Článek
Akira se totiž u mne zabydlela opravdu rychle a po první noci a dnu, kdy byla ještě vykulená z nového prostředí a k tomu zpracovávala šok z odtržení od mámy a poslední ségry, která ještě v útulku spolu s ní zbyla, se začala projevovat její pravá shibí nátura a s typickou snahou o dominanci a zjišťování, kam až ji nechám zajít, se své nové domácnosti pokoušela „šéfovat“. Její tlamičce a zoubkům, které má drobounké a útlé jako pilky, neuniklo nic, co bylo v jejím dosahu a ona s nádhernou štěněcí zvědavostí okusovala a ožužlávala vše, co se ocitlo v jejím zorném poli.
Neunikla knihovna, kolečka rozkládací postele, stůl, knoflíky v opěradle křesla, cíp peřiny, který jsem stáhla málo do středu postele, ani různé kabely. Na ty jsem dávala obzvlášť velký pozor a umístila je do dostatečné výšky, aby na ně nedosáhla, ale kabel od počítače jsem uhlídat nedokázala, přestože jsem byla po celou dobu jejího řádění přítomna. Stačila chvilka nepozornosti, kdy jsem se třeba zabrala do práce a teprve po chvilce postřehla podezřelý mlaskavý zvuk - a během takových kraťoučkých úseků se milé Akiře povedlo kabel poškodit natolik, že je na vyhození.
Od druhého dne jsem ji začala po chviličkách nechávat v bytě samotnou, aby si už odmala zvykala, že tam s ní nebudu napořád a nejen v tomto ohledu prokázala záhy velkou šikovnost a samostatnost, a prodlužující se chvíle samoty zvládá dobře, takže se už teď po týdnu nebojím nechat ji na dvě hodinky samotnou a jet si třeba něco vyřídit do města. Stejně tak jsme velmi brzy odbouraly loužičky v bytě (to druhé si zautomatizovala od druhého dne) - chodím s ní ven co tři hodiny a jelikož je shiba od přirozeného naturelu velmi čistotné plemeno, věřím, že by pochopila i bez mých hlasitých pochval, kterými jsem její učící se proces vykonávání potřeb venku chtěla podpořit, že čůrat před panelákem na trávu namísto v garsonce, je příjemnější pro všechny zúčastněné strany.
Hodně často ji taky beru do náruče a mazlím se s ní, což je v jejím věku celkem jednoduché, protože sama po kontaktu se mnou často touží, přestože už i teď - ve svých dvou měsících věku, si umí „říct“, kdy o něj naopak nestojí - tak jak to od svých shibáků určitě budou znát všichni jejich majitelé. U shiby obecně je zvykání si na blízký kontakt s člověkem od útlého věku velmi důležitý a je to nezbytný předpoklad pro co nejlepší proces socializace, jelikož shiby jsou svéhlavičky s velmi nezávislou a ostražitou povahou, a v případě špatné socializace s nimi pak mohou být v pubertě a dospělosti zbytečné problémy - mohou projevovat přehnanou dominanci (o tom, jak důležitá je při výchově shiby pevná ruka, trpělivost a důslednost, se rozepíšu zase příště), nebo naopak bázlivost.
Proto jsem při procházkách v okolí mého bytu už několikrát požádala známé pejskaře, ať si Akiru podrbají (pokud vyloženě nic nenamítala), aby si zvykala na to, že i neznámí lidé mohou být v pohodě. Ale ten výběr lidí, kteří si ji mohou pohladit, jsem dělala já jako majitelka a ráda bych, aby to tak zůstalo.
Rozhodně jsem na ni nenechala sahat místního alkoholika, který se na našem malém sídlišti pravidelně potácí mezi paneláky a občas si - než vystřízliví, poleží v příkopu, ani cholerického a nervního pána z vedlejšího vchodu, kterého jsem ještě nikdy nepotkala bez cigarety, od nichž má úplně zažloutlé ruce. Řídím se prostě zásadou, že na mého psa může sáhnout člověk, ke kterému se ani já nezdráhám přijít blíž a cítím se v jeho přítomnosti příjemně.
Jsem si vědoma toho, že Akira je hrozný „roztomilouš“, který přitahuje pohledy a bohužel často i nenechavé lidské ruce, jako magnet.
A s některými jedinci je to občas bohužel celkem boj a majitelé „plyšové“ shiby, která je prostě vzhledově přitažlivá a její kukuč a vzhled doslova svádí k podrbání (ačkoli jsem přesvědčená, že nejen oni, ale i majitelé jiných psích plemen), musí čelit dost nepříjemným situacím. Já jsem to zatím s Akirou zažila dvakrát - u dvou pánů, zmíněných výše, kdy jsem se musela proti jejich celkem neurvalým pokusům si ji pohladit ostřeji vymezit a bránit ji vlastním tělem, ale příhod, kdy se mi naprosto cizí lidé na ulici bez zeptání vrhali na psa, mám nepočítaně kvůli předešlému shibímu parťákovi, který tu se mnou byl krásných 16 let.
Přiznám se, že bývaly doby, kdy už jsem na toto chování tak trochu rezignovala a spoléhala na to, že můj pes sám dovede dát najevo, že o kontakt s „cizákem“ nestojí - například couvnutím dozadu, případně i mírným zavrčením, protože neustále psa chránit a s někým se dohadovat už mne nebavilo a bylo to dost únavné.
Dosud mám v živé paměti například jednoho člověka, který se mi v tramvaji vrhl psovi kolem krku a když jsem si ho stáhla blíž k sobě a vzápětí ho upozornila na to, že jeho chování je jednak nebezpečné (pes měl košík, ale kdyby ho neměl, mohl by ho z leknutí kousnout), a druhak, že by bylo fajn, kdyby se napřed zeptal mě jako majitelky, jestli vůbec může - protože pes je můj a opravdu není v pořádku, že mne přehlídnul jak dlouhé širé lány a šel se s ním bez povolení zkoušet pomazlit - a pán mi následně začal dotčeně spílat a rozčilovat se, co jsem to za netýkavku a arogantní nánu, která dělá z jeho „láskyplného gesta“ něco špatného.
Kolikrát jsem zaznamenala - s prominutím - pitomé a nevyžádané poznámky dotčených a uražených lidí, kterým jsem nechtěla dovolit, aby si mého psa bez povolení hladili (zvlášť, když on o to evidentně taky nestál), bych ani nedokázala spočítat.
Pes není hračka - má svoje nálady a potřeby, do které patří i potřeba vlastního prostoru. Předpokládám, že ani vám by se nelíbilo, kdyby vás okolí shledávalo natolik rozkošným, že by se vám toužilo bez upozornění trošku pohrabat ve kštici, a představte si, kdyby se za jeden den takových osob nasbíralo více?
Nehledě na to, že shiba je od přírody vůči neznámým lidem ostražitá a často ve větší míře nevyhledává kontakt ani se svým nejbližším člověkem. Takže vás za a) může kousnout a za b) ji takové chování velmi stresuje a nikterak to nepřispívá k její pohodě, o kterou jako psí majitelka hodlám dbát a starat se o ni.
Takže ne, nejsem netýkavka, za kterou mne kdysi označil pán v tramvaji a pokud se mě slušně zeptáte, jestli si mého psa můžete pohladit a Akira s tím bude v pohodě, nemám s tím absolutně žádný problém.
Ba naopak.
Ale napřed se zeptejte, prosím.
