Článek
Největší potíže jí patrně způsobil Mellaril, antipsychotikum první generace, které bylo v roce 2005 celosvětově staženo z oběhu kvůli četným a závažným nežádoucím účinkům, ke kterým patří srdeční arytmie či tardivní dyskineze (často trvalá neurologická porucha projevující se pomalými, opakovanými, bezúčelnými a mimovolními pohyby, nejčastěji obličejových svalů). Eleanor tento lék užívala mnoho let a byl to s největší pravděpodobností on, kvůli kterému měla vážné poškození ledvin.
V roce 1985 nastoupila kvůli zhoršujícím se psychickým obtížím dobrovolně na psychiatrickou kliniku nemocnice St. Mary's v San Francisku. Lékaři jí nasadili vysoké dávky antipsychotik a její stesky na spoustu nepříjemných příznaků, které pociťovala(sucho v ústech - tak silné, že měla potíže s mluvením, závratě, oteklé nohy, třes, ztrátu paměti a zvýšený výskyt záchvatů), připisovali její psychiatrické diagnóze a bludům.
Eleanor se vzbouřila a odmítla dál brát tak velké množství léků, které jí nutili, v důsledku čehož byla její dobrovolná hospitalizace změněna na nedobrovolnou.
A ona toho měla právě dost.
Následujícího rána vrazila na sesternu a dožadovala se telefonního seznamu. Našla si číslo na linku do kanceláře, která se zabývala právy pacientů a vytočila ho. Služba jí přidělila právničku Colette Hughes, se kterou nakonec na nemocnici podala svým jménem hromadnou žalobu.
Tímto krokem se tmavovlasá žena zapsala do dějin psychiatrie.
Do této doby vycházely podmínky při nedobrovolných psychiatrických hospitalizacích ze zákona LPS (Lanterman–Petris–Short) z roku 1967. Tento zákon ale zcela nepřiznával pacientům právo odmítnout antipsychotickou medikaci, a tak dle jeho výkladu mohli být osobám, které byly nedobrovolně hospitalizovány z důvodu, že byly shledány nebezpečnými sobě nebo ostatním, podávány léky bez jejich souhlasu.
Soud, který se konal v roce 1987, potvrdil tradiční výklad tohoto zákona a rozhodl, že pacienti při nedobrovolných hospitalizacích nemají právo odmítnout léky, pokud jim je odborný personál indikuje. Žalobci se nicméně proti tomuto verdiktu odvolali a případ putoval k soudu vyššího stupně. Ten rozhodl ve prospěch Eleanor a dalších pacientů, kteří se k žalobě připojili s odůvodněním, že „zákonné opomenutí nelze považovat za vyloučení a skutečnost, že LPS výslovně nepřiznává duševně nemocným osobám určité právo, nemůže být důvodem pro jeho odepření.“
Proti tomuto verdiktu podali právníci nemocnice odvolání u Nejvyššího soudu, ale ten se případem odmítl zabývat a ponechal tak platnost původnímu rozhodnutí: pacienti mají právo na uplatnění informovaného souhlasu při podávání antipsychotických léků, pokud se nejedná o naléhavou situaci, a v případě, že léky odmítnou, je před jejich nedobrovolnou léčbou nutné soudní rozhodnutí o jejich neschopnosti rozhodovat o léčbě.
Toto rozhodnutí platí do dnešních dnů.
Jenže důsledky tohoto verdiktu mají i druhou stranu mince, jak zdůrazňuje řada psychiatrů: nutnost zvýšeného používání izolace a omezovacích prostředků, nevhodné propouštění pacientů, aby se zdravotnické zařízení vyhnulo časově náročným soudním slyšením, vyšší míra rizika zranění ostatních pacientů a personálu či celkové zhoršení stavu pacientů. A přestože v Kalifornii, stejně jako v jiných amerických státech, v drtivé většině případů shledá soudní úředník pacienta nesvéprávným a povolí nedobrovolnou léčbu, pacient může díky zákonu systém snadno obejít.
Eleanor zemřela pouhé čtyři roky po soudním řízení - 6.4.1991 na selhání ledvin, k nimž došlo v důsledku dlouhodobého užívání psychiatrických léků, které jí způsobovaly opakované infekce močových cest, což nakonec vedlo k celkové sepsi a smrti.
ZDROJE:
https://mentalillnesspolicy.org/legal/involuntary-medication-riese-st-marys.html
https://sfmhcra.org/profiles-in-peer-advocacy/
https://www.bps.org.uk/psychologist/struggle-continues
https://themighty.com/topic/schizophrenia/55-steps-helena-bonham-carter-hilary-swank-eleanor-riese/
https://en.wikipedia.org/wiki/Thioridazine
https://en.wikipedia.org/wiki/Lanterman%E2%80%93Petris%E2%80%93Short_Act
