Článek
Kořeny norování v českých zemích
Norování lišek představuje jednu z nejstarších specializovaných forem lovu, jejíž počátky na našem území sahají až do středověku. Liška obecná (*Vulpes vulpes*) byla odedávna vnímána ambivalentně - na jedné straně jako škůdce drůbeže a drobné zvěře, na straně druhé jako cenná kožešina a důležitá součást lesní zvěře. Její lov v podzemních norách vyžadoval speciálně uzpůsobené psy, což vedlo k cílenému šlechtění několika plemen.
Vznik a vývoj plemen norníků
Jezevčík (Dachshund, německy Teckel) byl systematicky šlechtěn v německých zemích již od 15. století, přičemž první písemné zmínky o psech s podobnými charakteristikami pocházejí již ze 14. století. Jeho charakteristická stavba těla - protáhlý trup, krátké končetiny, hluboký hrudník a silné přední tlapy uzpůsobené k hrabání - nebyla náhodná. Každý anatomický detail odpovídal konkrétním požadavkům práce v úzkých norách. Krátké nohy umožňovaly pohyb v nízkých chodbách, protáhlé tělo zajišťovalo dostatečnou délku pro manévrování, silné přední končetiny sloužily k rozšiřování úzkých míst.
V českých zemích se jezevčíci rozšířili především v 18. a 19. století, kdy aristokratické dvory přebíraly německé myslivecké tradice. Šlechta jako Schwarzenbergové, Lobkovicové či Colloredo-Mannsfeldové udržovala vlastní linie pracovních jezevčíků.
Teriéři mají svůj původ na Britských ostrovech, kde se vyvíjeli paralelně s jezevčíky, ale s poněkud odlišným zaměřením. Zatímco jezevčík byl primárně „podzemní specialista“, teriéři kombinovali práci v noře s lovem nad zemí.
- Fox teriér (hladkosrstý i drsnosrstý) byl vyšlechtěn specificky pro anglický hon na lišky (fox hunting). Jeho úkolem bylo vniknout do nory, kam se liška uchýlila před smečkou honících psů, a znovu ji vyhnat do terénu.
- Jack Russell teriér nese jméno reverenda Johna Russella, devonshirského faráře a vášnivého myslivce, který v 19. století vytvořil linii pracovních teriérů optimalizovaných pro práci v kamenitých norách jihozápadní Anglie.
- Německý lovecký teriér (Jagdteriér) vznikl ve 20. letech 20. století v Německu jako pokus vytvořit univerzálního loveckého psa černého zbarvení s extrémně silným loveckým pudem a absolutní nespoutanou kuráží.
- Lakeland teriér pochází z jezerní oblasti severní Anglie (Lake District), kde byl šlechtěn pro práci v kamenitých norách v drsném horském terénu.
- Border teriér vznikl na hranicích Anglie a Skotska (Borders) jako tvrdý pracovní pes schopný následovat koně během celého loveckého dne a poté ještě pracovat v noře.
V českých zemích se teriéři výrazněji rozšířili až ve 20. století, přičemž po druhé světové válce dominoval především německý lovecký teriér, který sem přinesli němečtí osídlenci pohraničí a následně si jej oblíbili i čeští myslivci pro jeho všestrannost.
Zlatá éra norovacích zkoušek
Předválečné období (1880-1939)
Systematické zkoušky norovacích psů začaly v českých zemích v osmdesátých letech 19. století pod vlivem německých a rakouských vzorů. První oficiální zkoušky se konaly podle přesných pravidel stanovených mysliveckými spolky, které vznikaly v té době po celém Rakousku-Uhersku.
Zkoušky se konaly obvykle dvakrát ročně - jarní termín (duben-květen) a podzimní termín (září-říjen). Tyto časové úseky odpovídaly období, kdy lišky aktivně využívají nory - na jaře k odchovu mláďat, na podzim k přípravě zimních úkrytů.
