Článek
Letos v prosinci to bude rok, co Javier Milei nastoupil do úřadu Argentinského prezidenta, poté co zvítězil v prezidentských volbách s 56 % hlasů. Převzal zemi v nelehké situaci, kdy inflace dosahovala neuvěřitelných 211 %, země byla v recesi 1,6 % a chudobou trpělo 45 % Argentinců.
Doslova celý svět čekal, jak si v takové situaci povede muž, který ve svých předvolebních klipech vystupoval s motorovou pilou a svým vystupováním připomínal spíše rockovou hvězdu než politika. Zvláště pokud se hrdě hlásí k libertariánství a anarchokapitalismu a jeho vystupování je mnohdy populistické.
Ani jeho první dny ve funkci nebyli zrovna jednoduché, už tak vysoká meziměsíční inflace se do ledna ještě zdvojnásobila a neoficiální kurz amerického dolaru poskočil o 25 %. Největší odpůrci prorokovali, že Milei nevydrží ve funkci ani rok a připomínali roky 2001-2002, kdy země prožila jednu z největších ekonomických, politických a sociálních explozí. Jiní varovali před novou vlnou hyperinflace podobně jako v roce 1989, kdy inflace dosahovala 5000 % ročně.
Po roce vlády Mileie se ale zdá, že se žádný z katastrofických scénářů nenaplní. Během své vlády se soustředí zejména na omezení vládních výdajů, snižování byrokracie a privatizaci státních podniků. Podle aktuálních statistik se zdá, že se mu inflaci daří snižovat. V říjnu dosáhla meziměsíční inflace 2,7 % což je nejlepší výsledek za dlouhou dobu. Pomaleji rostou zejména ceny potravin. Naopak ceny energií a nájmů stále rostou nadprůměrným tempem. V meziročním srovnání je současná inflace stále okolo 200 %, ale do té se počítají ještě měsíce před nástupem Mileie do úřadu. Pokud však vydrží současný trend, měla by v příštích měsících výrazně klesnout i meziroční inflace.
Milei je na svou strategii náležitě hrdý. Na obchodním fóru prohlásil: „Nikdo nevěděl, jak to vyřešit, a my jsme to vyřešili za šest měsíců. Zdálo se to nemožné, ale my jsme to umožnili.“
Odborníci ale varují, že udržet současný pokles inflace nemusí být jednoduché. Mileiova vláda, ale neztrácí optimizmus. Podle předloženého státního rozpočtu předpokládá, že letošní inflace dosáhne 104,4 % a pro příští rok počítá s inflací 18,3 %. O něco méně optimistická je centrální banka, která očekává letošní inflaci 123,6 %. Mezinárodní měnový fond zveřejnil odhad očekávající inflaci 140 %.
Jako svůj druhý cíl si Milei stanovil stabilizaci státního rozpočtu. Milei sám sebe označuje jako libertariána a anarchokapitalistu a stát považuje za fundamentální zlo. Za jediné legitimní státní úkoly považuje ochranu veřejného pořádku a právního systému.
V souladu se svým přesvědčením se pustil do škrtů, omezování a rušení ministerstev, omezení růstu platů a důchodů a omezování sociálních dávek. Úplně zastavil výstavbu infrastrukturních projektů s tím, že do budoucna budou muset být placeny ze soukromých peněz.
Díky těmto opatřením se vládě daří od ledna každý měsíc dosahovat rozpočtového přebytku, což je poprvé od roku 2008. Tento úsporný program bude pravděpodobně velmi důležitý při nadcházejících jednání s Mezinárodním měnovým fondem, pro který je Argentina, s dluhem 44 miliard amerických dolarů, jedním z největších dlužníků.
Dalším opatřením Mileiho vlády bylo zjednodušení podmínek pro pronájem bytů. Uzavírání nájmů totiž provázela řada omezení, minimální doba pronájmu byla tři roky, zvýšení nájemného bylo možné jen jednou za rok a nájemné mohlo být sjednáno jen v lokální měně, a tím velmi ovlivněno hyperinflací. Řada pronajimatelů proto raději nechávala své byty prázdné.
Po uvolnění trhu došlo ke skokovému nárůstu nabídky bytů k pronájmu a to až na dvojnásobek. Snížila se i cena nově sjednávaných nájmů. Pro stávající nájemníky to ale znamenalo skokové navýšení nájmu a to až na trojnásobek. I přes určité zlepšení je nájemní bydlení v Argentině stále velmi drahé a 4 z 10 mladých Argentinců ve věku 25 až 35 let stále bydlí u rodičů nebo prarodičů.
