Článek
Albert Hofmann se narodil 11. ledna 1906 do dělnické rodiny v Badenu, městě ležícím v severním Švýcarsku. Miloval přírodu a toužil zkoumat její procesy, a tak se rozhodl vystudovat chemii na univerzitě v Curychu. Po získání diplomu nastoupil do společnosti Sandoz, kterou si zvolil hlavně proto, že sponzorovala výzkum přírodních jevů. Tady se zpočátku věnoval studiu chitinu a za disertační práci, zaměřené na tento polysacharid, získal doktorát. Posléze se přesunul k výzkumu paličkovice nachové, pro kterou se vžil označení námel, houby, jenž bývá součástí obilovin a obsahuje kyselinu lysergovou. Námel v historii lidské civilizace nechvalně proslul jako hlavní viník častých hromadných otrav.
Paličkovice nachová neboli námel
Dubnový trip na kole známý jako „Den jízdních kol“
Hofmannův výzkum kyseliny lysergové, která je součástí námelových alkaloidů, jej v roce 1938 dovedl k syntetizování LSD-25. O pět let později se v polovině dubna rozhodl tuto syntézu zopakovat a při tom se jeho ruka neplánovaně dostala do kontaktu s roztokem LSD-25. Protože poté pocítil mírnou závrať a zmatenost, zkusil látku o tři dny později - 19. dubna 1943 - užít orálně, aby si ověřil, jestli jeho stav skutečně souvisel s LSD a pokud ano, co se stane, když si ji vezme ve větším množství. Kvůli opatrnosti požil (jak se domníval) jen velmi malou dávku - 0,25 mg, o níž věřil, že v jeho organismu nemůže nic zásadního vyvolat.
Nejprve pocítil podobné vjemy jako 16. dubna, ale ty neustále sílily, až se cítil tak zvláštním způsobem mimo sebe, že se rozhodl oznámit laborantovi, že mu není dobře a s prací proto pro dnešek končí. Zároveň jej požádal, aby ho doprovodil domů. Ke svému zděšení při této komunikaci zjistil, že mu dělá obrovské potíže mluvit srozumitelně. Muži se na 2,5 km dlouhou cestu k Hofmannově domovu vydali na kolech, a právě tehdy se účinky LSD v chemikově organismu rozvinuly naplno.
Všechno v mém zorném poli se vlnilo a bylo zkreslené, jako bych to viděl v zakřiveném zrcadle. Měl jsem také pocit, že se nemohu pohnout z místa. Nicméně můj asistent mi později řekl, že jsme cestovali velmi rychle.
Psychedelická zkušenost
Když konečně dorazili k němu domů, lehl si čím dál víc dezorientovaný muž na pohovku a prožíval hrůzné okamžiky, při kterých měl pocit, jako by se rozpadala jeho vlastní osobnost a spolu s ní i svět okolo. Byl tam jen on a jeho laborant, manželka a děti se v tu dobu nacházeli mimo domov. Hofmann cítil čím dál větší paniku a chvílemi si byl jistý, že to nepřežije a rodina ho najde mrtvého na pohovce, a litoval toho, že se s nimi nestihne ani rozloučit.
Mé okolí se nyní proměnilo ještě děsivějším způsobem. Všechno v místnosti se otáčelo a známé předměty a kusy nábytku nabývaly groteskních, hrozivých podob. Byly v neustálém pohybu, oživené, jako by je poháněl vnitřní neklid.
Rozhodl se vypít co nejvíce mléka, o kterém doufal, že látku, co v jeho těle dělala takovou paseku, alespoň částečně zneutralizuje. Mléko mu přinesla jeho sousedka - „paní R“, dobrosrdečná a laskavá paní, která se ale v těchto momentech změnila ve „zlovolnou, zákeřnou čarodějnici s barevnou maskou“.
Ještě horší než tyto démonické proměny vnějšího světa byly změny, které jsem vnímal sám v sobě, ve svém nitru. Každé úsilí mé vůle, každý pokus ukončit rozpad vnějšího světa a rozpad mého ega se zdál být marným úsilím. Vtrhl do mě démon, zmocnil se mého těla, mysli a duše. Vyskočil jsem a křičel, snažil jsem se z něj vyprostit, ale pak jsem opět klesl a bezmocně ležel na pohovce. Látka, s níž jsem chtěl experimentovat, mě přemohla. Byl to démon, který pohrdavě zvítězil nad mou vůlí. Zmocnil se mě strašlivý strach, že se zblázním. Byl jsem přenesen do jiného světa, na jiné místo, do jiného času. Mé tělo se zdálo být bez citů, bez života, cizí.
Zhruba po šesti hodinách se Hofmannovy přeludy začaly pomalu vytrácet a někdy v této době konečně dorazil přivolaný doktor, aby jej vyšetřil - nicméně ten neshledal v chemikově fyzickém stavu nic, co by si vyžadovalo jeho pozornost (jedinou neobvyklou věcí byly rozšířené zorničky) a doporučil mu proto, aby si šel lehnout a odpočinul si, což extrémně vyčerpaný Hofmann rád učinil. Na druhý den ráno se probudil s pocitem velké fyzické únavy, ale jinak zcela při smyslech. Ty se mu nicméně zdály jakoby zvýrazněné - barvy na věcech „jiskřily“ a obyčejná snídaně chutnala daleko lépe než obvykle.
