Článek
Stávky a protesty v Panamě a propuštění 5000 zaměstnanců Chiquita Brands International
Kvůli špatným výsledkům důchodového účtu, na kterém se nashromáždil deficit přesahující 650 milionů amerických dolarů, schválil panamský kongres balíček reforem jehož cílem je přepracovat zákony o sociálním zabezpečení včetně důchodů. Tyto změny ale vyvolali bouřlivou debatu v parlamentu a spustili řadu protestů odborů a zaměstnaneckých organizací.
Po schválení reformy prezidentem José Raúlem Mulinem zahájil 23. dubna odborový svaz učitelů stávku na neomezenou dobu. Ke stávce se rychle připojily další sektory, především stavebnictví (největší sektor v zemi) a odborový svaz pracovníků v banánovém průmyslu. Dělníci blokovali silnice, přerušovali výuku a v několika částech země byl hlášen nedostatek pohonných hmot. Proti protestujícím zasáhla policie.
V případě pracovníků z banánových plantáží byla ale stávka koncem května prohlášena pracovním soudem za nezákonnou. Prezident José Raúl Molino svolal kabinetní radu, která schválila vyhlášení stavu nouze v provincii a vytvoření komise na vysoké úrovni, „která se bude zabývat situací způsobenou stávkou v banánovém průmyslu a uzavírkami silnic v provincii“.
Ministr Juan Carlos Orillac uvedl, že stav nouze umožní vládě zefektivnit byrokratické procesy a rychle řešit hospodářskou krizi v provincii, která je ekonomicky závislá na cestovním ruchu a produkci banánů.
Po rozhodnutí soudu Chiquita oznámila masové propuštění dělníků s odvoláním na „neoprávněné opuštění práce na farmách a v provozních centrech“. „Chiquita Panama a Ilara Holding několikrát s úctou požádaly zaměstnance, aby se vrátili do práce, aby se minimalizoval dopad na plantáže,“ uvedla společnost. Společnost také uvedla, že po 24 dnech stávky utrpěla ztráty ve výši 75 milionů amerických dolarů a že došlo k „nevratným škodám na výrobě“. Chiquita má jen v Panamě 26 farem o rozloze přibližně 7 000 hektarů, což představuje 90 % panamské produkce banánů.
Prezident Mulino uvedl, že Chiquita má právo pokračovat v propouštění poté, co soud prohlásil stávku za nezákonnou. „Společnost začne propouštět lidi a pak si nestěžujte,“ varoval. Kongresmani i Mulinova administrativa tvrdí, že změny nemají vliv na současný věk odchodu do důchodu, jak tvrdí odbory. Již dříve vláda schválila balíček benefitů pro dělníky v banánovém průmyslu.
Odborový svaz pracovníků v banánovém průmyslu v čele s Fanciscem Smithem tvrdí, že současné reformy jim berou práva na sociální zabezpečení a předčasný odchod do důchodu, které získali v roce 2017. „Zástupci, kteří schválili zákon 462, tak učinili tím, že poškodili banánový sektor. Je to nejzranitelnější sektor, který tento zákon v roce 2017 po dlouhém boji a stávce získal, a dnes tito zástupci naše práva omezují. A proti tomu bojujeme,“ řekl Smith.
Smith také prohlásil, že ve stávce budou pokračovat, dokud Kongres, který by musel svolat mimořádné zasedání, neschválí slíbený balíček benefitů pro pěstitele banánů. „Zákon, na kterém strany pracovaly, je dobrý, lepší než první zákon, ve prospěch pěstitelů banánů. Ale stále stávkujeme, protože zákon ještě nebyl schválen,“ řekl Smith.
Historie společnosti Chiquita ve Střední Americe
Stávka a propouštění dělníků v Panamě nepříjemně připomínají historii společnosti United Fruit Company, která se v roce 1990 přeměnila na Chiquita Brands International, a která se výrazným způsobem zapsala do historie středoamerických zemí.
Společnost United Fruit Company vznikla v roce 1899 spojením banánové firmy Minora C. Keitha a společnosti Boston Fruit Company Andrewa Prestona. Už v době svého vzniku ovládala téměř 75 % trhu s banány ve Spojených státech.
Společnost působila především v Kostarice, v Panamě a na Jamajce. Díky spojení dvou velkých společností měla nová společnost dost volného kapitálu, aby mohla skupovat své konkurenty. Rychle tak rozšířila svou působnost do dalších zemí jako Honduras, Guatemala a Salvador.