Mileiho politika ale nemá zdaleka jen pozitivní důsledky. Milei označuje za největší problém současné Argentiny vysokou inflaci a tomu podřizuje velkou část svých kroků. Ty se ale odráží i v jiných oblastech ekonomiky a jedním z negativních jevů je prohloubení recese. Očekává se, že letos se HDP Argentiny propadne o 4 %.
Milei ale nestrácí optimismus a poukazuje na to, že i když jsou meziroční srovnání ekonomické aktivity negativní, při meziměsíčním srovnání vidíme, že trend je pozitivní, což je změna, která se v některých odvětvích již začíná projevovat.
Jeho optimismus sdílí i Světová banka a MMF, které odhadují, že Argentina v roce 2025 poroste o 5 %, čímž se z latinskoamerické ekonomiky s největším ekonomickým poklesem stane ekonomika s největším růstem.
Dalším důsledkem škrtů je vysoká nezaměstnanost. Do ní se promítá zejména nízká poptávka a malé investice. Svůj vliv mají, ale i úspory ve státním rozpočtu a propouštění státních úředníků. Podle oficiálních statistik se nezaměstnanost v zemi zvýšila na 8 %, to ale nezahrnuje nelegální pracovníky mezi kterými se nezaměstnanost odhaduje až na 45 %. Tito lidé navíc nedosáhnou na sociální zabezpečení.
Důsledkem vládních škrtů je kromě recese a nezaměstnanosti i nárůst počtu obyvatel žijících pod hranicí chudoby. Za prvních šest měsíců vlády vzrostla chudoba ze 41,7 % na 52,9 % a postihla zejména střední třídu.
I když se především inflace vyvíjí dobrým směrem, reforma Argentinského hospodářství zdaleka ještě není u konce. Zejména argentinský mezinárodní obchod zůstává velmi omezený a neumožňuje větší rozvoj argentinského hospodářství. V platnosti stále zůstávají dovozní cla ve výši 17,5 %, přestože nová vláda už oznámila jejich snížení na 7,5 %. To výrazně zdražuje některé zboží v Argentině. Například čokoládová tyčinka stojí v Argentině v přepočtu 8 euro oproti 4 euro v Uruguayi a 1 euro v německém supermarketu. Tyto vysoké ceny působí problémy zejména podnikům závislým na surovinách ze zahraničí nebo na softwarových licencích.
Dalším omezením jsou dovozní licence. Každý import musí čekat na schválení, což obchod zpomaluje a přináší velkou byrokratickou zátěž. Velkým problémem je také nejistota, kdy se dovoz podaří uskutečnit.
Restrikce zůstávají i na kapitálovém trhu, kdy je možno směnit jen určitý objem cizí měny. Každý občan může nakoupit měsíčně maximálně 200 amerických dolarů. I přes to je v Argentině třetí největší zásoba amerických dolarů, hned za Ruskem a USA. I toto opatření by vláda chtěla do budoucna odstranit, ale až po té, co se jí podaří omezit inflaci.
Největší slabinou se zatím zdá být Mileiho excentrické vystupování a konfliktní zahraniční politika. Zastává minoritní až extrémní názory, to mu ale nebrání v zásadní kritice až nenávisti k názorovým oponentům. Milei má blízko k autoritářským vůdcům jako Donald Trump, Jair Bolsonaro, Viktor Orbán a strana Vox ve Španělsku.
Argentina se pod jeho vedením staví velmi často do opozice proti celé řadě mezinárodních iniciativ. Jako jeden z mála státu se odmítla připojit k „Pact for the future“, závěrům klimatické konference COP 29 nebo k deklaraci o rovnoprávnosti žen.
V mezinárodní politice Milei nešetří kritikou. Odsuzuje ruskou invazi na Ukrajinu, útok Hamásu na Izrael i latinskoamerické diktatury ve Venezuele, Nikarague a na Kubě. Velmi špatné vztahy má ale také se Španělskem, které bývalo letitým argentinským spojencem a nevychází ani s brazilským prezidentem. Brazílie je přitom jedním z největších obchodních partnerů a spolu s Argentinou, Paraguayí a Uruguayí součástí obchodního sdružení Mercosur.
Obecně se dá říci, že se Mileimu daří zejméně v ekonomické rovině. Cíle, která si vytyčil, se mu zatím daří naplňovat a zdá se, že Argentinská ekonomika nepříznivé důsledky reforem zvládá celkem dobře. Otázkou zůstává, jak dlouho budou Argentinci ochotni snášet narůstající chudobu, případně kdy se tento trend obrátí. Dalším velkým rizikem jsou Mileiho slovní přestřelky s politiky jiných zemí a tím vyostřené mezinárodní vztahy, které by mohli odradit část potenciálních zahraničních investorů.
