Článek
Dva dny před Vánocemi 1976 se na náměstí Plaza O’Higgins v Chilském přístavu Valparaíso objevily dvě malé děti. Čtyřletý chlapec a jeho osmnácti měsíční sestra. Nebyli to bezdomovci. Byli dobře oblečení. Drželi se za ruce a chodili po náměstí. Vypadali zmateně a vyděšeně. Po chvíli došli až k místnímu kolotoči. Jeho majitel vzal děti na kolotoč a rozhlížel se odkud se objeví jejich vyděšení rodiče.
Jenže nikdo nepřišel. Svědci tvrdili, že viděli černé auto s tmavými skly, ze kterého děti vystoupily. Chlapec, Anatole Larrabeiti, a jeho sestra Viktorie Eva, byli příliš malí a vystrašení, aby mohli cokoli vysvětlit. A i kdyby se Anatole pustil do vypravování, asi by mu ani nikdo nevěřil.
Pamatoval si zvuk střelby, ohlušující rány a záblesky a také svého krvácejícího otce ležícího na zemi. To bylo naposledy, co své rodiče viděl. Bylo to 26. září 1976, den po jeho narozeninách, v Buenos Aires, kam jeho rodiče uprchli před Uruguayským vojenským režimem. Jenže ani útěk do Argentiny jim nebyl nic platný.
Malého Anatola s jeho sestrou odvedla Uruguayská tajná policie do jakési garáže přeměněné na mučírnu, kdesi uprostřed Argentinského Buenos Aires. Později byly obě děti převezeny na velitelství vojenské rozvědky v Uruguayském Montevideu. Pár dní před Vánoci je Uruguayská rozvědka převezla malým letadlem do Chile, kde je nechala svému osudu. Anatole si dobře vzpomíná, jak z letadla užasle pozoroval zasněžené vrcholky And.
Nic z toho se ale majitel kolotoče ani další lidé na náměstí Plaza O’Higgins nedozvěděli. Viděli jen dvě děti, které jakoby spadly z nebe. Když se nepodařilo najít žádné dospělé příbuzné dětí, nezbylo než zavolat policii. Obě děti následně putovaly do sirotčince a do pěstounské péče. Po pár měsících se naštěstí objevil místní chirurg, který se svou ženou hledal dítě k adopci a rozhodli se vzít si oba sourozence.
Pravdu o své rodině se Anatole dozvěděl ve svých sedmi letech, když se jejich babičce Angélice povedlo děti vypátrat. Zpráva o jejich nálezu se objevila v chilském tisku. Postupně se zpráva o dětech šířila mezi humanitárními organizacemi, až se fotografie dětí dostala k Angélice, která svá vnoučata poznala. I potom zůstaly děti u adoptivních rodičů, ale navštěvovaly se se svou skutečnou rodinou. Viktorie Eva se úplnou pravdu dozvěděla, když jí bylo devět let.
Své rodiče už nikdy neviděly. Otec pravděpodobně zemřel na střelná poranění, která utrpěl při zásahu Uruguayské tajné služby. Matka byla naposledy viděna v oné improvizované mučírně, kam převezli i Anatola s Viktorií. Od té doby ji už nikdy nikdo neviděl.
Ačkoli tento příběh o tajných agentech, kteří vraždili rodiče a unášeli děti po celé Jižní Americe může zdát neuvěřitelný, na konci sedmdesátých let se to skutečně dělo. I takhle vypadala jihoamerická Operace Kondor.
Jak to celé začalo
Vše začalo v listopadu 1975 v Santiágu de Chile, kam režim Augusta Pinocheta sezval 50 důstojníků tajných služeb Chile, Uruguaye, Argentiny, Paraguaye, Bolívie a Brazílie. V pozvánce stálo, že cílem schůzky je „podporovat koordinaci a vytvořit něco podobného, co má Interpol v Paříži, ale věnovaného podvratné činnosti“. Chilský vedoucí tajné služby Manuel Contreras na schůzce navrhl přítomným společný postup proti odpůrcům jihoamerických vojenských režimů, který měl zahrnovat síť pracovišť propojených pomocí dálnopisů a počítačů s výměnou mikrofilmů a zajištěným šifrováním. Operace se plně rozběhla 28. listopadu 1975. V roce 1978, době svého největšího rozmachu, se na Operaci Kondor podílely státy pokrývající celkem 10% světové pevniny.