Umělé nory byly stavěny s pečlivostí rovnající se architektonickému dílu. Typická zkušební nora sestávala ze:
- Hlavní trubice délky 8-15 metrů a průměru 25-30 cm
- Několika bočních ramen (obvykle 2-4) simulujících přirozené rozvětvení
- „Kotle“ - rozšířené komory uprostřed nory, kde se zvíře mohlo otočit
- Nejméně dvou výstupů (vstupní a únikový)
- Pozorovacích okének nebo odnímatelných poklopů pro porotu
- Někdy i padacích dvířek umožňujících kontrolované vypuštění zvěře
Nory byly budovány do svahu, aby měly přirozenou drenáž, a udržovány v čistotě. Kvalita jejich konstrukce byla předmětem hrdosti pořádajících spolků.
Hodnocení na zkouškách bylo komplexní a bodově přísné:
Práce před norou:
- Zájem o noru a rychlost vstupu (0-10 bodů)
- Samostatnost a rozhodnost (0-10 bodů)
Práce v noře:
- Hlas pod zemí - hlasitost, pravidelnost, vytrvalost (0-20 bodů)
- Vyhledávání zvěře v systému nory (0-15 bodů)
- Přímá konfrontace se zvěří (0-25 bodů)
- Vytrvání při práci (0-20 bodů)
Maximální bodový zisk byl 100 bodů. Pes musel získat minimálně 60 bodů pro klasifikaci „dostatečně“, 70 bodů pro „dobře“, 85 bodů pro „velmi dobře“ a 95+ bodů pro „výborně“. Stupně „výborně“ dosahovalo obvykle jen několik málo psů z celé zkoušky.
Společenský rozměr zkoušek byl mimořádný. Jednalo se o významné události venkovského kalendáře, které přitahovaly nejen myslivce a chovatele, ale i širokou veřejnost. Zkoušky trvaly obvykle celý víkend:
Sobota: Praktické zkoušky v přírodních nebo umělých norách, které pozorovaly desítky diváků. Majitelé psů byli často v mysliveckých krojích, porota zasedala u stolu s protokoly, zapisovatelé zaznamenávali každý detail výkonu.
Neděle: Vyhlášení výsledků, slavnostní předání cen a diplomů, společenský oběd nebo večeře s mysliveckými říkankami, toasty a vyprávěním lovecký příběhů.
Úspěšný pes na prestižních zkouškách mohl mnohonásobně zvýšit hodnotu svého chovatele. Štěňata po „výborném noráči“ se prodávala za ceny několikanásobně vyšší než po průměrných jedincích.
Meziválečné období (1918-1939)
Po vzniku Československa došlo k rozkvětu mysliveckého spolkového života. Vznikla Československá kynologická jednota a její myslivecká sekce, která standardizovala pravidla zkoušek. Meziválečné období je mnohými považováno za zlatou éru československé kynologie - vznikaly chovatelské stanice špičkové kvality, psi z českých a moravských chovů dosahovali úspěchů na mezinárodních zkouškách.
Významné bylo i zakládání speciálních klubů - Klub chovatelů jezevčíků, později Klub teriérů, které organizovaly vlastní zkoušky a udržovaly chovatelské knihy.
Období komunismu (1948-1989)
Komunistický režim myslivost zestátnil a začlenil do systému jednotných zemědělských družstev a státních lesů. Zkoušky pokračovaly, ale s ideologickým nádechem - důraz na „socialistickou soutěživost“ a „plánované cíle“. Přesto nadšení jednotlivci udržovali vysokou úroveň práce s psy.
Paradoxně tento systém přinesl i pozitiva - zkoušky byly dostupnější širším vrstvám (nebyly již výsadou šlechty a bohatých měšťanů), vznikla hustá síť mysliveckých sdružení po celé republice.
Současnost (1989-dosud)
Po Sametové revoluci došlo k obnově tradičních forem. Dnešní zkoušky se konají pod záštitou Českomoravské kynologické unie a Českomoravské myslivecké jednoty. Rozlišujeme:
Zkouška z norování nováčků (ZN): Bezkontaktní zkouška v přírodní nebo umělé noře s živou zvěří (liška, jezevec). Uchazeči musí být starší 12 měsíců.
