Článek
José Alberto Mujica Cordano, bývalý Uruguayský prezident a významná osobnost Latinské Ameriky, přezdívaný Pepé zemřel 13. května 2025 týden před svými devadesátými narozeninami. Zažil mnohé a do jeho života se doslova promítla pohnutá historie jihoamerického kontinentu ve dvacátém století. Zkusil vše od dlouholetého věznění a mučení až po prezidentský úřad a mezinárodní uznání.
Mládí a odbojová činnost v Tupamaros
V 60. letech byl José Mujica u založení Národního osvobozeneckého hnutí Tupamaros, levicové městské guerillové skupiny, která ve snaze zlepšit poměry v zemi neváhala provádět útoky, únosy a popravy. Inspiraci často hledali v socialismu a v kubánské revoluci.
Sám Mujica prý nikoho nezabil, což on sám označoval v podstatě za náhodu. Během své odbojové činnosti byl čtyřikrát uvězněn a při jedné přestřelce málem zemřel, když byl zasažen šesti střelami. Život mu zachránili až v nedaleké nemocnici.
Z vězení se mu podařilo několikrát utéct. Při jednom z útěku uprchl s dalšími 105 členy Tupamaros, což vládní úředníky doslova šokovalo. Mujica o tomto neuvěřitelném zážitku rád vyprávěl.
Původně se snažili členové Tupamaros, kteří byli na svobodě, prokopat tunel zvenčí do věznice a osvobodit své zajaté spolubojovníky, mezi nimiž byl i Mujica. To ale neuniklo pozornosti stráží a po několika poplaších tento plán raději opustili.
Po neúspěšném kopání tunelu zvenku dovnitř věznice přišel nápad vykopat tunel z vnitřku ven. I to ale znamenalo překonat spoustu překážek. Jednou z překážek byly staré zdi vězení, které bylo postaveno z velkých a pevných cihel. Od ostatních vězňů se členové Tupamaros dozvěděli, že zdi je možné prořezat řetězem. Podařilo se jim jeden řetěz získat z koupelny, ale při řezání se řetěz přetrhl. Řezání zdiva proto zavrhli a rozhodli se vydrolovat pojivo mezi cihlami dráty, které získali z postelí.
Během prací členové Tupamaros uplatili strážné, aby při kontrolách cel nebyli příliš důslední. I přesto bylo potřeba zakrýt vytvořené otvory vyjímatelnými čtvercovými panely, aby vězni mohli nepozorovaně procházet mezi celami. Podařilo se jim získat portlandský cement smíchaný s moukou. Z něj vyrobili kryt, kterým otvor zakryli. Pomocí kávy a různých rostlin ho zašpinili, aby svým vzhledem odpovídal okolnímu zdivu. Pak se mohli společně scházet a komunikovat.
Dalším problémem bylo, že v přízemí věznice byli uvězněni ostatní vězni a členové Tupamaros až nad nimi. Podařilo se jim ale přesvědčit jednoho z vězňů z přízemí, aby je nechal razit tunel ze své cely. Výměnou jej při útěku vzali s sebou.
I když se na práci podíleli ti nejsilnější z Tupamaros, kopání tunelu trvalo více než měsíc. Problém byl i s nedostatkem vzduchu v tunelu. To se nakonec podařilo vyřešit pomocí měchů, které si vyrobili. Během kopání narazili na základy vězení a museli s tunelem ještě trochu hlouběji. Tam ale narazili na skálu a vypadalo to, že i tento plán skončí nezdarem. Nakonec se ale přece jen prokopali až na druhou stranu ulice. Vykopanou hlínu ukládali do malých pytlů a nosili ji na dvůr věznice. Ke konci už téměř nebylo vykopanou zeminu kam dávat, ale naštěstí si toho nikdo ze strážných nevšiml.
Členové skupiny, kteří byli na svobodě obsadili domy naproti věznici, aby tudy mohli uprchlíci nepozorovaně projít. Problém byl i s orientací pod zemí, ale naštěstí jim spřátelení inženýři vyrobili zařízení, které jim s navigací pomohlo. Místo, kde měl podle plánu být východ z tunelu, nakonec minuli jen o metr. Na druhé straně poslouchali ostatní Tupamaros jejich kopání pomocí stetoskopu.
V den útěku naplánovala odbojová skupina krycí akci na druhé straně města s cílem odlákat policejní síly, které by mohli útěk překazit, co nejdál od věznice. Nakonec se vše podařilo a z věznice Punta Carretas v roce 1971 uteklo tunelem 105 členů Tupamaros, mezi nimi i Mujica a několik dalších vězňů. K odjezdu využili dvou nákladních aut, která se jim podařilo na místě získat. Událost vládu natolik šokoval, že vedení boje proti partyzánům předala z policie na armádu.
