Článek
Některé z myšlenek, které Hogenová předává do světa, jsou mi sympatické a souzním s nimi, protože se s jejich poselstvím potkávám v rámci mého vlastního přístupu k životu a prožitých zkušeností. Tvrzení, že „člověk má potřebu hledat pravdu v jistotách, aby sám sebe přemluvil, že necítí úzkost, což je jen důkaz toho, že nežije z vlastního pramene, protože to, co je nám nejvlastnější, to je právě naše bytí a to naše bytí a pravda je jedno a to samé. Je potřeba naučit se k sobě ty smutky, ty úzkosti, nechat přicházet.“
Nebo, že „život má smysl jenom tehdy, když jde k tomu svému tušenému účelu, který se po té cestě cizeluje do určité podoby. Díky tomu se člověk probourává k tomu, z čeho ten jeho život teče, k tomu, co je mu vlastní. A užívat svobodně to, co je nám nejvlastnější, je vůbec ta největší věc, která nás v životě nemůže minout,“ považuji za krásná a ryzí a nemám potřebu je jakkoli rozporovat nebo o nich pochybovat.
Četla jsem s touto filozofkou a fenomenoložkou spoustu rozhovorů a ještě daleko víc jsem si jich naposlouchala - hodně z nich cíleně jako podklad pro tento článek, aby můj obraz o ní mohl být co nejucelenější. A protože sama Hogenová opakovaně zdůrazňuje nezbytnost otázek jako prostředku k pochopení věcí, jevů a událostí, budu se i já ptát, zamýšlet i pochybovat nad některými aspekty jejího veřejného vystupování.
Anna Hogenová se narodila (jako Anna Tomanová) v dnes už neexistující vísce Fláje v Krušných horách. Jako malá holka chtěla být traktoristkou, na žateckém gymnáziu se zamilovala do češtiny a literatury, kterou ji učil i Zdeněk Svěrák, od nějž dostala přezdívku „atomová“, protože mluvila strašně rychle. Dodnes na něj velmi hezky vzpomíná jako na inspirujícího učitele, který ji svým přístupem „otevřel“. A právě díky tomuto předmětu se dostala k poezii a filozofickým spisům, které ji vtáhly: „Já jsem si nezvolila filozofii, ona si zvolila mě.“
Kvůli problematickému vztahu svých rodičů trávila velkou část dětství u babičky v Příbrami, kterou vnímá jako stěžejní postavu svého života: „Když na mě všechno padá, zavřu oči a jdu po schodech u babičky a dokonce slyším jak vrzaly… pak vezmu za kliku, která nebyla namazaná a pískala, otevřu dveře a přijdu do tý kuchyně a ona voní a já jsem doma. U babičky v Příbrami jsem měla ten pravý domov.“
V polovině 70. let vstoupila do KSČ: „Protože jsem byla slabá. Bylo to v době, kdy se mi narodila dcera a já jsem se potom rozvedla a nemohla jsem dostat práci a podmínkou toho, abych mohla učit na střední škole, byl vstup do partaje. Byla to chyba. Táta byl zavřenej v Jáchymově a děda byl legionář, takže vůči nim jsem měla velký pocit zrady.“
A toto je první výrok, u kterého bych se ráda zastavila. Hogenová vstoupila - jako spoustu jiných lidí v té době - do komunistické strany. Ani mne nenapadne ji za to soudit, protože jsem v té době nežila a nebyla jsem v její situaci. K zamyšlení mne nutí něco jiného. A to slova, která použila při rozhovoru pro Aktuálně.cz, když se jí redaktor zeptal na jednu citaci z knihy „Žít z vlastního pramene“, ve které říká, že jí „porevoluční kapitalismus připadá stejně nebezpečný jako předlistopadová totalita.“
Redaktor ve své otázce vyjádřil mínění, že by hodně lidí na toto tvrzení jistě namítlo, že oproti době komunismu máme svobodu, na což Hogenová odpoví, že „to jsou chudáci.“ A doplní, že samozřejmě žijeme v totalitě, navíc v totalitě horší, než byla ta za komunismu, jelikož: „socialistická totalita byla totalitou myšlenek. Kapitalistická totalita je ale skrytější a o to nebezpečnější. Je to totalita trhu a trh se stává podmínkou přežití každého z nás. Socialismus šel po našem myšlení a nebyla to dobrá doba. Současná doba je ale ještě horší, protože jde po našem pudu sebezáchovy. Pokud by člověk vystoupil z kafemlejnku trhu, vystavil by se tím existenčnímu ohrožení.“
Označování osob, které by náhodou měly jiný názor, než ona, za „chudáky“, což v mých očích z logiky věci brání jakémukoli konstruktivnímu dialogu, mi nevadí tolik jako to, že Hogenová tímto výrokem popírá samu sebe a vlastní jednání za komunismu, kdy se právě ze strachu z „existenčního ohrožení“ uchýlila ke vstupu do komunistické strany, aby měla šanci získat práci. A přesto teď neváhá kázat a opovrhovat lidmi, kteří se v dnešní době chovají podobně. Což je pokrytecké a nedává to žádný smysl.
