Článek
Manuel Antonio Noriega měl nejdřív k Americe velmi blízko. Vyučil se vojenským důstojníkem na americké škole School of the Americas. Později se stal placeným spolupracovníkem CIA, které poskytoval informace o Kubě a zároveň udržoval vazby na diktaturu Fidela Castra.
K moci v Panamě se Noriega dostal na začátku 80. let. Nejprve se stal jedním ze tří nejvlivnějších mužů v zemi. Stal se náčelníkem štábu Národní gardy, což představovalo druhou nejvyšší pozici v zemi. S finanční pomocí USA reformoval Národní gardu na Panamské obranné síly, rozšířil ji a modernizoval. Podařilo se mu získat i loajalitu důstojnického sboru. V srpnu 1983 se Noriega stal nejmocnějším mužem v zemi, když mu Darío Paredes podle dohody přenechal svou funkci. Výměnou za to se měl Paredes stát prezidentem země, ale tuto část dohody Noriega nikdy nesplnil.
Noriegovy Panamské obranné síly brzy získaly pod kontrolu panamský celní a migrační aparát a také dopravní síť země. Současně s tím došlo v zemi k velkému nárůstu obchodu s kokainem a zbraněmi dodávanými do různých vojenských konfliktů po Střední Americe. Zisky, které armáda z těchto aktivit dosahovala, poskytly Noriegově vojenskému režimu značný finanční vliv.
Svůj vliv si Noriega udržel až do roku 1989. V květnu 1989 se v Panamě konaly všeobecné volby, v nichž byl zvolen nový prezident a Národní shromáždění. Volby opanovala opozice vedená Guillermem Endarou.Noriega porážku odmítl přijmout a volby zrušil. Opoziční politici byli napadáni a pronásledováni takzvanými „prapory důstojnosti“, milicí tvořenou civilisty loajálními Noriegově režimu.
O pět měsíců později, v říjnu, došlo k pokusu o převrat. Spiknutí vedené majorem Moisésem Giroldim selhalo a skončilo popravou Giroldiho a jeho společníků. Pod stále větším tlakem ze strany Spojených států vedených Bushovou administrativou Noriega 15. prosince prohlásil, že Panama je ve „válečném stavu“ se Spojenými státy.
O den později, 16. prosince 1989, byl zastřelen příslušník amerického námořnictva při potyčce s panamskými vojáky na kontrolním stanovišti poblíž velitelství Panamských obranných sil. Předpokládá se, že to byla pomyslná poslední kapka, která spustila americkou invazi do Panamy.
V době amerického útoku čítaly panamské ozbrojené síly 12 800 příslušníků vojska, národní gardy, policie a dalších ozbrojených složek, ale pouze asi 4 000 z nich bylo možné klasifikovat jako bojové jednotky. K jejich výbavě patřilo 28 obrněných vozidel. Letectvo Panamských obranných sil tvořilo pět set vojáků s různými průzkumnými, transportními a cvičnými letadly a také neozbrojenými vrtulníky. Námořnictvo Panamských obranných sil čítalo čtyři sta námořníků vybavených hrstkou hlídkových plavidel, kutrů a člunů. Kromě toho Noriegovy síly zahrnovaly až osmnáct polovojenských praporů Důstojnosti.
Američané měli značnou početní převahu. Už před vojenským zásahem měla Amerika v Panamě téměř třináct tisíc vojáků včetně mechanizovaných praporů, dvou rot námořní pěchoty, letectva a námořnictva. V den útoku dorazily další jednotky, včetně výsadkářů, námořních jednotek, speciálních jednotek, letecké podpory, jednotek speciálních leteckých operací a dokonce specialistů na psychologické operace. Celkem nasadila americká armáda asi dvacet sedm tisíc mužů a nejméně dvacet tisíc se jich zapojilo do bojových operací. Vše s cílem zadržet Noriegu a dopravit ho do před americký soud.
Několik dní vládl naprostý chaos, ale Noriega vymyslel způsob, jak se zajetí vyhnout: ukryl se na vatikánském velvyslanectví, místě, o kterém věděl, že je chráněno mezinárodním právem, což americkým silám bránilo v jeho přímém zatčení. I přes houževnatý odpor některých jednotek panamské armády 20. prosince americké jednotky převzaly kontrolu nad ulicemi hlavního města.
