvíře, jehož stavy jsou na horní hranici toho, co krajina unese — a které mají bez zásahu tendenci dál narůstat. Výsledkem je honitba, kde se plánovaný odlov systematicky podstřeluje a kde se budoucí problém tiše připravuje rok od roku.
Nejde o zlý úmysl. Jde o to, že revír se změnil rychleji, než se stačilo změnit myšlení. A právě proto je třeba o tomto problému mluvit otevřeně — ne jako o selhání konkrétních lidí, ale jako o systémovém problému, který vyžaduje systémové řešení.
Průběrný odstřel: dogma, které přežilo svou dobu
Jedním z nejkonkrétnějších příkladů zastaralého myšlení zakořeněného přímo v myslivecké kultuře je praxe průběrného odstřelu. Myšlenka je na první pohled logická: lovit slabší, geneticky méně hodnotné jedince a ponechat silné k rozmnožování. V době, kdy byly stavy zvěře nízké, a každý jedinec měl skutečnou populační hodnotu, to dávalo smysl.
V podmínkách přemnožené zvěře je to dogma, které stojí v přímém rozporu s potřebami efektivní regulace. Přemnožená populace daňků nepotřebuje genetické vylepšení — potřebuje snížení počtu kusů. Je naprosto lhostejné, zda ulovíme silného nebo slabého jedince, pokud je cílem udržet stavy na únosné míře a zabránit jejich dalšímu růstu.
Přesto systém přehlídek trofejí nadále uděluje červené puntíky myslivcům, kteří ulovili tzv. červeného srnce nebo daňka — jedince mimo parametry průběrného odstřelu. Myslivec, který jednal jako zodpovědný hospodář a lovil to, co jeho honitba skutečně potřebovala, odchází z přehlídky veřejně stigmatizován. Ten, kdo pečlivě vybíral trofejní kusy a nechal populaci dál přerůstat, odchází s pochvalou. Tento systém odměňuje špatné chování a trestá správné. Dokud se to nezmění, bude část myslivecké obce jednat přesně opačně, než situace vyžaduje.
Moderní vybavení a noční lov: kde zákon byl, kde je dnes a kde by měl být
Aby bylo možné pochopit, proč je toto téma důležité, je třeba nejprve rozlišit tři základní typy přístrojů pro noční vidění, protože česká legislativa ke každému z nich přistupuje odlišně a záměna pojmů v praxi způsobuje zbytečné zmatky i právní nejistotu.
Klasické noktovizory pracují na principu zesílení zbytkového světla — hvězdné záře, měsíčního svitu nebo rozptylu světla z měst. Čím méně zbytkového světla je k dispozici, tím hůře přístroj funguje.
Digitální noční vidění s IR přísvitem — jako jsou oblíbené modely řady Pard NV008, Yukon Photon nebo různé přístroje Hikmicro — pracují na principu CCD nebo CMOS snímačů. Nejsou noktovizory v klasickém slova smyslu, ale v praxi také téměř vždy pracují s infračerveným přísvitem, protože jejich citlivost na zbytkové světlo je nižší než u kvalitních analogových přístrojů. Jsou cenově dostupnější, spolehlivé a mezi myslivci velmi rozšířené.
Termovize nepotřebuje žádné světlo — ani zbytkové, ani umělé. Zachycuje tepelné záření objektů a převádí ho na obraz. Prasete nebo daňka v kukuřičném poli rozpozná termovize spolehlivě i za absolutní tmy, hustého deště nebo ve vegetaci, kde by jakýkoliv přísvit byl k ničemu.
Legislativní situace je složitá a historicky velmi proměnlivá, přičemž právní nejistota myslivce provázela po léta. Zákon o zbraních č. 119/2002 Sb. považoval zaměřovače konstruované na principu noktovizoru za zakázaný doplněk zbraně kategorie A. Jejich držení a použití bylo legální pouze na základě individuální výjimky udělené příslušným útvarem Policie ČR — a takové výjimky byly udělovány jen výjimečně, s velkou administrativní zátěží a bez záruky kladného výsledku. Digitální přístroje a termovize naopak do definice zakázaného doplňku zbraně nespadaly, protože nepracují na principu zesilovače zbytkového světla — a tedy ani přísvitové přístroje jako Pard NV008 nebo Yukon Photon nebyly z pohledu zákona o zbraních zakázané.
Druhé omezení přicházelo ze zákona o myslivosti č. 449/2001 Sb., konkrétně z § 45, který bez ohledu na typ přístroje zakazoval noční lov — tedy lov hodinu po západu slunce až do hodiny před východem — s výjimkou prasat a lišek. Veškerá ostatní zvěř včetně daňků, jelenů sika nebo muflonů mohla být v noci lovena pouze na základě zvláštní výjimky vydané orgánem státní správy myslivosti, typicky krajským úřadem. O tuto výjimku musel uživatel honitby žádat písemně, dokládat důvody přemnožení nebo opakovaných škod a čekat na úřední rozhodnutí. Výsledek byl nejistý a celý proces pro běžného myslivce prakticky nedostupný.
Výsledkem bylo paradoxní a frustrující právní prostředí: myslivec měl k dispozici digitální noktovizor nebo termovizní přístroj v hodnotě desítek tisíc korun, který mu umožňoval bezpečně identifikovat zvěř ve tmě — a přesto ho nesměl při lovu daňků nebo jelena sika v noci legálně použít. Tato zvěř se přitom nejlépe loví právě v nočních hodinách, kdy je nejaktivnější a pohybuje se na polích a v mladých lesních porostech.