Anna Hogenová se v posledních letech stala ve veřejném prostoru velmi známou postavou, kterou si často zvou média zejména ve významných obdobích roku - o svátcích či výročích různých důležitých událostí. Vytvořila se kolem ní jakási aura moudrého mudrce, který „promlouvá k národu“ a jehož slova mají takovou váhu a pravdivost, že není na místě je jakkoli napadat. A to je další věc, které nerozumím.
Proč Hogenovou v rozhovorech žádný moderátor nikdy s ničím nekonfrontuje a většina z nich ji jen nechává mluvit a uctivě přikyvuje? Jakoby filozofka byla svatým obrázkem, okolo kterého se musí našlapovat po špičkách. Jakoby měla všechna média stejné zadání – souhlasně kývat a servilně se usmívat. Naprosto chápu skutečnost, že průměrný moderátor nebývá zpravidla vzdělán ve filozofii či fenomenologii, takže se s Hogenovou těžko může pouštět do hlubších vhledů do těchto témat, ale pokud si s filozofkou poslechnete vícero rozhovorů, zjistíte, že se její povídání zpravidla točí stále dokola kolem několika stejných pojmů („ontologická nouze“, „usebrání“ a „tišina duše“ jsou takřka tutovky, které zazní prakticky při každém rozhovoru), takže by se na ně dalo před rozhovorem přinejmenším zkusit připravit. A i kdyby ne, proč se nerealizuje rozhovor, ve kterém by kromě Hogenové byl přítomen ještě i jiný filozof, který by jej vedl nebo který by se ho jako další host účastnil?
Ona přehnaná uctivost moderátorů se ve vztahu k Hogenové projevuje i v daleko drobnějších věcech. Filozofka často a ráda používá cizí výrazy a přestože je někdy zcela evidentní, že člověk, který jí klade otázky nezná jejich význam, nezeptá se na něj. Místo toho zpravidla přijde slůvko typu: „chápu“ nebo „rozumím.“ Toto schéma mírně narušila jen Daniela Drtinová při rozhovoru na DVTV a Barbora Tachecí v Českém rozhlasu Plus, při kterém byla jindy velmi jistě a vyrovnaně působící Hogenová viditelně nervózní. Ponechme stranou často úplně zbytečně útočný styl Báry Tachecí, protože při tomto rozhovoru se držela (celkem) při zemi, ale i tak bylo vidět, že Hogenové tento styl vedení rozhovoru jednoduše nesedí a že jí není komfortní, když se ji někdo s jejími názory snaží konfrontovat.
To, že se filozofka velmi ráda poslouchá je vidět i při přednáškách ve vyprodaných sálech. Ačkoli ví o tom, že má být v závěru přednášky prostor pro diskuzi, často to končí tak, že je paní profesorka tak zaujata sama sebou a svým povídáním, že na diskuzi ani nedojde. Samozřejmě že je to zároveň i chyba organizátorů, kteří by ji na to měli upozornit. Ale opět to vypadá, jakoby se na to báli byť jen pomyslet.