Obchod s banány, nebyl jednoduchý, protože se rychle kazily a společnost na jejich přepravu potřebovala chladírenské lodě. United Fruit Company navrhla své chladírenské lodě tak, aby přepravovaly nejen banány, ale i cestující. Proto kromě banánů profitovala i na cestovním ruchu. Své lodě navíc registrovala v několika zemích, aby obešla americkou legislativu a daně.
Díky investicím do plantáží, železnic a chladírenské dopravy ovládla společnost celý obchodní řetězec a dosahovala obrovských zisků. Její příjmy byly srovnatelné s jinými monopoly té doby, jako byla například společnost Standard Oil. Do roku 1930 se společnost stala největším zaměstnavatelem ve Střední Americe. V některých zemích byla i největším vlastníkem půdy.
United Fruit Company naprosto změnila trh s banány. Před vznikem společnosti byly banány drahou luxusní pochoutkou, kterou si mohl dovolit málokdo. Díky United Fruit Company se do poloviny 20. století staly banány, díky masivním marketingovým kampaním a nízké ceně, běžnou součásti jídelníčku většiny Američanů.
Pracovní podmínky na plantážích společnosti United Fuit Company nebyly nikdy příliš dobré. Společnost sice v některých případech nabízela vysoké mzdy, ale zaměstnanci byli zaměstnáváni přes agentury, byli najímání po dnech a neměli jistotu stabilního dlouhodobého výdělku. Mnozí se rychle zadlužili. Pracovali navíc v hygienicky velmi špatných podmínkách. „Neměli větrání, pitnou vodu, sprchy ani toalety,“ popisuje historička Catherine LeGrand.
Protesty pracovníků, tak nebyly ničím neobvyklým, jen v Kolumbii stávkovali dělníci v letech 1910, 1918, 1924 a 1928. V roce 1928 se stávky účastnilo 25 000 dělníků, kteří odmítli banány sbírat. Měsíc produkce a vývoz banánů zcela stály a dělníci se domáhali vyjednání lepších pracovních podmínek.
Společnost United Fruit Comany se obrátila na tehdejší konzervativní vládu a ta se rozhodla do oblasti vyslat armádu. Na místo dorazili celé tři prapory a obklíčili stávkující dělníky. „Stávka skončila krveprolitím: v noci 5. prosince 1928 kolumbijští vojáci stříleli na pokojné shromáždění tisíců stávkujících, mnoho z nich zabili a zranili,“ popsala LeGrand.
Celou situaci zřejmě nejlépe popisuje úryvek z dokumentu, který americké velvyslanectví v Bogotě zaslalo tehdejšímu ministrovi zahraničí: „Mám tu čest oznámit, že zástupce společnosti United Fruit Company v Bogotě mi včera sdělil, že celkový počet stávkujících dělníků zabitých kolumbijskou armádou překročil tisíc.“
United Fruit Company a banánové republiky
Způsob jakým United Fruit Company využívala (mnohdy diktátorské) vlády ve střední Americe začal pravděpodobně v Kostarice, kde společnost vyjednávala s místní vládou o udělení volné půdy v odlehlejších oblastech země výměnou za zajištění dopravy a dalších služeb v těchto oblastech.
„Společnost najednou nashromáždila značnou moc a stala se téměř autonomní vládou. I když dělala věci, které vláda považovala za velmi užitečné, byla to téměř stát ve státě,“ vysvětlil novinář a spisovatel Peter Chapman pro BBC Mundo.
Do třiceti let vlastnila společnost v Kolumbii více než milion hektarů půdy a postavila 2400 kilometrů železnic. Díky své ekonomické síle mohla United Fruit Company ovlivňovat vlády středoamerických zemí. „Existoval velký prostor pro korupci v tom smyslu, že vždy mohli podplatit ústřední autoritu nebo mohli upřednostňovat jednoho prezidentského kandidáta před druhým a měli peníze a zdroje k dosažení centra moci,“ poznamenává Chapman.
Společnost United Fruit Company byla „typickým představitelem amerického imperialismu v Latinské Americe“, protože „měla v kapse místní vládu, ovládala místní ekonomiku zemí, kde působila, a krutě vykořisťovala pracovníky na plantážích,“ napsal historik Marcelo Bucheli v článku pro The Business History Review.