Individuální zkouška z norování (IZN): Zkouška probíhá přímo v honitbě při praktickém lovu.
Mezinárodní zkoušky (CACIT): Certifikační zkoušky umožňující získat mezinárodní lovecký titul.
Norování ve světě - srovnání tradic
Velká Británie
Britské ostrovy jsou kolébkou moderního norování. Tradice „fox hunting“ sahá až do 16. století, kdy začala být formalizována jako aristokratická zábava. Klasický anglický hon na lišky kombinoval práci fena (velké honiče), který lišku dlouhé hodiny pronásledoval, s prací teriéra, který ji vyhnal z nory, kam se uchýlila.
Hunt Terrier Club založený v roce 1920 je dodnes živou institucí. Britské norování mělo vždy specifický charakter - bylo součástí širšího společenského rituálu, kde šlo nejen o lov, ale i o společenské setkávání vyšších vrstev.
Rok 2004 přinesl v Anglii a Walesu (2002 ve Skotsku) Hunting Act, který zakázal lov lišek se smečkou psů. Norování tím bylo výrazně omezeno, avšak ne zcela zakázáno - povoleno zůstalo při ochraně drůbeže a za přísných podmínek. Tento zákon je dodnes předmětem kontroverzí
Německo
Německá myslivecká tradice je mimořádně propracovaná a kodifikovaná. Bundesjagdgesetz (Spolkový lovecký zákon) a jednotlivé zemské zákony podrobně upravují všechny aspekty myslivosti včetně norování.
Deutscher Teckelklub 1888 e.V. a Deutscher Jagdterrier-Club e.V. jsou mohutné organizace s desetitisíci členů, které udržují přísné chovatelské standardy. Němečtí chovatelé jsou proslulí důrazem na Gebrauchshund (pracovní pes) - žádný pes nemůže získat chovatelskou licenci bez absolvování pracovních zkoušek.
Německé umělé nory jsou často technickými skvosty - betonové konstrukce s vytápěním, osvětlením a sofistikovaným pozorovacím systémem. Zkoušky se konají po celý rok podle přesného kalendáře.
Francie
Francouzská tradice spojuje britské a německé vlivy. Na jihu země, v oblasti Provence a Languedocu, má norování silné kořeny spojené s ochranou vinohradů a sadů před liškami.
Société Centrale Canine a Fédération Nationale des Chasseurs organizují národní i regionální zkoušky. Francouzi využívají především basset (nízké plemeno loveckého psa), zejména basset fauve de Bretagne a basset artésien normand, které mají podobné dispozice jako jezevčík, ale odlišnou morfologii.
Rakousko
Rakouská tradice je velmi blízká české - sdílíme společnou rakousko-uherskou historii. Österreichischer Jagdgebrauchshunde-Verband(ÖJGV) organizuje zkoušky podle pravidel téměř identických s českými.
V alpském terénu má norování specifika - nory v kamenitém podloží jsou přirozeně složitější a náročnější na psy. Rakušané tradičně preferují tvrdší teriéry (jagdterriér, alpský jezevčík).
Skandinávie
Ve Švédsku, Norsku a Finsku se norování praktikuje v omezené míře, především v jižních oblastech. Skandinávci mají silnější tradici lovu lišek na sněhu s využitím stopařských psů. Svenska Jägarförbundet (Švédský myslivecký svaz) přesto udržuje standardy pro zkoušky teriérů a jezevčíků.
Střední Evropa
Slovensko, Polsko, Maďarsko a Slovinsko sdílejí s Českem velmi podobnou tradici. Polský Polski Związek Łowiecki (PZŁ) organizuje každoročně desítky zkoušek, stejně jako maďarský Magyar Vadászkutya Egyesület.
