Článek
Dva „strážníci“ mezi sebe přibírají ještě třetího
Jiří Voskovec se narodil 19. června 1905 v rodinné chalupě u řeky v městečku Sázava, tehdy ještě jako Jiří Wachsmann. Jeho otec býval carským vojenským kapelníkem, který hrával v Litvě i Rusku, díky čemuž získal ruské občanství, které tím pádem připadlo i jeho synovi. Teprve později si své příjmení změnil na počeštěné „Voskovec“. Jiřího babička z matčiny strany zase byla Francouzka, a Jiří strávil tři roky ze svých gymnaziálních studií na škole v Dijonu. Od malička rád bavil společnost a při studiu ve Francii trávil volné chvíle hraním ve studentském divadle. V té době už se znal s Janem Werichem - nesmrtelné herecké a komické duo se střetlo, když oba studovali na pražském gymnáziu. Neskutečně si rozuměli a považovali jeden druhého za svou spřízněnou duši a když se Jiří Voskovec vrátil po maturitě z Francie, nastoupil spolu s Werichem do redakce týdeníku Přerod.
Jan Werich
V roce 1926 se ve věku 21 let stali oba dva členy Osvobozeného divadla, avantgardního levicového souboru, který chtěl dělat úplně jiné divadlo, než byly tradiční scény tehdejší doby. O rok později byla v divadle uvedena jejich první hra – Vest Pocket Revue, která mezi obecenstvem slavila takový úspěch, že se z plánovaného jednoho představení pro Voskovcovy spolužáky z dijonského lycea stalo přes dvě stě repríz. Herci se ve hře inspirovali klaunskou trojicí bratří Fratellini, jejichž představení Jiří Voskovec ve Francii navštěvoval.
Klaunské trio bratří Fratellini
V roce 1929 navázala čím dál úspěšnější dvojice spolupráci s nadaným hudebníkem a skladatelem Jaroslavem Ježkem, který se vzápětí stal výhradním tvůrcem hudby pro jejich představení.
Jaroslav Ježek (vpravo)
Jedna z prvních našich písniček s Ježkem byla Tři strážníci. Ježek sobě a nám dvěma tento titul oficiálně udělil. „My tři strážníci si přece rozumíme, veď“, říkával s nadšeným usměvem, kdykoliv jsme v blázinci zákulisí nebo nad jeho pianem rozřešili vespolek nějaký zmatený a beznadějný problém, který ohrožoval premiéru. Tři strážníci, to byla autorská solidarita, svízele řemesla, to byly premiérové ovace, fašistické demonstrace i společný odjezd za oceán. Tři strážníci, to byl pro nás obraz věrnosti, symbol všeho, oč jsme se společně pokoušeli.
Komediální hry se Hitlerovým nástupem k moci stávají tvrdou kritikou nacismu
Ačkoli divadelní hry Voskovce a Wericha původně neaspirovaly na zařazení do kategorie politické satiry, změnilo se to, když se v roce 1933 stal v sousedním Německu říšským kancléřem Adolf Hitler. Herecká dvojice reagovala na posilování nacistické ideologie v německé společnosti ve svých hrách zpočátku mírnými žertíky na její účet, které se ale brzy vyvinuly v otevřenou kritiku. Ve hře Osel a stín například osel promlouval Hitlerovým hlasem.
A aby netrpěli zimou chudí básníci, dám jim zapálit z jejich knížek velkou hranici, und dann, und dann, že na bedrech mám velkou říš, tak přinesl jsem lidstvu novej kříž… s hákem..
Představení Osel a stín v Osvobozeném divadle
Jelikož ale hry v Osvobozeném divadle navštěvovala velká spousta diváků, neunikla tato satira pozornosti německého velvyslanectví a na hlavy autorů začaly padat stížnosti. Na představení Osel a stín byl dokonce vyslán tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš, aby posoudil jeho „vhodnost“. Ten se ale tvůrců po shlédnutí hry zastal a měl k ní jedinou poznámku, která byla víc prosbou než nařízením - aby v představení vynechali Hitlerův hlas.
Každý se octne v situaci, kdy musí udělat důležitý rozhodnutí, a buďto je dělá statečně, nebo nestatečně. Když udělá statečný rozhodnutí, tak zůstane člověkem a povyroste. Když udělá nestatečný rozhodnutí, tak se scvrkne a stane se mrzáčkem.
Hra se společně s dalšími v Osvobozeném divadle tedy hrála dál, protesty se ale kupily a byly doprovázené osočováním autorů v médiích, narušováním představení ze strany německé mládeže a dokonce i demonstracemi. Osvobozenému divadlu byla v listopadu 1938 odňata divadelní koncese a následovalo jeho uzavření, Voskovec emigroval do USA a krátce po něm ho následovali i Werich s Ježkem. Zatímco Voskovec s Werichem se po skončení II. světové války vrátili zpět do Čech a obnovili své Osvobozené divadlo, Ježek už se do rodné země nepodíval. Zemřel v pouhých 35 letech v roce 1942 na chronické onemocnění ledvin. Pocit svobody dvojice v jejich umělecké seberealizaci v Československu ale neměl dlouhého trvání, protože se k moci dostali komunisti a nastoupila nová totalita. S tím se Voskovec odmítl smířit a zvolil opět emigraci - nejprve do Paříže a odsud pak v roce 1950 do USA. Jan Werich se rozhodl zůstat v Čechách.
Žid nebo komunista?
