Článek
Jelikož jsem tehdy měla zrovna prostor a práce navíc vypadala jednoduše a byla za dobrou odměnu, řekla jsem si, že extra výdělek přijde vždycky vhod a odepsala mu, že bych o to měla zájem. Předal tedy můj kontakt někomu na personálním a já čekala každým okamžikem na zavolání s dalšími informacemi. Známý mi totiž psal ve čtvrtek a oni někoho potřebovali už od pondělka.
Ve čtvrtek se nikdo neozval, předpokládala jsem tedy, že se ozvou v pátek. Ale to se taky nestalo. Přišlo mi to zvláštní, protože podle e-mailu, který mi přeposílal, ve kterém byl kromě nabídky i krátký text od nějaké manažerky, to vypadalo, že někoho potřebují opravdu akutně. Z firmy mi zavolali až další čtvrtek s tím, že ještě v pátek doplní zbylé informace ohledně nástupu. V pátek se opět nikdo neozval. Mail s žádostí, abych se dostavila následující den v 9 h ráno do sídla firmy mi přišel až v pondělí odpoledne. Obsahoval i požadavek, abych si s sebou přinesla vlastní notebook.
V této chvíli už jsem měla této nespolehlivé komunikace po krk a vážně zvažovala, že je pošlu k šípku. Ale nakonec jsem samu sebe přesvědčila, že ten snadný výdělek za práci, která potrvá týden až dva - jak bylo avizováno - stojí a potvrdila jsem tedy, že přijdu.
Ráno jsem dorazila na adresu, na kterou jsem měla - do velké kancelářské budovy. Ujala se mě mladá žena, které mohlo být kolem třiceti. Byla silně nalíčená a měla na sobě kožené kalhoty a svetr s leopardím vzorem. Představila se mi jako obchodní manažerka a chovala se ke mně značně přezíravě - a poté mně a ještě jedné brigádnici, kterou byla studentka posledního ročníku střední školy rychle a celkem chaoticky vysvětlila, co se po nás chce.
Náš úkol byl „přelít“ data o franšízantech z jednoho CRM systému (software pro řízení vztahů se zákazníky) do druhého a to, co se nepřeklopí, přepsat ručně. Tedy zjednodušeně řečeno jsme přepisovaly data o spolupracujících subjektech. Zeptala jsem se jí, jestli bych si k práci nemohla půjčit myš, aby mi to šlo rychleji (protože tu jsem si s sebou nepřinesla) a ona podrážděně zareagovala, že „takhle to tady nefunguje, že tady všichni pracujou na IČO a to, co k práci potřebujou, si nosí sami“. Co na tom, že pro svého „zaměstnavatele“ vykonávali běžnou závislou činnost a to, co dělali, tedy bylo nezákonné a spadalo to do klasického „švarcsystému“.
Během dne jsem se paní manažerky, která ustavičně s někým telefonovala, párkrát na něco zkusila zeptat, abych si byla jistá, že dělám práci správně, jelikož „zaučení“ bylo opravdu - mírně řečeno - nedostatečné. Odpovídala neochotně a někdy po třetím dotazu znechuceně řekla:
„Ježíš, na todle teda fakt čas nemám. Mám svoji práci. To bych u vás musela sedět 24/7, abych měla jistotu, že to děláte dobře.“
Po delší odmlce pak chtěla vědět, kolik subjektů už jsme zvládly přepsat. Když jsme jí sdělily počet, nervózně drapla mobil, spustila kalkulačku a pak nám oznámila, že to tímto tempem zvládneme nejpozději do pátku. A pak jen tak mimochodem dodala, že to zvládnout MUSÍME. Zarazilo mě to a řekla jsem jí, že jsem byla informovaná o tom, že práce má být minimálně na týden (až dva), a rozhodně ne na tři dny. Podívala se na mne prázdným pohledem - jako by mě ani neviděla - a s křivými ústy odvětila, že „ona takovou informaci nedostala“.
Během toho dne jsem se s ní pokusila navázat alespoň krátký rozhovor, aby v malé kanceláři, kde jsme seděly jen my tři, nebylo pořád takové ticho. Zeptala jsem se, jestli ji ta práce baví a jestli jí to ve firmě vyhovuje. Na chvíli se zamyslela a pak pomalu řekla:
„Jo, je to tady dynamické, je tu mladý kolektiv, ale jsem tu teprv měsíc… ale to jsme tady takhle všichni… Tak víš jak, je to start-up (který mimochodem fungoval už víc jak deset let), takže se musíme všichni snažit, ale když je člověk šikovný, může si tu vydělat dobré peníze.“
Pak se otočila zpátky ke svému počítači a já jsem pochopila, že náš hovor je u konce. Nechtěla si se mnou povídat, nestála jsem jí za to. Nespadala jsem do sorty lidí, kterým na základě svého hodnotového žebříčku věnovala pozornost. Okolo páté odpoledne rázně řekla, že uděláme rychlou kontrolu naší dnešní práce a při ní vyplynulo, že jsem jednu kolonku, kde se vyplňoval obchodní zástupce, vyplňovala špatně. Inu špatně, tak jak jsem to během té krátké instruktáže pochopila. Moje kolegyně brigádnice zase udělala „botu“ jinde.