Další z věcí, při kterých mi v souvislosti s veřejným vystupováním Hogenové před očima bliká červený majáček, je její zjednodušování a shlukování různých názorů z filozofie, psychologie a podobných věd do jakýchsi univerzálních pravd, které jakoby se měli dát „napasovat“ na jakéhokoli člověka a jakoukoli situaci. Nic jako univerzální pravda neexistuje a myslím si, že pokud někdo bere výroky Hogenové jako bernou minci pro to, jak by se měl v určité situaci zachovat, může to být i nebezpečné.
Uvedu pár příkladů. První z nich je její výrok o užívání antidepresiv: „Naši psychiatři dělají z lidí kameny, sami určitě antidepresiva nepolykají. Necitelný člověk je přesně ten, kterého vyrábí systém.“ Za prvé - vím o psychiatrech, kteří tyto léky užívají a za druhé jsou případy, kdy jejich užívání zachrání člověku život. Navíc antidepresiva nic jako necitelnost nezpůsobují, ano, mají řadu vedlejších účinků, k nimž může patřit i jisté otupění a větší emoční plochost, ale žádné „kameny“, jak tvrdí Hogenová pomocí antidepresiv z lidí nevytvoříte.
Podobně nesmyslné je i tvrzení, že „i malé děti se dnes sebepoškozují, aby něco cítily.“ Jelikož jsem se několik let profesně věnovala dětem a dospívajícím s poruchami chování, různými psychiatrickými diagnózami a obecně řečeno s těmi, které byly nějakým způsobem traumatizovány, tak bych tento výrok upravila spíš tak, že „i malé děti se dnes sebepoškozují, aby místo té velké bolesti ve svém nitru cítily spíš tu fyzickou,“ a sebepoškozování je pro ně často prostředkem uvolnění velkého napětí.
Třetím z takových příkladů je Hogenovou prezentované přijetí opakovaných nevěr jejího - dnes už zemřelého - manžela: „Manžel mi byl mnohokrát nevěrný, ale když jsem mu jednou řekla o své nevěře já, tak se téměř zhroutil. Ale to všechno se dá přežít… když máte tu lásku. Ale bylo to někdy těžký… Ale dá se to ten vztah nezabít. My jsme si říkali tu krvavou pravdu, to nás drželo při sobě. Já jsem to věděla, on mi nezatloukal a ani já jemu.“
Vůbec nemám potřebu rozporovat to, že lidé mohou být šťastni i ve vztahu, který není monogamní - v případě, že oba vědí, na čem jsou a oba jsou s tím srozuměni. Každý jsme jiný a každý z nás vidí věci odlišně a to, co někomu může připadat nepředstavitelné, může být pro jiného návodem na spokojený život. Ale podle způsobu volby slov („když jsem mu řekla o své nevěře já, tak se téměř zhroutil“- což mi přijde jakoby říkala: „Nemyslete si, že jsem si to nechala líbit, podváděla jsem i já jeho a on to snášel daleko hůř než já,“) toto tvrzení nepůsobí důvěryhodně.
Hogenová o manželovi vždy mluví s neskrývaným obdivem a dokonce se nezdráhá říkat věci, ze kterých plyne, že samu sebe v jejich vztahu vnímala jako tu méně zajímavou a méně atraktivní, což už samo o sobě nepůsobí nejzdravěji a mám z toho dojem, že ve skutečnosti jeho záletnictvím velmi trpěla. A říkat si ve vztahu za všech okolností tu „krvavou pravdu“? Ano, mít v partnerském vztahu vybudovanou takovou důvěru, která nám dovoluje být k sobě navzájem upřímní a sdělovat si i ty méně příjemné věci je základ, bez kterého nejde dlouhodobě fungovat. Ale opět - tyto věci jdou říct tak, abyste toho druhého člověka nezničili. Nemusíte je říkat tvrdě (rétorikou Hogenové „krvavě“), protože pak už podle mne nejde o to, že jsme upřímní, ale necitliví až bezohlední.