Meziamerický soud pro lidská práva později operaci popsal jako „vysoce organizovanou nadnárodní koordinaci s neustálým školením, pokročilými komunikačními systémy, zpravodajskými centry a strategickým plánováním, jakož i paralelním systémem tajných věznic a center mučení“.
Operace Kondor probíhala téměř v celé Jižní Americe, ale nejvíce se soustředila na Argentinu. Argentina byla totiž dlouho cílem uprchlíků ze sousedních zemí s vojenskými režimy, než se sama dostala pod vojenskou nadvládu. Především jednotky z Uruguaye a Chile využívali řadu provizorních věznic a mučících center na území Argentiny. Jednou z nich byla i garáž autoservisu, kde byl držen Anatole Larrabeiti a jeho matka.
Naštěstí se během osmdesátých let vojenské režimy Jižní Ameriky začali jeden po druhém hroutit a s nimi se zhroutila i mezinárodní síť, kterou si během Operace Kondor vybudovali.
Účast Spojených států amerických
Řada zdrojů více či méně otevřeně odkazuje na vliv USA na Operaci Kondor a na jejich podporu, nebo alespoň toleranci vůči této operaci. Přímé zapojení USA se ale neprokázalo. Postoj USA k celé Jižní Americe se zřejmě značně změnil pod vlivem Kubánské revoluce a následné Karibské krize. Američané si rychle uvědomili, že komunizmus, který se tou dobou šířil po světě, se může usadit nebezpečně blízko jejich hranic a ohrožovat americkou bezpečnost. Zvlášť, když se Che Guevara neúspěšně pokusil rozšířit „revoluci“ do dalších jihoamerických zemí.
Spojeným státům tak v podstatě vyhovovalo, když se začátkem sedmdesátých let původně demokratické země začaly měnit v pravicové vojenské diktatury. S těmito režimy Ameriku spojovala doslova nenávist ke komunizmu.
Objevili se i náznaky, že s těmito vojenskými režimy pojí USA nejen určitá náklonnost a spolupráce, ale že Spojené státy stály i u zrodu těchto režimů a pomáhaly vojenským diktátorům k moci.
Spolupráci s jihoamerickými zeměmi od roku 1951 zastřešoval zákon o vzájemné bezpečnosti, který umožňoval poskytování ekonomické, vojenské nebo technické pomoci zemím, které sdílely americké zájmy. V Panamě vznikla School of the Americas, kde Američané cvičili vojáky spřátelených zemí. Tímto výcvikovým střediskem zřejmě prošla většina agentů zapojených do Operace Kondor.
Přestože se americké tajné služby zřejmě do Operace Kondor aktivně nezapojily, je jisté, že o ní měli detailní informace. Jedním ze zajímavých zdrojů informací byla jistá švýcarská firma vyrábějící kryptografické stroje. Washington Post později vypátral, že společnost ve skutečnosti vlastnila americká CIA a západoněmecká zpravodajská služba BND. Zprávy šifrované stroji této společnosti se tak dostávaly k agentům USA a Západního Německa. Mezi uživatele těchto strojů patřily vojenské režimy Argentiny, Brazílie, Chile, Peru a Uruguaye a využívaly je i v rámci Operace Kondor. CIA tak měla k dispozici všechny odeslané zprávy. V roce 2019 bylo celkem 47 000 stran odtajněných dokumentů týkajících se Operace Kondor předáno Argentině.
Celá pravda se dostávala na veřejnost jen velmi pomalu
Dlouhá léta neměla o existenci Operace Kondor veřejnost ani tušení. První se o ní zmínili novináři John Dinges a Saul Landau, kteří v roce 1980 zveřejnili depeši, kterou zaslal některý z důstojníků FBI. Psalo se v ní, že Operace Kondor je kódové označení pro shromažďování, výměnu a uchovávání zpravodajských dat týkajících se levičáků, komunistů a marxistů, kterou založily spolupracující služby v Jižní Americe. Zmiňuje se také o vytváření speciálních týmů z členských zemí, které mají cestovat kamkoli na světě, aby provedly sankce. To, že mezi sankce patřilo i vraždění oponentů režimu, se v depeši nezmiňovalo.