Přestože jsem jí slušně řekla, že mne to mrzí, ale že to určitě půjde lehce napravit, chovala se, jako by nastal konec světa a my během pár kliknutí dovedly společnost k bankrotu a v závěru nasupeně řekla, že se na to pak ještě večer podívá a opraví to. A že nám to zítra vysvětlí znova. Odešly jsme proto domů a já si ještě večer narychlo objednávala přes internet levnou myš, aby se mi lépe pracovalo.
Když jsem druhý den ráno přišla a potkala paní manažerku v kuchyňce, bylo mi jasné, že se něco děje. Neodpověděla mi totiž na pozdrav. Šla jsem tedy do kanceláře a krátce nato přišla i druhá brigádnice. Po chvíli za námi vletěla a s jen těžko skrývaným odporem nám řekla, že „tam byla spousta chyb, které museli opravovat“ a když jsem se jí zeptala, jestli nám je tedy ukáže, abychom mohly pokračovat v práci a dělaly ji správně, odsekla, že „ona teď nemá čas, protože má nějaký pohovory“. A už na odchodu ještě dodala, „ať hlavně v systému nic neděláme“.
Podívaly jsme se s druhou brigádnicí na sebe a já jsme zvažovala, že se zvednu a odejdu, protože jsem toho měla tak akorát dost. Jenže mi bylo jasné, že pokud odejdu, šance, že mi někdo zaplatí za mou včerejší práci se tím značně sníží a tak jsem se rozhodla zůstat a situaci dořešit. Nechali nás tam sedět dvě hodiny, aniž by nám někdo cokoli řekl. Před půl dvanáctou dovnitř vtrhla paní manažerka znovu a napůl překvapeně a napůl znechuceně řekla:
„Vy jste ještě tady? Už jste podepsaly to ukončení?“
Zatímco mně došlo o co kráčí hned, mladé vyjukané slečně bohužel ne a tak se téměř neslyšně zeptala:
„Jaké ukončení?“
„Jaké asi. Úplně jste nám to pokazily, akorát jste nám přidělaly práci, takže vás vyhazujeme.“
Pak ještě dodala, že „jestli chce vědět ještě něco dalšího, ať se zeptá pana manažera odvedle, protože její zodpovědnost to není“.
Na jejím místě bych to nedělala, protože mi na základě toho, jak jsem daného člověka za ten den a půl navnímala bylo jasné, jak to dopadne, ale ona za ním ve své naivitě opravdu šla. Vyběhl z vedlejší kanceláře a zařval na ni:
„Ano, vyhazujeme vás! To se ještě divíte?! Vůbec jste nám nepomohly, pokazily jste, co jste mohly!“ (Pokazily ve skutečnosti neřekl, použil jiné slůvko).
Ignorovala jsem ho a začala si balit věci a když zase zapadl k sobě, klidně jsem oznámila paní manažerce, že jestli jí přijde normální, když věděli už včera, že o naši pomoc nestojí, že se nám to ani neobtěžovali říct a k tomu nás tu nechali ještě ráno přes dvě hodiny sedět jak pitomce, tak že mně tedy ne, a že očekávám proplacení jak včerejších osmi hodin, tak těch dnešních dvou, a zvedla jsem se k odchodu.
„Ten včerejšek vám zaplatíme,“ odpověděla.
Podívala jsem se jí do očí: „A ten dnešek taky.“ Na to už nijak nezareagovala a já jsem se vydala na cestu z kanceláře.
„Počkej, prosím tě, jdu s tebou“ zarazila mne ještě studentka, která byla z celé situace úplně rozklepaná a neměla daleko k pláči. Vyšly jsme tedy společně a obě se těšily, až budeme pryč. Jenže napůl cesty k výtahu nám zastoupil cestu pan manažer - ten, co slečnu před chvíli seřval. Jeho postoj, se kterým nás zastavil, byl celkem zastrašující, což ještě podpořila slova, se kterými na nás houkl:
„Počkejte! Podepsaly jste to ukončení?!“
„Ne,“ pípla studentka.
Já jsem se na něj jen podívala a řekla, že žádné ukončení podepisovat nemusím, protože mi nedali k podepsání ani slíbenou dohodu o provedení práce, obešla jsem ho a rozloučila se s ním hlasitým „sbohem“. Ona bohužel zůstala ještě „chycená v jeho síti“, ale o to už jsem se nestarala, chtěla jsem hlavně pryč. Z celého jejich jednání mi bylo až fyzicky zle a závěrečná tečka s vysokým ramenatým chlápkem, který mi zablokoval cestu k východu, byla opravdu velmi nepříjemná.
Byla jsem si jistá, že žádné peníze od nich nikdy neuvidím, ale nehodlala jsem se vzdát bez boje.
A přestože to trvalo dva měsíce, a rozhodně k tomu pomohlo i to, že tam byl „zaměstnaný“ můj známý, nakonec jsem je z nich vymohla.
Včetně proplacení těch dvou hodin, kdy mne nechali naprázdno sedět v kanceláři.