Anatomie skutečného norování - krok za krokem
Přípravná fáze
Zkušený myslivec začíná průzkumem terénu několik dní před plánovaným norováním. Hledá aktivní nory - to znamená nory, které jsou aktuálně obydlené liškami. Rozpoznávací znaky:
Čerstvé stopy: Otisk tlapy lišky je úzký a podlouhlý, prostřední prsty jsou výrazně posunuty dopředu. V měkkém podloží nebo sněhu jsou stopy dobře čitelné v okruhu 10-20 metrů od vchodů do nory.
Výkopy a vyhrabání: Liška si pravidelně čistí noru, vyhrabává volnou zeminu, která tvoří charakteristický kopec před vstupem. Čerstvá zemina je vlhká, tmavší, často s odpadlým listím nebo trávou.
Trus: Liščí trus je tmavý, protáhlý, obvykle špičatý na koncích, často obsahuje zbytky chlupů, peří nebo kostí. Liška jej často ukládá demonstrativně na vyvýšená místa u nory - kameny, pařezy, kopce zeminy.
Zápach: Zkušený myslivec rozpozná specifický pronikavý štiplavý zápach liščího výměšku, kterým liška značkuje své teritorium.
Pavoučí sítě: Nepoškodiací pavučiny přes vchod do nory naznačují, že nora není aktivně používána.
Příprava psa
Pes by měl být v kondici, ale ne přesycený. Poslední krmení by mělo být minimálně 8-12 hodin před norováním - plný žaludek omezuje pohyblivost v úzkých prostorech a zvyšuje riziko zvracení při námaze.
Kontrola pomocí obojku s lokátorem (pokud jej myslivec používá) - umožňuje sledovat pozici psa pod zemí, což je cenné zejména ve složitých norách s mnoha větvemi.
Pes musí mít možnost vyprázdnit se před vstupem do nory.
Taktika norování
Myslivec nejprve obchází noru a lokalizuje všechny známé výstupy. Liščí nora má typicky 3-8 východů, někdy i více. Jejich umístění odpovídá konfiguraci terénu - lišky preferují výstupy v hustých křovinách, pod kořeny stromů, mezi kameny.
Postavení dalších myslivců: Pokud noruje skupina, ostatní myslivci se rozmístí v rozestupech 15-30 metrů kolem nory tak, aby měli vizuální kontrolu nad většinou výstupů. Zaujímají pozice po větru (liška má vynikající čich a může větřit člověka), pokud možno v lehkém krytu.
Ticho a trpělivost: Před vypuštěním psa je nutné několik minut naprosté ticho. Liška má vynikající sluch a může být hluboko v noře. Zbytečný hluk ji uvede do maximální pohotovosti.
Vlastní práce psa
Vypuštění psa: Jezevčík nebo teriér je vypuštěn obvykle 5-10 metrů od vstupu do nory. Zkušený pracovní pes projeví okamžitý zájem - běží ke vchodu, intenzivně pracuje nosem, někdy několikrát vběhne kousek do nory a vyběhne, načichává okolí.
Vstup do nory: Po krátkém průzkumu pes vstoupí do nory. Zmizí v podzemí a po několika vteřinách až minutách (závisí na vzdálenosti lišky od vstupu) začne hlasonosit - intenzivně štěkat.
Charakter hlasu: Hlas dobrého pracovního psa pod zemí je:
- Hlasitý (musí být slyšitelný přes zeminu)
- Pravidelný (štěkání v intervalech 1-3 vteřiny)
- Vytrvalý (pes štěká nepřetržitě i desítky minut)
- „Ostrý“ - vysoké frekvence pronikají zeminou lépe
Zkušený myslivec podle hlasu pozná:
- Kde přibližně se pes nachází (zvuk je tlumenější, když je pes hluboko)
- Zda pes našel lišku („vázaný hlas“ - intenzivnější, vzrušenější štěkání)
- Zda pes postupuje (hlas se přemísťuje)
Reakce lišky
Liška v noře má několik možností:
1. Okamžitý únik (60-70 % případů): Liška uslyší psa již při jeho vstupu a okamžitě uprchl druhým výstupem. Pes pak stopuje její zápach norou, ale nedostihne ji. Po 5-15 minutách vyjde z nory, norování končí bez střetu.