Pro panamské civilisty byla americká invaze šokem. Doslova z hodiny na hodinu se ocitli uprostřed válečného konfliktu. BBC nedávno přinesla rozhovor s rodinou Mendozových Gómezových, kteří invazi zažili na vlastní kůži.
Isidora Gómez a Ernesto Mendoza se v 70. letech usadili v čtvrti El Chorrillo v západní části Panama City. Vzpomínají jak 20. prosince 1989 brzy ráno Spojené státy vpadly do Panamy s cílem svrhnout vládu Manuela Antonia Noriegy, kterého vinily z obchodování s drogami.
„Bylo slyšet všechno: bombardování, střelbu,“ řekla Jovana Mendoza, prostřední dcera páru, které je nyní 54 let. Vedle jejich domu se nacházelo velitelství Panamských obranných sil, Noriegovo vojenské velitelské centrum, což z El Chorrilla dělalo cíl amerického útoku.
Navíc se nacházeli poblíž kanálové zóny, oblasti v Panamě okupované Spojenými státy, které v té době kontrolovaly transoceánskou vodní cestu a udržovaly si v zemi vojenskou přítomnost.
Už v noci 19. prosince varoval Ernesta soused před možnou invazí. Isidora si vzpomíná, že nějaké informace bylo možné zjistit i na Channel 8, americké televizní stanici, která vysílala v angličtině z kanálové zóny.
Isidora, Ernesto, Jovana a Ernesto José byli ve svém bytě ve čtvrti El Chorillo, když po 23:00 začaly exploze. Děti utekly do pokoje svých rodičů. Zachvátil je strach a instinktivně se schovaly pod dvojitou matraci a snažily se chránit před útokem.
„Lehl jsem si s nimi pod matraci, abych se pomodlil,“ vypráví Ernesto. První exploze rozbily okna bytu a tím otevřely byt ránám a zábleskům z venku. V jejich domě, stejně jako v budovách v okolí, okamžitě vypadl proud.
„Jediné světlo, které jsme viděli, byly plameny a výbuchy v okolí,“ vypráví Isidora. Útok v El Chorrillo pokračoval. Strávili hodiny schoulení pod matrací, dokud jim ve 3 ráno soused neřekl, aby se přesunuli do chodeb budovy, kde bylo bezpečněji.
S prvním ranním světlem dne 20. prosince exploze a střelba ustaly. Kolem desáté dopoledne uslyšeli z megafonu hlas, který rozkazoval: „Všichni vyjděte s rukama nad hlavou. Evakuujeme.“ Američtí vojáci začali vstupovat do budovy. Mířili na ně zbraněmi. Jeden z lidí poblíž rodiny Mendozy Gómeze vykřikl: „Jsme civilisté!“
Budovu opustili s rukama nad hlavou. „Všichni jsme vytvořili řadu a šli, aniž bychom věděli, kam jdeme. Jen jsme plnili rozkazy vojáků, kteří nás vedli,“ vzpomíná Jovana. Cestou objevili svou čtvrť zahalenou v kouři a popelu. Viděli také několik těl.
„Viděla jsem tank, jak přejel červené auto s člověkem uvnitř,“ vypráví Isidora. Z El Chorrillo šli pěšky do kanálové zóny, kterou kontrolovali Američané. Stadion Balboa byl přeměněn na improvizovaný kryt. Poté byli odvezeni do hangárů na letecké základně Albrook, která se dnes nachází na mezinárodním letišti Marcose A. Gelaberta.
Zůstali tam několik měsíců, než jim bylo dovoleno vrátit se do svého bytu. Jen třetí den po invazi si směli jít domů vyzvednout osobní věci. Jejich byt byl ale mezitím vykraden. Rodina Mendozových Gómezových přežila invazi bez újmy na životě a zdraví. Všichni obyvatelé ale takové štěstí neměli, odhadované ztráty se pohybují od 300 do 3 000 lidí. OSN například odhaduje, že zemřelo asi 500 panamských civilistů.
Poté, co se Manuel Noriega dva týdny ukrýval na vatikánském velvyslanectví, se 3. ledna 1990 vzdal. Byl převezen do Spojených států a uvězněn. Floridský soud ho odsoudil ke 40 letům vězení za obchodování s drogami a praní špinavých peněz. Trest byl později za dobré chování snížen na polovinu. Přesto Noriega zůstal ve vězení až do své smrti v roce 2017.