Až v roce 1992 se měl svět dozvědět více. Mladý soudce José Agustín Fernándey dostal tip, kde by se mohl nacházet archiv tajné policie pracující pro bývalého diktátora generála Alfreda Stroessnera. Na místo se vydal pouze s vlastnoručně podepsaným příkazem ve společnosti televizních kamer. Nakonec se mu podařilo policii přesvědčit k vydání archivu. „Novináři nám museli půjčit náklaďák, abychom všechno odvezli do budovy soudu,“ vzpomíná. Archiv obsahoval doslova šokující zjištění, včetně fotografií lidí, kteří při Operaci Kondor navždy zmizeli. Pro dokumenty se později vžil název Archiv Teroru.
Cesta ke spravedlnosti byla ještě delší
K vyšetření zločinů spáchaných během operce ale bylo ještě daleko. V roce 1985 byli sice hlavní představitelé Argentinské vojenské junty odsouzeni za porušování lidských práv. Brzy byli ale zase omilostněni a byl přijat zákon, který promíjel zločiny spáchané v době vojenského režimu. Podobné zákony byly brzy přijaty i v Uruguayi, Chile a Brazílii. Vyšetřování zločinů se tím na dlouho zbrzdilo.
V devadesátých letech se španělský soudce Baltasar Garzón rozhodl použít dlouho nepoužívaný zákon umožňující španělským úřadům stíhat porušení práv v cizí zemi, pokud je daná země nestíhá. Garzón začal vyšetřovat zločiny Augusta Pinocheta. Na základě jeho zatykače byl Pinochet zadržen v Londýně. Pinochet byl v Londýně držen 17 měsíců a vypadalo to, že bude skutečně vydán do Španělska. Nakonec byl ale ze zdravotních důvodů propuštěn zpět do Chile. Přesto tento případ ukázal, že jihoameričtí vojenští diktátoři nejsou nedotknutelní.
Začalo se ukazovat, že lidé páchající zločiny během vojenských diktatur nejsou úplně beztrestní. Ani zákony promíjející zločiny nebyly úplně neprůstřelné. Jejich tvůrci totiž zřejmě netušili, že běžně docházelo i k únosům dětí a tak tyto zločiny nezahrnuli. Řada zločinů probíhala také v zahraničí, na což se tyto zákony ani vztahovat nemohly. Zločincům mnohdy nepomohly ani promlčecí lhůty, protože celá řada obětí zmizela beze stopy, a tyto zločiny byly šetřeny jako stále trvající únosy, na které se promlčení nevztahuje. V Argentině bylo navíc v roce 2001 vydáno soudní rozhodnutí, že zákon o prominutí zločinů během vojenské diktatury, se nevztahuje na zločiny proti lidskosti jako je mučení, vražda a únos. V roce 2003 pak byly tyto zákony úplně anulovány.
První soud, který byl zřejmě inspirován odvahou soudce Baltasara Garzóna proběhl v Itálii. Soud se táhl řadu let a žaloba nakonec zahrnovala případy 109 obětí ze 6 zemí Jižní Ameriky a bylo vyneseno 15 odsuzujících rozsudků. Později došlo k velkému soudnímu jednání v také Argentině s patnácti odsuzujícími rozsudky.
Jedno z posledních soudních řízení proběhlo v Chile. Případ se dostal až k chilskému nejvyššímu soudu, který v roce 2023 potvrdil 22 odsuzujících rozsudků pro agenty zapojené do Operace Kondor. Žaloba zahrnovala únosy a vraždy celkem dvanácti lidí. O případu informovala mimo jiné OSN. Vysoký komisař OSN pro lidská práva Volker Türk vzdal hold obětem a jejich rodinám, které po desetiletí statečně a neúnavně hledaly pravdu a spravedlnost a připomněl, že trvalo téměř půlstoletí, než se dočkaly spravedlnosti.
Türk ocenil, že chilský stát přijal plán národního pátrání, který stanoví, že je povinností státu pátrat po obětech, a že tato povinnost nezaniká ani zahájením nebo ukončením trestního vyšetřování. Zároveň upozornil, že je nezbytné okamžitě získat přístup k základním souborům informací, „které obsahují svědectví a prohlášení obětí mučení a politického věznění, které zůstávají zapečetěny“.
Podle výzkumu Francescy Lessa se k soudu dostalo celkem 469 případů obětí Operace Kondor a bylo odsouzeno 94 pachatelů. I přes veškerou snahu tak soudy postihli jen zlomek případů. Podle informací získaných z takzvaného Archivu Teroru, který byl objeven v Paraguayi, se počet obětí Operace Kondor odhaduje na 50 000 mrtvých, 30 000 nezvěstných a 400 000 uvězněných.