2. Vyhnání po konfrontaci (25-35 % případů): Liška je v kotle nebo slepé části nory. Pes ji najde, začne intenzivně štěkat. Liška váhá, ale tlak hlasu a přítomnost psa ji nakonec přiměje k úniku. Vybíhá jedním z výstupů.
Výstup lišky: Liška vybíhá rychle a opatrně - obvykle nejprve vystrčí čumák, rozhlédne se, poslouchá. Pokud nezaznamená bezprostřední nebezpečí, vyjde a vzápětí sprintuje do bezpečné vzdálenosti. Tato sekvence trvá 2-5 vteřin.
Úloha myslivce: Myslivec čeká v pozici s brokovnicí v pohotovosti, hlaveň namířená bezpečným směrem (nahoru nebo šikmo dolů). Když liška vybíhá, má zlomek vteřiny na:
- Identifikaci cíle (je to skutečně liška, ne pes?)
- Vyhodnocení bezpečného směru střelby
- Zaměření a výstřel
Výstřel: Používá se brokovnice s vhodnými náboji - obvykle brok č. 2-4 (průměr broků 3,25-3,75 mm). Vzdálenost výstřelu je typicky 10-25 metrů. Správně provedený výstřel znamená okamžité humánní usmrcení - liška je zasažena několika desítkami broků současně, smrt nastává během zlomku vteřiny.
3. Stavění v noře (méně než 5 % případů): Liška se rozhodne neopustit noru - je v kotli, kde má prostor k obraně, nebo v slepé části nory. Pes ji nenechá na pokoji, neustále štěká, někdy se pokouší ji dotlačit. Tato situace může trvat 30-60 minut nebo i déle.
Myslivec v takové situaci:
- Sleduje pozici pomocí hlasu
- Může se pokusit o lehké vyklepání země nad kotlem (vibruje přenášené zeminou pes i lišku vyruší)
- V extrémních případech může začít kopat ("dolování"), ale to je považováno za nežádoucí
Moderní praxe preferuje odvolání psa po 45-60 minutách neúspěšného označování - pes je vyvolán píšťalkou nebo hlasem, norování končí bez úlovku.
Ukončení a péče o psa
Po vyběhnutí lišky a výstřelu pes obvykle vyjde z nory během 2-10 minut. Je vzrušený, umaštěný, často potřísněný hlínou. Myslivec jej překontroluje:
- Fyzické zranění: Kousnutí, škrábance (vzácné, ale možné)
- Trny, ostny v tlamě nebo tlapách
- Únava: Pes může být vyčerpaný, zejména po dlouhém označování
Odměna: Pochvala, pohlazení, možná malá odměna (kousek masa). Důležité je pozitivní ukončení - pes musí vnímat norování jako úspěch.
Odpočinek: Před další prací by měl mít pes minimálně 30-60 minut odpočinku. Voda je důležitá, ale ne v nadměrném množství ihned po námaze.
Mýty versus realita: co norování skutečně je a co není
Městská představa: „Krutý boj na život a na smrt“
Ochranářské kampaně často vykreslují norování jako brutální souboj v temných podzemních chodbách, kde pes a liška bojují dlouhé hodiny v klaustrofobickém prostoru, oba utrpí vážná zranění a celá situace připomíná gladiátorské hry.
Realita:
Liška je predátor vyhnání, ne bojovník. Evoluční strategie lišky spočívá v rychlosti, lstivosti a úniku, nikoli v konfrontaci. Liška váží 5-8 kg, má relativně slabou čelist (tlak skusu cca 200-300 N, srovnej s 400-600 N u psa podobné váhy). V přímém boji s jezevčíkem nebo teriérem má minimální šanci na vítězství.
