Článek
Liška obecná (Vulpes vulpes) patří mezi nejznámější a zároveň nejkontroverznější druhy naší fauny. Zatímco jedni v ní vidí krásné a inteligentní zvíře hodné ochrany, druzí ji vnímají jako škodnou zvěř, která představuje reálnou hrozbu pro hospodářská zvířata i lidské zdraví. Toto rozdělení názorů často kopíruje dělicí čáru mezi městem a venkovem.
Škody na drůbeži a hospodářských zvířatech
Pro venkovské obyvatele představuje liška od nepaměti konkrétní problém. Drůbež – slepice, kachny, husy či krůty – je pro lišku snadnou a lákavou kořistí. Liška je schopná proniknout i do zdánlivě zabezpečených kurníků, kde často nezabije jen jedno zvíře pro potravu, ale ve zmatku a stresu z uzavřeného prostoru může usmrtit celý chov. Tento jev, známý jako „vraždění nadbytku“, není projevem krutosti, ale přirozeného instinktu – v přírodě by liška kořist uložila do zásoby, v kurníku to však není možné.
Venkovští chovatelé dobře znají situace, kdy po noční návštěvě lišky najdou ráno pobité desítky kusů drůbeže, často jen s prokousnutým hrdlem. Ekonomická ztráta může být značná, zejména pro drobné chovatele, pro které je drůbež zdrojem obživy nebo důležitým příjmem.
Přenos nebezpečných nemocí
Zdravotní rizika spojená s liškami jsou velmi reálná a vážná. Liška je přenašečem několika onemocnění, která mohou ohrozit domácí zvířata i člověka.
Vzteklina je smrtelné virové onemocnění, které postihuje centrální nervovou soustavu. Ačkoliv je v České republice díky rozsáhlému vakcinačnímu programu (rozhazování vakcín z letadel) situace pod kontrolou, riziko není zcela eliminováno. V minulosti byla liška hlavním přenašečem vztekliny na našem území.
Tasemnice liščí (Echinococcus multilocularis) představuje mnohem aktuálnější hrozbu. Tento parazit žije v tenkém střevě lišek, přičemž jeho vajíčka se dostávají do prostředí s trusem. Člověk se může nakazit požitím kontaminované potravy – typicky lesních plodů, neomyté zeleniny nebo při manipulaci s hlínou. U lidí způsobuje alveolární echinokokózu, závažné onemocnění jater, které může být smrtelné. Léčba je dlouhodobá, náročná a ne vždy úspěšná. Výzkumy ukazují, že prevalence tasemnice u lišek v některých oblastech střední Evropy dosahuje až 60 %.
Svrab (mange), způsobený roztočem, postihuje především samotné lišky, ale může se přenést i na domácí psy. Nemocné lišky tratí srst, trpí silným svěděním a často hynou.
Propast mezi městem a venkovem
Debata o lišce často odhaluje hlubokou propast v chápání přírody mezi městskými a venkovskými obyvateli. Lidé žijící ve městech obvykle znají lišku především z dokumentárních pořadů, fotografií na internetu nebo jako okouzlující návštěvnici městských parků. Liška se jim jeví jako krásné, chytré zvíře s načechraným oranžovým kožíškem, symbol divočiny a přírody.
Tito obhájci často volají po ochraně lišek, aniž by měli osobní zkušenost s důsledky jejich přítomnosti. Nemuseli nikdy čelit ztrátě celého chovu drůbeže, nemuseli řešit riziko nákazy svých dětí tasemnicí z vlastní zahrady. Jejich pohled na lišku je formován zprostředkovaně, často romantizovaně, bez konfrontace s realitou soužití s tímto predátorem.
Naproti tomu venkovské obyvatelstvo má s liškami praktické, každodenní zkušenosti. Generace venkovských rodin se učily chránit svá zvířata před liškou, znají její chování, lovecké strategie, návyky. Vědí, že liška loví typicky za soumraku a v noci, že je mimořádně vychytralá a vytrvalá. Znají i to, že populace lišek mohou rychle narůst a že bez regulace může dojít k ekologické nerovnováze.
Hledání rovnováhy
Skutečnost je složitější než černobílé vidění. Liška má v ekosystému své místo jako predátor hlodavců, což může být v zemědělské krajině prospěšné. Zároveň však představuje reálná rizika, která nelze ignorovat. Řešení nespočívá v démonizaci ani glorifikaci, ale v pragmatickém přístupu založeném na vědeckých poznatcích a respektu k oběma perspektivám – jak k ochraně biodiverzity, tak k legitímním zájmům venkovského obyvatelstva na ochraně majetku a zdraví.
Zodpovědné hospodaření se zvěří vyžaduje naslouchání těm, kteří s přírodou žijí v každodenním kontaktu, nikoli jen těm, kteří ji pozorují z bezpečné vzdálenosti monitoru.
Návrh na diferencovaný systém regulace
Domnívám se, že by bylo vhodné vytvořit mapový systém zón s odlišným režimem regulace lišky, který by zohledňoval skutečnou situaci v terénu a potřeby ochrany jak hospodářských zvířat, tak ohrožených druhů zvěře. V oblastech do vzdálenosti dvou kilometrů od obydlených částí obcí, kde je nejvyšší riziko kontaktu s domácí drůbeží a lidmi, by měla být umožněna celoroční regulace lovem, včetně norování, nebo odchyt do sklopců na nehonebních pozemcích. S tím že pokud chovatel drůbeže chytne lišku na svém nehonebním pozemku, musí následně zavolat mysliveckého hospodáře a ten pošle někoho z kolegů, který lišku odveze a odborně usmrtí v honitbě. Stejný režim by měl platit v oblastech s prokázaným výskytem populací koroptve polní, bažanta obecného a zajíce polního – druhů, jejichž stavy jsou dlouhodobě kritické a kde predace liškou hraje významnou roli. Tyto oblasti by byly vymezeny na základě skutečného, ne pouze teoretického výskytu této zvěře, ověřeného sčítáním a monitoringem mysliveckých hospodářů případně zaměstnanců MěÚ - životní prostředí.
Takový přístup by lišky naučil, že okolí lidských sídel a území s citlivými druhy nejsou bezpečnou zónou. Naopak v rozsáhlých lesních komplexech či na velkých plochách intenzivně obhospodařované krajiny bez přítomnosti ohrožených druhů drobné zvěře by liška měla zachovánu dobu lovu a norování by bylo zakázáno. Přeci jen je zbytečné norovat lišky v hlubokých lesích, kde žije převážně spárkatá zvěř, i když by to samozřejmě neřešilo problém s tasemnicí liščí a jejím výskytem na lesních plodech. Tento diferencovaný systém by lépe reflektoval různorodost naší krajiny a umožnil by cílený management tam, kde je to skutečně potřebné, aniž by byl plošně aplikován na celé území bez ohledu na místní podmínky.
