Článek
Tomáš Šebek týraný a zodpovídající za všechno a všechny
Tomáš Šebek se narodil 25. března 1977 a vyrůstal s rodiči a s o čtyři roky mladším bratrem, kterému byla už v útlém věku diagnostikována cukrovka, v pražském Karlíně. Na základní škole patřil k třídním premiantům, po přestupu na gymnázium ale spadl do průměru až podprůměru, čímž dlouhou dobu velmi trpěl. Studoval matematicko-fyzikální větev, protože na humanitní ho nepřijali. Jeho otec byl strojní inženýr, který po svém vlastním otci zdědil násilnické sklony a obě děti ve velkém bil. Svoji agresi si ale nevybíjel pouze na nich, ale i na své manželce, která byla silná alkoholička. V Tomášových pěti letech zavinil jeho otec autonehodu, při které Tomáš utrpěl otřes mozku a jeho matka byla velmi těžce zraněná.
V domácnosti vládla všudypřítomná atmosféra strachu a nejistoty, jestli daný den bude patřit k těm lepším - a obejde se bez výprasku, rvačky mezi rodiči a větších dramatických výlevů a výčitek nebo ne. Malý Tomáš napadání matky nedokázal nečinně přihlížet a snažil se ji bránit, což pak dopadalo tak, že schytal pár pořádných ran nejen od otce, ale následně i od ní, která si na něm vylila svou opileckou zlost a obvinila ho z toho, že za celou situaci může a proč se do ní vůbec pletl. Pak po ní často ještě musel uklízet zvratky, pokud nestihla včas doběhnout do koupelny.
Ať už bráním sebe, bráchu, mámu nebo výjimečně i tátu, když si myslím, že se děje něco nepoctivého nebo nespravedlivého, pokaždé za to dostanu facku.
Když už byl větší, začal otci rány oplácet a jednou ho strčil tak, že si zlomil několik žeber. Rodiče také čas od času vyhrožovali zbytku rodiny sebevraždou - otec při tom mířil sám na sebe legálně drženou zbraní a křičel, že se zastřelí, matka zase vrávorala v okně s tím, že z něj vyskočí. Oba rodiče také malého Tomáše činili zodpovědným za nemoc jeho bratra a měl od nich nařízeno, aby na něj ve škole dohlížel a pokud brácha dostal hypoglykemický záchvat, bylo zle.
Nejlíp mi bylo s bráchou v kulisách našeho vymyšleného indiánského světa… Mladší brácha je tím nejlepším, co jsem od svých rodičů do života dostal. Byl důvodem, že jsem to všecko přežil. Že jsem měl důvod to přežít.
Šebek se své rodiče snažil téměř celý život „zachraňovat“, aby pak už v dávno dospělém věku pochopil, že minimálně u otce to nemá smysl, protože se od něj za své snahy dočkával jen nekonečných útoků a výčitek. Zablokoval si jeho telefonní číslo a jeho e-maily mu začaly padat do spamu. S matkou řešil její alkoholismus 25 let, dokonce ji jednou „dotlačil“ i k dobrovolnému pobytu v protialkoholní léčebně, ale k ničemu to nebylo.
Jednoho dne končím komunikaci i s mámou. Vypínám si telefon, její e-maily mi nově padají už jen do spamu. Mám šílené výčitky svědomí. Jak kvůli té zakleté královně, tak hlavně proto, že už zřejmě nebudu umět pomoci v době, kdy bude pomoc nejžádanější. Po pár týdnech umím znovu zvednout její telefon a tupě vyslechnout nářky, co mi říká.
V současnosti je s matkou v občasném kontaktu, rád by jí zajistil „důstojný konec života“ a zprávy o jejím zdravotním stavu má k dispozici i díky svým lékařským kolegům. „Monitoruje“ její aktuální situaci alespoň na dálku. Sám je militantní abstinent, který má díky své osobní zkušenosti až panický strach z alkoholu a nechce v žádném případě riskovat, že by jeho požitím zmáčknul možný „spouštěč“, který v sobě po matce může mít.