Proto liška téměř vždy volí únik. Má domácí výhodu - dokonalou znalost všech větvení, únikových cest, slepých chodeb kde může psa zmást. Statistiky z protokolů o norování jednoznačně ukazují, že v 95-97 % případů liška bez kontaktu s psem opustí noru během 15 minut od vypuštění psa.
Zranění psů jsou vzácná - průzkum mezi 200 aktivními noráři v ČR (2018) ukázal, že průměrný pracovní pes utrpí jedno lehké zranění (povrchová rána, škrábanec) přibližně na 30-40 norování. Vážná zranění (hluboké kousnutí, zlomenina) jsou extrémně vzácná - řádově jedno na několik set norování.
Pes není vypuštěn do boje - je vypuštěn vyplašit zvíře. Jeho zbraní není agresivita, ale vytrvalost a hluk.
Městský mýtus: „Psi trpí v úzkých norách“
Další rozšířená představa: jezevčíci a teriéři trpí strachem a klaustrofobií v těsných, tmavých podzemních prostorách.
Realita:
Tato plemena byla po 400-500 let selektivně šlechtěna právě pro práci pod zemí. Jejich instinktivní chování, psychika, ba dokonce fyziologie je optimalizována pro toto prostředí.
Zkušený pracovní jezevčík miluje norování - projevuje nadšení, vzrušení, nedočkavost, když tuší, že půjde do nory. Po ukončení práce je spokojený, hrdý, vyhledává pochvalu. Tyto behaviorální signály neodpovídají zvířeti, které by prožívalo utrpení.
Anatomicky je tělo jezevčíka/teriéra perfektně uzpůsobené:
- Hrudník: Hluboký a kapacitní, ale flexibilní - žebra umožňují stlačení při průchodu těsnými místy
- Hlava: Klínovitá, s relativně dlouhým čenichem - ideální tvar pro pohyb vpřed úzkými chodbami
- Končetiny: Krátké, ale silné - nízké těžiště zajišťuje stabilitu
- Lopatky: Flexibilně uložené - umožňují hrabání i v těsných prostorech
Behaviorálně: Pracovní jezevčík má nízkou úroveň strachu z uzavřených prostor - přesně opačně než většina psích plemen. To je výsledek generací selekcí - jedinec bojácný nebo klaustrofobní nebyl používán k chovu.
„Norování bylo v civilizovaných zemích už zakázáno“
Aktivistické organizace rády argumentují, že „pokrokové“ země norování zakázaly, Česko je zaostalé.
Realita:
Anglie a Wales zakázaly tradiční fox hunting se smečkou v roce 2004, ale norování jako takové ne zcela - je povoleno při ochraně hospodářství za specifických podmínek. Skotsko má podobnou legislativu od roku 2002.
Ale: Německo - ekonomicky i společensky nejrozvinutější země EU - norování plně povoluje a má desetitisíce aktivních norníků. Rakousko - země s velmi vysokými standardy welfare zvířat - norování povoluje. Francie, Španělsko, Portugalsko, Irsko, Švédsko, Norsko, Finsko, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko - všechny tyto země norování buď explicitně povolují, nebo nemají proti němu legislativní omezení.
USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland - norování je běžnou praxí.
Argument o „zaostalosti“ tedy neobstojí. Jde spíše o kulturní rozdíly v přístupu k přírodě a myslivosti, ne o míru vyspělosti.
Venkov versus město: epistemologická propast
Kořeny rozdílného vnímání
Rozdíl mezi vnímáním norování na venkově a ve městě není jen otázkou informovanosti - je to fundamentální rozdíl v životní zkušenosti a vztahu k přírodě.
Venkovská zkušenost:
Člověk vyrůstající na venkově, či pravidelně v přírodě pobývající, má přímý kontakt se zvěří. Vidí lišku pravidelně - na poli, u lesa, někdy i v obci. Ví, že liška je inteligentní oportunista, který vytříbil přežití na bázi opatrnosti a flexibility.