Model spolupráce vlád středoamerických zemí se společností United Fruit Company byl tak specifický, že se těmto zemím začalo říkat „banánové republiky“. V některých zemích nebyl obchod s banány nijak významný, přesto v nich fungoval podobný systém a lze je označit za „banánové republiky“. Například v Nikaragui nebo Salvadoru se nejednalo o významné průmyslové odvětví. Ale i tam byl v té době politický systém zkorumpován mocnými vnějšími silami.
V každém případě společnost United Fruit Company zajišťovala železnici a služby v mnoha oblastech Střední Ameriky, kde dříve dostupné nebyly. „Například jediná železnice, která v Hondurasu dlouho existovala, byla ta, kterou postavila společnost United Fruit Company a kterou zásobovala oblast kolem svých plantáží na vzdáleném pobřeží Atlantiku,“ říká Chapman.
To ale platilo jen pro oblasti, kde se to společnosti hodilo. V Hondurasu společnost pravidelně žádala vládu o více pozemků pro pěstování banánů výměnou za pokračování železnice do Tegucigalpy, ale tuto dohodu nikdy nedodržela, protože v oblasti Tegucigalpy nebyly žádné plantáže. „Společnost poskytovala služby, když to bylo výhodné. A když to nebylo, docházelo ke zmatku a sporům,“ říká Chapman.
Převrat v Guatemale
Společnost Unite Fruit Company měla značný vliv v řadě středoamerických zemí, nejvíc se ale její působení projevilo v Guatemale. Už v roce 1901 získala společnost do správy guatemalské poštovní služby a v roce 1904 získala i práva na výstavbu a správu železnic. Za diktátora Jorgeho Ubicy ve 30. letech 20. století získala společnost pod kontrolu neuvěřitelných 42% všech pozemků v Guatemale. Zároveň byla osvobozena od placení daní a dovozních cel.
Jako největší podnik, největší vlastník půdy a největší zaměstnavatel měla společnost obrovský vliv na ekonomiku a politiku země. Společnost přinášela do Guatemaly obrovský pokrok, ale její občané z toho neměli velký prospěch. Železniční tratě například nemohli používat nezávislí farmáři, aby nemohli konkurovat společnosti United Fruit Company.
V jednom případě společnost dokonce kompletně zničila jednu železniční trať, jakmile ji přestala využívat, aby nemohla posloužit někomu jinému. Společnost také lobovala proti výstavbě dalších sítí veřejné dopravy v zemí, aby zajistila monopol svým železničním tratím. Spolupracovala také s diktátorskou vládou na zákazu odborů a stávek.
V roce 1944 ale diktaturu Jorgeho Ubica svrhla guatemalská revoluce a prvním demokraticky zvoleným prezidentem země v historii se stal Juan Arevalo. Arevalo a zejména jeho nástupce Jacobo Arbenz začali provádět řadu reforem ve vzdělávání a zdravotnictví. Zavedli také nový zákoník práce, který zlepšil práva dělníků. Především jim umožnil se organizovat v odborech a stávkovat za lepší pracovní podmínky.
Árbenzovi se podařilo prosadit dekret, který mu umožnil vyvlastnit nevyužívanou půdu, a začal realizovat svou agrární reformu tím, že odebral půdu společnosti United Fruit Company a dal ji rolníkům.
Arbenzovou prioritou byla především pozemková reforma. Země měla obrovské množství chudých bezzemků a dělníků. Přitom většinu orné půdy vlastnila hrstka nejbohatších, kteří ji ale nijak nevyužívali. Využito bylo pouze 12 % půdy. Árbenzovi se podařilo prosadit dekret, který mu umožnil vyvlastnit nevyužívanou půdu, a začal realizovat svou agrární reformu.
Pozemkovou reformou byla postižena i United Fruit Company, která vlastnila 42 % guatemalské půdy, ale využívala pouze 15 % z ní. Guatemalská vláda rozdělila nevyužitou půdu společnosti chudým bezzemkům a společnosti vyplatila náhradu podle hodnoty půdy, kterou společnost deklarovala ve svých daňových přiznáních. Jenže United Fruit Company si snižovala svou daňovou povinnost právě podhodnocováním jí vlastněné půdy a tak dostala jen zlomek skutečné hodnoty svého majetku. To představitele společnosti rozzuřilo.