I když se Mujicovi podařilo z vězení utéct několikrát, vězení nakonec ale přece jen neunikl. Strávil v něm čtrnáct let a na svobodu se dostal až v roce 1985. Během svého věznění musel přežívat v nelidských podmínkách, byl mučen a zavírán do izolace do prostor připomínajících betonové bedny.
Podle svých slov v té době zažil na vlastní kůži šílenství, trpěl bludy a dokonce mluvil s mravenci, ale také se prý naučil lépe poznat sám sebe. Po převratu, kdy se moci chopila armáda, byl zařazen do skupiny „devíti rukojmých z Tupamara“. Šlo o několik vybraných vězňů z Tupamaros, kteří měli být popraveni pokud ostatní partyzáni nepřestanou s protivládními aktivitami.
Politická kariéra a prezidentský úřad
Svou vášeň pro politiku, knihy a půdu Mujica, podle svých slov, získal od své matky, která ho s jeho mladší sestrou vychovala ve středostavovském prostředí, poté co mu v 8 letech zemřel otec. V mládí byl členem Národní strany, jedné z tradičních uruguayských politických sil, ale během své politické kariéry byl součástí levicové Široké fronty.
Než se stal prezidentem, byl poslancem a senátorem a v roce 2005 ministrem hospodářství a zemědělství v první vládě Široké fronty. Během té doby neúnavně cestoval po celé zemi a jeho popularita rychle rostla, až se stal prezidentským kandidátem Široké fronty.
Mujica se nikdy netajil svou minulostí v rámci Tupamaros, ale snažil se zároveň získat sympatie a důvěru Uruguayců ze středu politického spektra. Nakonec se mu podařilo přesvědčit většinu voličů a v roce 2009 vyhrál ve druhém kole prezidentských voleb s 53 % hlasů.
Prezidentem Uruguaye se stal ve svých 74 letech, ale pro zbytek světa byl stále neznámý. Na začátku jeho prezidentství byla levice v Latinské Americe na vzestupu, mezi její přední osobnosti patřil tehdejší brazilský prezident Luiz Inácio „Lula“ da Silva a jeho venezuelský protějšek Hugo Chávez. Mujica měl s oběma dobrý vztah, ale od chávistického socialismu se distancoval a vládl si po svém, mnohdy s notnou dávkou odvahy a pragmatismu.
Mujica rozhodně nebyl běžným prezidentem, nepotrpěl si na okázalost ani na přepych. Po celou dobu své prezidentské funkce bydlel se svou ženou, političkou a někdejší spolubojovnicí z Tupamaros, ve svém skromném domě na okraji Montevidea.
Během svého prezidentství také často řídil svůj světle modrý Volkswagen Brouk z roku 1987. Vždy se oblékal ležérně a velkou část svého platu věnoval na dobročinné účely. Tím vším si od médií vysloužil přezdívku „nejchudší prezident na světě“.
Takové označení ale Mujica vždy rázně odmítal: „Říkají, že jsem chudý prezident. Ne, nejsem chudý prezident,“ řekl v jednom z rozhovorů ve svém domě. „Chudí jsou ti, kteří chtějí víc, ti, kteří si nic nemohou dovolit,“ dodal. „To jsou chudí lidé, protože jsou uvězněni v nekonečném závodě. Takže nebudou mít dost času na život ani na nic.“
Překvapoval ho i zájem o jeho vrozenou skromnost. „Co přitahuje pozornost světa? Že žiji v málem jednoduchém domě, a že jezdím ve starém autě? Je tohle to nové? Takže tento svět je šílený, protože ho překvapuje to, co je normální,“ zamyslel se před odchodem z úřadu.
Během jeho vlády se uruguayské ekonomice, i díky příznivým mezinárodním okolnostem, dařilo a rostla průměrně o 5,4 % za rok, chudoba se snížila a nezaměstnanost se držela nízko. Mujica rád mluvil o úsporách, ale jeho vláda veřejné výdaje naopak zvýšila, což se neobešlo bez kritiky jeho oponentů. Kritice se nevyhnul ani za zhoršující se stav uruguayského vzdělávání, které označoval za prioritu své administrativy.
Po svém odchodu z funkce on sám označil za své největší selhání pokračující existenci chudoby v Uruguayi. Vadilo mu, že nedokázal prosadit potřebné reformy. „Proč jsem to nezměnil? Protože realita je tvrdohlavá,“ řekl v rozhovoru pro BBC, který sledovalo publikum z celého světa. I přesto se Mujica na konci svého prezidentského období těšil vysoké domácí popularitě téměř 70 % obyvatel. I s tak velkou popularitou se ale rozhodl o další mandát neucházet a byl zvolen do senátu.