„Zapnout, naladit, vypadnout“
Hofmann po své zkušenosti prohlašoval, že se nově objevené LSD může stát významným prostředkem ke zkoumání lidského vědomí. Jeho zaměstnavatel - farmaceutická firma Sandoz, začala drogu cíleně vyrábět pod obchodním názvem Delysid, a prodej nového léku vzkvétal i díky skutečnosti, že v roce 1946 vznikl v Americe Národní ústav duševního zdraví a v celé společnosti docházelo k posilování důležitosti psychiatrické péče. Propagační materiály Delysidu slibovaly pacientům účinnou pomoc při léčbě drogové a alkoholové závislosti i nejrůznějších duševních chorob.
Jenže látka se dostala brzy do „oběhu“ a stala se z ní velmi oblíbená pouliční droga. K jejím velkým propagátorům patřila spousta rockových muzikantů a členů hnutí hippies, ale i některé známé osobnosti, mezi kterými nechyběl třeba herec Cary Grant.
Cary Grant
Velkým populizátorem LSD se stal i profesor z Harvardské univerzity, psycholog Timothy Leary, který drogu adoroval pod heslem: „zapnout, naladit, vysadit“, z něhož se posléze stalo motto hnutí hippies.
Americký psycholog Timothy Leary
V roce 1966 postavil LSD americký Kongres mimo zákon a k USA se postupně přidaly i další státy. Političtí představitelé tento krok zdůvodňovali tvrzením, že droga má výrazné škodlivé účinky. Její masové zneužívání totiž často vedlo k tragickým nehodám, kdy například lidé po užití látky skákali z vysokých budov, jelikož byli přesvědčeni o tom, že umí létat. U jedinců, kteří si drogu vzali v příliš vysoké dávce a v nevhodném prostředí, dokázala někdy vyvolat až plnohodnotnou psychózu. Proti těmto tvrzením se její objevitel Albert Hofmann ostře ohrazoval a po zbytek života se snažil změnit negativní názor veřejnosti: „Vyráběl jsem tuto látku jako lék. Není mou vinou, že ji lidé zneužívali.“
Až mnohem později bylo zjištěno, že stav, který Hofmann po požití 0,25 mg LSD zažil, byl tak silný proto, že experimentální dávka, kterou si zvolil, nebyla vůbec malá, ale právě naopak. Více jak 70 let poté, co si Hofmann „užil“ svůj nečekaně vyhrocený trip, odhalily výzkumy, že i méně než poloviční množství, než jaké si chemik v roce 1943 vzal, vyvolá pocit rozpadu vlastního já. „LSD snižuje pocit integrovaného já - droga stírá hranici mezi tím, co jste vy a co je jiná osoba“ vysvětluje psycholožka Katrin Prellerová, která účinky drogy zkoumala. Je to právě tento účinek LSD, který řada uživatelů přirovnává k prožitku „sjednocení s vesmírem“.
Odchod do důchodu a závěr života
Albert Hofmann pracoval v Sandozu až do roku 1971, kdy odešel do důchodu. V něm si s vášní užíval cestování, psal odborné publikace a přednášel. I v pokročilém věku zůstal pozoruhodně aktivní, a rád se vydával na pravidelné procházky ve švýcarském pohoří Jura, které se nachází nedaleko francouzských hranic, kde žil.
Pohoří Jura
Při příležitosti svých 100. narozenin promluvil na slavnostním ceremoniálu v Basileji, kde mu byla vzdána pocta, což hodnotil jako „vrchol jeho pokročilého věku a zážitek, který pozvedá vědomí i bez LSD“. Působil rovněž jako jeden z členů výboru pro udělování Nobelovy ceny, Světové akademie věd, Mezinárodní společnosti pro výzkum rostlin a Americké společnosti pro farmakognozii.
Na sklonku svého života na adresu psychedelických drog poznamenal:
Naše vědomí je největší dar, který jsme od stvořitele dostali a my bychom to měli chápat - a ne se slepě procházet rájem.
Zemřel 29. dubna 2008 v úctyhodném věku 102 let.
ZDROJE:
HOFMANN, Albert. LSD, my problem child: reflections on sacred drugs, mysticism, and science. Multidisciplinary Association for Psychedelic Studies; 4th edition. ISBN: 0979862221.
https://www.theguardian.com/science/2008/apr/30/drugs.chemistry
https://web.archive.org/web/20080501042140/http://www.telegraph.co.uk/news/obituaries/1912485/Albert-Hofmann%2C-LSD-inventor%2C-dies.html
https://www.theguardian.com/science/2018/mar/19/lsd-blurs-line-between-ourselves-and-others-study-finds