Od 1. ledna 2026 přináší změny zákona o zbraních a střelivu částečné uvolnění, které je třeba přivítat — byť s výhradami. Nově bude možné při lovu používat zaměřovače konstruované na principu noktovizorů bez nutnosti žádat o výjimku orgán státní správy myslivosti. Zároveň se uvolňují pravidla pro noční lov, kdy bude možné bez předchozí výjimky střílet prasata divoká, samice a mláďata ostatních druhů spárkaté zvěře, jezevce lesní, zajíce polní, králíky divoké, kuny skalní a lišky obecné. Noční lov dospělých samců daňka, jelena sika nebo muflona — tedy zvěře, jejíž přemnožení je z hlediska ekologické zátěže nejproblematičtější — však stále podléhá omezením a výjimkovému řízení. Technologie jde rychle dopředu. Zákon se loudá.
Prodej zvěřiny: největší demotivace systému
Pokud existuje jeden faktor, který nejviditelněji demotivuje myslivce od intenzivnějšího lovu spárkaté zvěře, je to legislativa kolem prodeje zvěřiny. A je to faktor, o kterém se mluví překvapivě málo — přestože jeho praktické důsledky jsou obrovské.
Lov je časově mimořádně náročná činnost. Příprava honitby, hodiny strávené na posedu, dosled ulovené zvěře, vyvržení, zakopání vývrhu, transport, veterinární prohlídka, administrativa a evidence — to vše dohromady představuje mnoho hodin práce na jeden ulovený kus, a to bez jakékoliv záruky úspěchu. Myslivci tuto práci dělají ve svém volném čase a na vlastní náklady.
Když pak přijde otázka, co s ulovenou zvěří, narazí myslivec na zeď. Výkupy zvěřiny v době, kdy jsou daňci nebo prasata lovena nejintenzivněji, jednoduše zvěřinu nevykupují nebo nabízejí ceny, které nepokryjí ani základní náklady. A zákon přitom myslivcům zakazuje prodat maso přímo — nelze prodat porcované maso, nelze prodat staženou zvěřinu. Legálně lze nabídnout pouze celé nenaporcováné zvíře v kůži. Celého daňka. Celé prase… Realita je prostá: téměř nikdo si takto nabízenou zvěřinu nekoupí. Trh v této podobě prakticky neexistuje. Maso tak skončí v rodinném mrazáku. A myslivec si příště rozmyslí, jestli se mu další náročný lov vůbec vyplatí. Proč by lovil daňka, když ho nemá komu prodat a zákon mu brání nabídnout ho způsobem, který by někdo skutečně koupil?
Tato legislativní absurdita má přímý dopad na stav krajiny. Pokud chce stát skutečně udržet stavy daňků nebo prasat na současné — ještě zvládnutelné — úrovni a zabránit jejich dalšímu růstu, musí myslivcům umožnit zvěřinu smysluplně, důstojně a ekonomicky rozumně zužitkovat. Umožnit přímý prodej porcovaného masa z registrovaných honiteb s odpovídající veterinární kontrolou není ústupek — je to základní podmínka funkčního systému. Bez toho jsou veškeré apely na vyšší odlovy jen prázdnou rétorikou adresovanou lidem, které systém aktivně odrazuje od toho, co po nich žádá.
Kdy reagovat — a jak
Celý příběh spárkaté zvěře má jednu klíčovou lekci, která přesahuje myslivost samotnou. Na změny v populaci jakékoliv zvěře je třeba reagovat včas — na základě dat, preventivně, dříve než škody přerostou v problém, který už adekvátně řešit nelze. Populace daňků nebo prasat, která se jednou skutečně vymkne kontrole, se nesnižuje snadno ani rychle. Ekologická a ekonomická setrvačnost takového problému je obrovská a každý rok prodlení znamená škody, které se budou napravovat desetiletí.
Jsme nyní v momentě, kdy ještě máme možnost volby. Stavy jsou na většině území zvládnutelné — ale křehce. Trajektorie jejich vývoje ukazuje jasným směrem a okno pro pohodlnou a relativně levnou regulaci se postupně zavírá. Jednat teď je nesrovnatelně snazší, levnější a šetrnější vůči krajině než jednat za deset let, kdy bude tlak neúnosný a řešení bolestivá.
Zákon musí jít přírodě naproti — ne za ní
Česká republika má všechny předpoklady k tomu, aby situaci zvládla. Má myslivce, kteří jsou ochotni a schopni zodpovědně hospodařit. Má moderní techniku, která lov zefektivňuje. Má vědecké poznatky o populační dynamice zvěře. Co zatím nemá, je legislativní prostředí, které by všechny tyto předpoklady smysluplně propojilo a myslivcům skutečně umožnilo odvést práci, kterou krajina potřebuje.
Změny platné od ledna 2026 jsou krokem správným směrem — ale jen drobným krokem v situaci, která by si zasloužila odvážnější a systémovější přístup. Přehodnocení průběrného odstřelu, skutečná liberalizace prodeje zvěřiny, dokončení legislativního rámce pro moderní lovecké technologie včetně lovu trofejní zvěře v noci, a pružnější systém plánování odlovů nejsou revoluční požadavky. Jsou to praktické kroky, bez nichž zůstane problém spárkaté zvěře nevyřešen bez ohledu na to, kolik apelů zazní na mysliveckých schůzích, v ministerských dokumentech nebo v romantických představách o vlcích, kteří to všechno zachrání.