Pro jeho mezinárodní popularitu byl zásadní summit OSN Rio+20, který se konal v červnu 2012 v Rio de Janeiru. Před desítkami světových leaderů přednesl projev ve kterém kritizoval konzumní společnost a varoval, že se lidé stávají otroky svého konzumního způsobu života. „Tyto věci jsou velmi základní: rozvoj nemůže být v rozporu se štěstím. Musí být ve prospěch lidského štěstí, lásky na Zemi, lidských vztahů, péče o děti, přátelství,“ tvrdil.
Jeho projev se stal přímo senzací, na YouTube ho zhlédl milion lidí, což je nečekaný úspěch pro prezidenta, který nepoužíval sociální sítě. Po tomto úspěchu poskytl Mujica rozhovor mnoha médiím z celého světa včetně BBC Mundo. Mujica dokázal zaujmout svým životním příběhem, svou květinovou zahradou i svým třínohým psem Manuelou.
Během své vlády prosadil Mujica řadu odvážných změn nejen v sociální oblasti. Umožnil manželství osob stejného pohlaví, dekriminalizoval potraty a vytvořil státem regulovaný trh s marihuanou.
Legalizace konopí původně nebyla v jeho plánu a Mujica prý konopí nikdy nezkusil, ale v polovině svého období se rozhodl pro jeho legalizaci, protože došel k závěru, že represe selhává. Za své odvážné reformy získal uznání od řady osobností, například peruánského nositele Nobelovy ceny za literaturu Maria Vergase Llosa, časopis Time ho zařadil mezi 100 nejvlivnějších osobností roku 2013 a Uruguay byla časopisem The Economist jmenována zemí roku.
Konec života
Smrt se Mujica snažil brát jako součást života a byl smířený, že ho jednou dostihne. V knize „Černá ovce u moci“ od autorů Andrése Danzy a Ernesta Tulbovitze Mujica poznamenal, že „nikdo nemá rád smrt, ale v určitém okamžiku víte, že dříve či později přijde“. „A prosím, nežijte se strachem tváří v tvář smrti. Přijměte ji jako lesní zvěř. Svět se bude dál točit a nic se nestane, z toho strachu nic nezůstane,“ řekl.
V dubnu 2024 oznámil, že mu byl diagnostikován nádor jícnu, který bude léčit radioterapií. Okomentoval to slovy, že v jeho životě „se Smrtka objevila už vícekrát“, ale že tentokrát věříl, že přichází „s kosou v ruce“.
Když se americký prezident Joe Biden dozvěděl o Mujicově rakovině, nabídl mu léčbu v jedné z nejlepších nemocnic ve Spojených státech. Mujica to ale odmítl s tím, že se bude léčit v rámci uruguayského systému veřejného zdravotnictví. „Kde jsem vždycky žil a kde zemřu,“ řekl.
V lednu sdělil uruguayskému týdeníku Búsqueda, že se mu rakovina rozšířila do jater a vzhledem k věku a chronickým onemocněním se další léčbě vyhne. Rozhodl se raději využít paliativní péči ve svém domě v Montevideu.
Krátce předtím dosáhl jednoho ze svých posledních politických úspěchů. Jeho nástupce Yamandú Orsi byl v listopadu zvolen prezidentem Uruguaye a jeho Hnutí lidové účasti, které je součástí Široké fronty, získalo nejvíce parlamentních křesel od návratu země k demokracii. Mujica tentokrát už nekandidoval.
„Je to cena, chcete-li, cena útěchy, protože se blíží konec hry,“ okomentoval Mujica úspěch svého hnutí v rozhovoru pro BBC Mundo o několik dní později. „Vždycky jsem si myslel, že nejlepší vůdce není ten, kdo toho udělá nejvíc, ale ten, kdo po sobě zanechá následovníky, kteří ho daleko předčí.“
Ve svých projevech často míchal politická témata s filozofickými úvahami o lásce, životě a smrti, které považoval za samozřejmost. „Jsem starý muž, který se blíží k odchodu do důchodu, z něhož není návratu,“ řekl v říjnu 2024, což mnohé dojalo k slzám.
V rozhovoru pro BBC Mundo z roku 2024 řekl: „Musel bych být fanatický věřící. Protože smrt často číhala kolem postýlky, kde jsem byl. A podařilo se mi dožít až dodnes.“ „A navzdory tomu, že jsem byl roky ve vězení, kde jsem prožil všechno možné, jsem se nakonec stal prezidentem,“ dodal.
