Hidesaburō Ueno: majitel legendárního psa Hachika, jenž na něj po jeho smrti 10 let čekal na nádraží

Hidesaburō Ueno přišel na svět 19. ledna 1872 ve městě Hisai-shi (dnešní Tsu) na ostrově Honšú v Japonsku. Vystudoval zemědělskou fakultu na Císařské univerzitě v Tokiu a poté pokračoval v postgraduálním studiu v oboru zemědělského inženýrství a výzkumu zemědělského nářadí. Po dokončení studia začal působit na své alma mater jako odborný asistent. V roce 1916 se stal profesorem a přednášel zejména na téma zemědělského inženýrství. Ve svém výzkumu se zaměřoval hlavně na odvodňovací a meliorační inženýrství (které hledá způsoby, jak zlepšit úrodnost půdy) a jeho poznatky v oblasti technologie odklízení orné půdy pomohly k obnově hlavního města po ničivém zemětřesení v regionu Kantō v roce 1923.

Ueno se později přestěhoval do čtvrti Šibuja v Tokiu a pořídil si dva psy - pointery. Po velkém zemětřesení v Kantō byl Ueno - jak již bylo zmíněno - intenzivně zapojen do obnovy lokality po následcích přírodní katastrofy a v průběhu toho jednou vyslovil přání, že by si přál psa plemene akita. Jeden z jeho žáků - pan Chiyomatsu Semase, který v té době pracoval pro vládu prefektury Akita, se mu jeho sen rozhodl splnit - jako poděkování za jeho vytrvalou pomoc - a na konci roku 1923 mu sehnal dvouměsíční štěně požadované rasy. Profesor za čistokrevného psa zaplatil symbolický poplatek 30 jüanů (v dnešním kurzu okolo 100 Kč).

Cesta v zimním období do Tokia stála malé štěně hodně sil a když se konečně 15. ledna 1924 dostalo ke svému novému pánovi, nebylo na tom zdravotně vůbec dobře. Ueno dal třesoucímu se tvorečkovi jméno Hachi - v japonštině to znamená číslo osm, které Japonci považují za šťastné. Ueno a jeho partnerka se o nového člena domácnosti starali jako o miminko - krmili ho, nechávali ho spát společně s nimi v jejich posteli a když trochu povyrostl, postavil mu Ueno boudu na verandě u jeho pokoje, aby si mohli být co nejvíce nablízku. Odmalička se se psem hodně mazlil a bral si ho na klín, což je zvlášť u tohoto plemene, které má velmi specifickou povahu (podobně jako jeho zmenšená verze shiba), a je třeba jej důsledně socializovat a zvykat na kontakt s lidmi od nejútlejšího věku, velmi důležité.

Hachi svého pána pravidelně doprovázel na Tokijskou císařskou univerzitu a na vlakovou stanici Šibuja, kterou Ueno velmi často využíval při svých služebních cestách. Pouhý rok a čtyři měsíce poté (21. května 1925), co si profesor svého čtyřnohého parťáka pořídil, zkolaboval při přednášce na univerzitě a zemřel na krvácení do mozku.

Hachi mezitím doma marně čekal na svého pána a netušil, jak zásadně se mu má změnit život. Uenova partnerka Yaeko nebyla profesorovou zákonitou manželkou (údajně kvůli jeho chatrnému zdraví a faktu, že Yaeko měla snoubence, kterého jí domluvili její rodiče) a tehdejší japonská společnost diktovala velmi přísná a úzkoprsá pravidla pro blízké vztahy mezi opačným pohlavím. Po jeho smrti se proto musela Yaeko vystěhovat z Uenova domu a začala bydlet u jednoho ze svých známých, kde se o Hachiho nemohla postarat.

Pes putoval k příbuzným, kteří péči o něj ale vůbec nezvládali. Vlastnili obchod s drapériemi a neměli čas na to chodit s Hachim na procházky, navíc jeho chování vůči zákazníkům obchodu, na které skákal, shledávali jako nežádoucí. Dosud milovaný a hýčkaný pes tu velmi trpěl a začal utíkat z domu ke svému původnímu bydlišti - v zoufalé snaze najít tu „svoje lidi“. Ale když zjistil, že tam jeho milovaný pán už není, změnil cíl svých poutí na vlakové nádraží v Šibuji, kde trpělivě měsíc po měsíci čekal vsedě na peróně, až se jeho nejbližší společník vrátí.

Hachiho situace se zlepšila poté, co se bývalí studenti profesora Uena dozvěděli o těžkostech jeho partnerky Yaeko a obstarali jí dům v Setagaje, kam se posléze nastěhovala i s Hachim a dvěma pointery. Hachi ale nadále utíkal na nádraží čekat na profesora a občas se na svých toulkách setkal s velmi špatným zacházením. Jednou ho při přebíhání cizího pole zbili farmáři holí, jindy ho napadl agresivní pes a prokousl mu ucho a často se také stávalo, že ho personál vlakové stanice vyháněl, protože si ho spletli s toulavým psem. To se naštěstí změnilo na podzim 1932, kdy o věrném psovi, pravidelně docházejícím na nádraží vyšel novinový článek s názvem „Příběh starého psa“. Hachi se začal těšit mimořádné popularitě a z vyháněného psa se stal miláčkem většiny cestujících, kteří na stanici korzovali.

Hachi na stanici docházel po téměř deset let a při věrném čekání na svého pána zde 8. března 1935 také zemřel.

Byl pohřben vedle svého milovaného pána na hřbitově Aoyama v Tokiu. Uenova partnerka Yaeko vyjádřila v roce 1952 přání, aby po své smrti mohla spočinout vedle něj, které se jí ale poté, co 30. dubna 1961 ve věku 76 let zemřela, nesplnilo (pravděpodobně ze stejného důvodu, kvůli kterému byla nucena se po smrti Uena odstěhovat z jeho domu). Teprve v roce 2013 se díky aktivitě členů Tokijské císařské univerzity a kurátorů Pamětního muzea lidové a literární kultury začalo pracovat na tom, aby všichni tři členové rodiny mohli odpočívat po svém boku a 19. května 2016 byla konečně za účasti členů rodin Ueno a Sakano pohřbena část popela Yaeko vedle ostatků Uena a Hachika. Její jméno a datum úmrtí byly vyryty na boční stranu Uenova náhrobku.

ZDROJE:

https://www.nhk.or.jp/shutoken/newsup/20230519b.html

https://web.archive.org/web/20180410135009/http://www.nationmultimedia.com/life/In-love-and-death-30289231.html

https://vergil.hateblo.jp/entry/2016/05/21/100809

https://en.wikipedia.org/wiki/Hidesabur%C5%8D_Ueno

https://cs.wikipedia.org/wiki/Meliorace