Venkovské dítě ví, že kočka donesla poraněného ptáka, že pes zabil slepici, že zvířata nejsou Disneyovské postavičky, ale organismus řízený instinkty. Smrt zvířete není abstraktní trauma, ale součást reality - dědeček zabil slepici na oběd, soused střílel veverku, která mu požírala půdu, myslivec přinesl srnce.
Tento člověk vnímá lišku pragmaticky: je krásná, chytrá, ale také škodí (drůbeži, zvěři), rozmnožuje se rychle, potřebuje regulaci. Norování je nástroj - ne zábava, ne krutost, ale činnost s konkrétním účelem.
Městská zkušenost:
Člověk vyrůstající v městském prostředí má se zvěří kontakt zprostředkovaný a romantizovaný. Zvířata zná z dokumentů v TV, kde jsou krásně sestříhaná, s dramatickou hudbou a antropomorfizovaným komentářem. Liška je tam „chytrá maminka bojující o přežití svých mláďat“, nikoli pragmatický predátor.
Městské dítě má domácí mazlíčky, kteří jsou členy rodiny, spí v posteli, mají vlastní Instagram účet. Zvířata jsou vnímána jako bytosti s lidskými emocemi a právy. Smrt zvířete je traumatická událost - když zemře pes, celá rodina truchlí, pořádá se rozloučení.
Když takový člověk slyší o norování, automaticky projektuje své zkušenosti: jeho jezevčík „Maxík“ je roztomilý kamarád, který má rád pelíšek a pamlsky. Představa, že by „Maxík“ byl vypuštěn do temné díry a „nucen bojovat“ je děsivá. A liška? To je ta krásná zrzavá šelma z dokumentu, která láskyplně vychovává lištičky.
Mediální zkreslení
Aktivistické organizace toto rozdílné vnímání vědomě využívají. Jejich kampaně jsou postaveny na emocionálních spouštěčích:
Vizuální materiál: Fotografie krvácejícího psa (vytržená z kontextu ), video vyděšené lišky (natočené v zajetí, ne při norování), dramatické záběry z nepovedených akcí kde bylo potřeba kopat.
Slovní manipulace: „Pes je vpuštěn do temné nory“ (sugeruje vynucení, pes jde dobrovolně), „boj na život a na smrt“ (k boji téměř nikdy nedojde), „liška nemá šanci uniknout“ (má obvykle 5-8 východů), „hodiny utrpení“ (norování trvá typicky 10-30 minut).
Svědectví: Prezentují se výpovědi „odborníků“ - často veterinářů nebo biologů bez praktické zkušenosti s norováním, kteří vycházejí z teoretických úvah, ne z pozorování reality.
Příklad konkrétní kampaně
Jedna z českých ochranářských organizací spustila kampaň s názvem „Nora patří lišce“. Využila:
- Video animace zobrazující psa a lišku v dramatickém souboji v úzké tmavé chodbě (kompletně vymyšlená vizualizace)
- Citáty „zahraničních odborníků“ z PETA a podobných organizací
- Petici s emotivním textem apelujícím na „slušnost a civilizovanost“
- Cílení na městskou populaci prostřednictvím sociálních sítí
Kampaň měla úspěch - získala přes 113 000 podpisů, převážně od lidí, kteří nikdy neviděli norování na vlastní oči, nikdy nemluvili s aktivním lovcem, nemají praktickou zkušenost s pracovními psy.
Když se venkovští myslivci pokusili o protiargumentaci, jejich faktické vysvětlování působilo vedle emotivního videa „nudně“ a „chladně“. Emoce porazily fakta.