United Fruit Company měla dobré kontakty v americké vládě a rozhodla se jich využít. Společnost zastupovala advokátní kancelář Johna Fostera Dullese, který zastával funkci ministra zahraničí USA. Jeho bratr Allen Dulles, který byl dříve členem správní rady United Fruit Company a stále vlastnil její akcie, byl ředitelem CIA.
S pomocí CIA spustila United Fruit Company v USA dezinformační kampaň, která měla formovat veřejné mínění a politiku proti guatemalské vládě. Arbenze a další členy administrativy označili za komunisty a to i přesto, že v Guatemale s 3 miliony obyvatel bylo pouze 4 000 registrovaných komunistů, kteří neměli v zemi žádný vliv. Vzhledem k tehdejší až hysterii z šíření komunismu, která tou dobou v USA panovala to k intervenci USA do Guatemaly stačilo.
V roce 1954 dostala CIA povolení ke spuštění tajné operace s krycím názvem „Operace PBSUCCESS“, která měla vést k sesazení Arbenze. CIA využila bývalého důstojníka Carlose Castilla Armase k provedení převratu.
Rebelům podporovaným USA se podařilo rychle přemoci armádu a svrhnout vládu, především díky různým formám psychologické války. Američtí vojáci se pozemních bojů neúčastnili, ale americké letectvo bombardovalo Guatemalské hlavní město. Arbenz brzy rezignoval a odletěl do exilu do Mexika.
Castillo zrušil všechny reformy včetně ústavy vytvořené po americkém vzoru, což znamenalo pro zemi obrovský krok zpět. Při své vládě se spoléhal na armádu, pozavíral tisíce politických nepřátel a v zemi se rozbujela korupce. Jeho vláda nakonec vedla k 36 let trvající občanské válce během které zemřelo až 200 000 Guatemalců a země se z masakru vzpamatovává dodnes.
V době převratu pobýval v Guatemale i mladý 25letý Che Guevara. Je dost možné, že právě zkušenost s převratem podporovaným USA z něj udělala celoživotního bojovníka proti americkému imperialismu.
United Fruit Company získala po převratu zpět své pozemky a řadu dalších privilegií. Důsledky převratu, ale znamenaly pro United Fruit Company katastrofu. Zkorumpovaný Castilluv režim se brzy ukázal jako masivní destabilizující síla v regionu, která brzdí podnikání. Pro společnost to znamenalo velké problémy, které přispěli k tomu, že se v 70. letech dostala až na pokraj bankrotu.
Společnost United Fruit Company přestala existovat v roce 1990, kdy se přejmenovala na Chiquita Brands International. Chiquita byla značka, kterou po celá desetiletí umisťovali na své banány.
Ani nástupnická Chiquita nemá zcela čistý štít
Pochybnosti vyvolávají i kroky nástupnické Chiquita Brands. V pondělí 10. června 2024 byl floridským soudem vynesen rozsudek, kterým byla společnost uznána odpovědnou za osm vražd spáchaných paramilitárními skupinami v Kolumbii. Soud tak vyhověl žalobě obětí. A nešlo o jediný soudní proces, kterému společnost u amerických soudů čelí.
Už v roce 2007 se společnost Chiquita Brands přiznala americkým úřadům, že zaplatila 1,7 milionu amerických dolarů pravicové paramilitární skupině United Self-Defense Forces of Columbia (UAC) a musela zaplatit pokutu ve výši 25 milionů dolarů.
Chiquita tvrdí, že byla vydírána Carlosem Castañou vůdcem AUC s tím, že pokud by peníze neposlala, mohlo by dojít k poškození majetku společnosti, nebo ohrožení jejích zaměstnanců. Společnost v prohlášení po vynesení rozsudku uvedla, že situace v Kolumbii je „tragická pro mnoho lidí, včetně těch, kteří jsou přímo postiženi násilím, a naše myšlenky zůstávají s nimi a jejich rodinami“. „To však nemění naše přesvědčení, že pro tato tvrzení neexistuje žádný právní základ,“ dodala. Podle zprávy Kolumbijské komise pravdy byly platby „přezkoumány a schváleny vedoucími pracovníky společnosti“ a Chiquita „věděla o násilné povaze organizace“. Navzdory různým podezřením Chiquita tvrdí, že je „oblíbenou značkou banánů spotřebitelů na celém světě“.