Jenže tady ho hned po příjezdu na newyorský Ellis Island čekalo nemilé překvapení. Zatímco ve třicátých letech byl kvůli jménu Wachsmann napadán českým fašistickým bulvárem, že je Žid (což nebyla pravda, jak se následně ukázalo při povinném prokazování rasového původu během Protektorátu Čechy a Morava), po vstupu na americkou půdu byl obviněn z toho, že je komunistický špion. Dodnes se neví, kdo o něm tuto fámu vlastně vypustil, ale tvrdohlavý Voskovec trval na tom, že se chce natrvalo usadit v Americe a namísto návratu do Francie raději zvolil jedenáct měsíců trvající internaci ve „fešáckém vězení“ na Ellis Islandu. Teprve díky právní pomoci a přímluvě Ferdinanda Peroutky a předního exilového politika Petra Zenkla byl po téměř roce konečně propuštěn.
Nebejt právníka Victora Jacobse, tak jsem byl z Ellis Islandu deportován. Byli by mě dokonce mohli uprostřed té nejhorší doby kultu osobnosti odlifrovat i do Čech. Já jsem si tenkrát slíbil, že kdyby se to stalo, že se v aeroplánu či na lodi podříznu. A kdybych se podělal a nepodříz se, tak bych byl skončil na Pankráci. Buď by mě umlátili nebo bych byl vyskočil skrz nějaký okno. Jako tolik jinejch.
Už v roce 1952 se objevil ve třech amerických filmech, o čtyři roky později si zahrál hlavní roli ve snímku Strýček Váňa, za kterou dostal i ocenění a která se setkala s pozitivními ohlasy kritiků. V roce 1954 hrál v televizní inscenaci 12 rozhněvaných mužů, podle které vznikl o tři roky později film s Henrym Fondou v hlavní roli pod taktovkou režiséra Sidneyho Lumeta, který vešel do dějin kinematografie jako jeden z nejvýznamnějších filmů a byl nominován dokonce i na Oscara. Jiří Voskovec v černobílém snímku ztvárnil „porotce č. 11“ - uctivého evropského hodináře a naturalizovaného amerického občana, se silným respektem k demokracii a vírou k soudnímu procesu.
Jiří Voskovec ve filmu 12 rozhněvaných mužů
Voskovcovi se sice profesně dařilo, finančně na tom ale nebyl nejlépe a stěží uživil svoji čtyřčlennou rodinu. „Je to k zblití, vážená přítelkyně, jak si mne kdekdo váží a jak jsem uctíván - ale prd vydělávám…“ povzdechl si v dopise své oblíbené neteři Adrieně.
S první ženou se rozvedl, druhá zemřela a třetí ho přinutila opustit děti
Se svou druhou ženou Anne Gerlette velmi toužili po dětech, ale léta se jim nedařilo toto přání naplnit přirozenou cestou a tak se nakonec rozhodli adoptovat dvě holčičky - Vicky a Georgeanne (Gigi). Anne ale po pár letech manželského soužití podlehla v roce 1958 rakovině a z českého herce se stal otec samoživitel. Snažil se ze všech sil, aby byl svým adoptovaným dcerám (5 a 7 let) dobrým otcem, ale povaha jeho povolání s výchovou malých dětí značně kolidovala. Když poznal neúspěšnou herečku Christine McKeown, život se mu převrátil vzhůru nohama. A to doslova. Jiří se do Christine bláznivě zamiloval a tak když mu „položila nůž na krk“ a řekla, ať si vybere, jestli chce začít budovat nový život s ní, ale bez dcer, nebo o ni přijde, zvolil si ji. Holčičky putovaly ke známým Christininy rodiny a pár se společně usadil v New Yorku. Obě dcery ale svého otce často navštěvovaly a setkání to pokaždé byla velmi emotivní pro obě strany.
V roce 1980 se Voskovec společně s manželkou z velkého města přestěhoval na ranč do kalifornské přírody - „totálního Divokého západu“ plného kaktusů, kojotů a hadů. Jeho poslední rolí byl v roce 1981 čtrnáctidílný televizní seriál Nero Wolfe. Zemřel 1. července 1981 na pooperační embolii.
Letět někam do Evropy. Tam si sednout na helikoptéru, vznésti se, přistát na otočnici v Sázavě, na tý veliký louce u řeky, na jejímž okraji jsem se narodil. Dojet si na kole k pekaři Královi pro čerstvý bledý housky. Takový nikdo nikde nepeče. Dát si je s mlíkem a medem, pak si povídat s bráchou, jít si za soumraku zaplavat v řece, pak se mírně s ním ošlehnout vínem nebo žitnou a za svítání se zase v tý helikoptéře vznést a pryč. To není stesk po místě, nýbrž po čase a po mládí.
ZDROJE:
Dokumentární film Můj otec George Voskovec (2011)
https://www.reflex.cz/clanek/causy/73842/jiri-voskovec-ceskoslovensky-herec-klaun-a-exulant-ktery-se-stal-vzorem-pro-sve-americke-kolegy.html
https://en.wikipedia.org/wiki/12_Angry_Men_(1957_film)
https://plus.rozhlas.cz/rok-1981-v-hospode-za-vetrem-po-smrti-druheho-z-klaunu-7541717
https://www.csfd.cz/film/6178-dvanact-rozhnevanych-muzu/zajimavosti/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Je%C5%BEek
https://www.stream.cz/zivoty-slavnych/jan-werich-jiri-voskovec-pribeh-neohrozenych-kritiku-nacismu-65180745
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Voskovec
https://www.karaoketexty.cz/texty-pisni/jezek-jaroslav/usmernena-pisen-504096