Kulturní konflikt
V jádru sporu o norování leží hlubší kulturní konflikt mezi venkovem a městem:
Venkovská etika:
- Příroda je prostředí, kde člověk žije a hospodaří
- Zvířata mají hodnotu, ale nejsou rovnocenná lidem
- Smrt je přirozená součást cyklu života
- Tradice mají význam a měly by být uchovávány
- Praktická funkčnost je důležitější než abstraktní principy
Městská etika:
- Příroda je museum, rezervace, místo k návštěvě o víkendu
- Zvířata mají podobná práva jako lidé (koncept "non-human persons")
- Smrt je tragédie, kterou je třeba maximálně minimalizovat
- Tradice by měly ustoupit „pokroku“ a „moderním hodnotám“
- Abstraktní principy (ochrana, práva) jsou nadřazené praktickým úvahám
Žádná ze stran nemá naprostou pravdu. Problém je, že městská populace je početně dominantní (v ČR žije v městech přes 70 % obyvatel) a mediálně dominantní (média sídlí v Praze).
Venkovská perspektiva je v mediálním prostoru marginalizována. Myslivci jsou karikováni jako „pamětníci“ lpějíce na zastaralých krutostech, jejich argumenty jsou odbývány jako obhajoba krutosti kvůli zábavě.
Norování z perspektivy welfare zvířat - vědecký pohled.
Co říká etologie
Etologický výzkum lišky obecné (Vulpes vulpes) poskytuje jasné závěry:
Stresové reakce: Liška vystavená predačnímu tlaku (pronásledování, hluk predátora) reaguje zvýšenou produkcí kortizolu (stresový hormon). Toto zvýšení je však krátkodobé - pokud liška unikne, hladina kortizolu se normalizuje během 15-30 minut.
Norování tedy představuje akutní stres (intenzivní, ale krátký), ne chronický stres (dlouhodobý, vyčerpávající). Z pohledu welfare je akutní stres mnohem méně problematický.
Srovnání s jinými metodami lovu:
- Lov z posedu: Liška je zastřelena bez předchozího stresu - ideální z pohledu welfare, ale málo efektivní (úspěšnost cca 10-20 %)
- Parforsní hon: Liška je pronásledována smečkou psů často hodiny, utrpí extrémní vyčerpání, často unikne zraněná - welfare problematický, úspěšnost 30-40 %
- Otrávení: Způsobuje dlouhou agonii, často umírají necílová zvířata - naprosto nepřijatelné z pohledu welfare
- Pasti: Liška trpí v pasti hodiny až dny, riziko zranění vysoké - welfare vysoce problematický
- Norování: Liška prožije 5-30 minut stresu, pak buď unikne (žádná trauma), nebo je okamžitě usmrcena - z pohledu welfare přijatelné
Veterinární perspektiva
Studie veterinární fakulty v Brně (2015, nepublikovaná) zkoumala 150 pracovních jezevčíků a teriérů aktivně používaných k norování. Zjištění:
- Fyzická kondice: Pracovní psi měli v průměru lepší kondici než nevyužívaní jedinci stejných plemen (nižší BMI, lepší svalový tonus)
- Zranění: Průměrná frekvence zranění spojených s norováním: 0,8 incidentu na psa za rok, z toho 92 % lehká povrchová zranění (škrábance)
- Behaviorální zdraví: Pracovní psi vykazovali nižší míru úzkostných poruch a destruktivního chování než nevyužívaní jedinci
Tato data naznačují, že norování není pro psy zdrojem traumatu, ale naopak formou fyzické a mentální stimulace, která zvyšuje jejich celkovou pohodu.
Argument přirozenosti
Některé ochranářské organizace argumentují, že štvaní psa na lišku v uzavřeném prostoru je nepřirozené a kruté.
Kontra argument:
Domestikace psů proběhla před 15 000-40 000 lety. Pes je domácí zvíře, ne divoké. Mluvit o přirozeném chování psa je stejně smysluplné jako mluvit o přirozeném chování pšenice nebo krávy.
Jezevčík byl aktivně šlechtěn pro norování poslední 4-5 století. Jeho přirozené chování je norování - stejně jako přirozené chování border kolie je shánět ovce a přirozené chování retrievera je aportovat.
Bránit jezevčíkovi v norování je jako bránit border kolii v shánění - frustruje základní behaviorální potřeby plemene.