„S manželem jsme se v začátcích manželství až italsky hádali, protože on byl v té době velmi obdivovaným mužem a já jsem strašně žárlila, takže to vůbec nebylo zpočátku nijak krásné manželství, ale časem jsme se tak obrovsky potkali, protože on mi dovolil být tím, čím já opravdu jsem. A já jsem z tý vděčnosti, že mi to dovolil, ho tak milovala, že teprve pak to bylo nádherné a ten náš vztah byl opravdu moc pěkný.“ Výrokem „on mi dovolil být tím, čím já opravdu jsem“ měla na mysli, že se ji manžel přestal snažit předělávat na příkladnou hospodyňku, která jej bude každý den očekávat s teplou večeří na stole a přijal to, že ona místo toho raději leží v knížkách: „Jde o to, aby člověk dozrál do té míry, aby pochopil, že ty představy, které si o tom druhém vytvořil, že jsou jenom jeho dílem, ale že ten druhý patří také sobě. A to trvá strašně dlouho. Nám to zabralo asi dvacet let. Proto mne nepřestává překvapovat, že se lidé tak brzy rozchází nebo rozvádí, podle mne je to nedokončený proces, který si jen zopakují v následujícím vztahu.“
S první větou tohoto výroku nelze jinak než souhlasit a částečně i s tím pokračováním, protože zajisté existuje spousta lidí, kteří při prvních náznacích problémů ze vztahu raději utečou, než aby je řešili. Což určitě není dobrá strategie. Jenže v kontextu uvedených slov o nevěře to také může vyznívat tak, jako bychom měli druhého člověka přijmout i s chováním, které nám opakovaně a dlouhodobě ubližuje… a pokud to tak je, kde jsem pak v tom vztahu já? „Tohle všechno se dá přežít a ten vztah nezabít.“ Ano, ale jsme v tom napříč tomu opravdu šťastní a vyhovuje nám to tak? Pokud ano, je to v pořádku. Ale v žádném případě to neplatí univerzálně.
Společně se vším výše uvedeným je to další věc, u které bych byla ráda, kdyby se po ní moderátoři v rozhovorech namísto konstantního přitakávání pídili.
A kdyby na ně Anna Hogenová odpověděla ne vzletnými slovy filozofie, ale svými vlastními.
ZDROJE:
HOGENOVÁ, Anna, SLANINKA, Michal. Žít z vlastního pramene: rozhovory o životě a filosofii a Annou Hogenovou. Praha: Malvern, 2019. ISBN 978-80-7530-164-2
https://www.youtube.com/watch?v=tHqr7OoAyuQ&ab_channel=Meltingpot
https://www.youtube.com/watch?v=NYD5wsMQBBM&ab_channel=MartinDvo%C5%99%C3%A1k%28ProART%29
https://www.youtube.com/watch?v=3nxG8gXuVR4&ab_channel=Neuraziteln%C3%BDpodcast-JardaJir%C3%A1k
https://www.youtube.com/watch?v=CU9F9FKuJRs&t=2s&ab_channel=Neuraziteln%C3%BDpodcast-JardaJir%C3%A1k
https://www.youtube.com/watch?v=oYHG6myTxdk&ab_channel=Meltingpot
https://magazin.aktualne.cz/kultura/podcasty/podcast-prepiste-dejiny-lesk-a-bida-filozofky-hogenove/r~1dafd8e0802411eca9b1ac1f6b220ee8/
https://www.memoryofnations.eu/cs/hogenova-anna-1946
https://www.youtube.com/watch?v=u23sFA_8328&ab_channel=MAITREAinspiracesrdcem
https://www.youtube.com/watch?v=6vk6wsLAYKU&ab_channel=PetrHork%C3%BD
https://video.aktualne.cz/dvtv/porad-si-na-neco-hrajeme-hledani-sebe-sama-je-prace-na-cely/r~69b27410051011e9b474ac1f6b220ee8/
https://www.youtube.com/watch?v=uqXVLQtEF_o&ab_channel=%C4%8Cesk%C3%BDrozhlasPlus
https://www.lidovky.cz/relax/anna-hogenova-filosofie-fenomenologie-covid-pandemie-spolecnost-radost.A220621_152102_ln_magazin_ape
https://magazin.aktualne.cz/hogenova-zijeme-v-totalite-trhu-penize-ovladly-i-vedu-proto/r~818c07cc568411ec94d2ac1f6b220ee8/