Psycholog mi výslovně řekl, že se nemá cenu donekonečna snažit pomáhat tam, kde o to není zájem a ať napřu síly jinam.
Tomáš Šebek pracující do úmoru a opakovaně selhávající
Po maturitě nastoupil Tomáš Šebek ke studiu medicíny na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy. Krátce nato se seznámil s další studentkou, do které se zamiloval a začali spolu chodit. Jenže události nabraly pro oba záhy neočekávaný spád a Sylva jen pár týdnů poté, co se dali oficiálně „dohromady“, oznámila překvapenému Tomášovi, že je těhotná. Jeho mozek prý v tu chvíli vygeneroval obrannou reakci v podobě odpovědi: „Jo? A s kým to máš?“, kterou ale nahlas neřekl. Namísto toho se zachoval tak, jak to v tu chvíli považoval za nejsprávnější - požádal Sylvu o ruku a dva ještě náctiletí mladí lidé s malým kojencem se posléze nastěhovali k Šebkovým rodičům. Že to nebylo dobré řešení asi nikoho nepřekvapí.
Šebek si vzal na svá bedra finanční zabezpečení rodiny - v 19 letech si hledal první stabilní práci, aby mohli oba se ženou dostudovat medicínu.
Kromě moc prima brigády v šatně Divadla Járy Cimrmana bylo potřeba hledat něco dalšího, abych se jako zodpovědná hlava rodiny osvobodil. Jak se ode mě čeká. Nebo jak jsem si myslel, že se to čeká. Částečné vysvobození přišlo až v momentě, kdy jsem si uvědomil, že na to jsem sám jen proto, že jsem to tak chtěl.
Hned po získání vysokoškolského titulu nastoupil jako chirurg do Nemocnice Hořovice a k tomu začal podnikat. Vždy ho zajímala digitalizace ve zdravotnictví a později stál i u zrodu platformy „uLekare.cz“, která nabízí lidem on-line konzultace v reálném čase. V roce 2010 se vydal na svou první misi s organizací Lékaři bez hranic - na Haiti, sužovaném zemětřesením, tropickou bouří a epidemií cholery. O dva roky později vyjel do Afghánistánu a v roce 2017 do Jižního Súdánu.
Mezinárodní logo Lékařů bez hranic
Pracoval bez oddychu, vymýšlel si neustále nové a nové projekty, které řídil a k tomu vykonával na plný úvazek lékařskou profesi:
Už na nádraží startuju reakce na nové e-maily, zatím přes mobil. Mezi e-maily mrknu na zprávy, počasí, vývoj kryptoměn, stavy na firemních účtech, poslední komunikace s kolegy ve Slacku, data měřící mé životní funkce, první aktivity dnešního dne v kalendáři, protáhnu se sockama, potvrdím nějaká přátelství a spojení na linkáči, vyřeším datovku a proletím si lekci španělštiny. Vlak je tu, plynule přepnu na noťas. A pokračuju v odbavení delších komunikací. Takhle si odbavím hodinu práce ještě předtím, než se probudí ostatní ve firemních týmech, v nichž se angažuju. V půl osmé beru do ruky přístroj a zasunu ho do krku nebo do řiti. V telefonu se vrší první zmeškané hovory a textovky. Mezi výkony mastím a tisknu zprávy. Neobědvám – na to není čas a už ani nálada.
Když se „vysekal“ při projížďce na kole na modřanské cyklostezce kvůli střetu s bruslařem a přesto, že se téměř nemohl hýbat a trpěl velkou bolestí odmítal přivolání sanitky, už druhý den zasedl k notebooku a telefonu. Se zlomenou lopatkou, žebry, klíční kostí a natrženou plící.
Jeho manželství a rodičovství utrpěla velký otřes, když svou ženu poprvé podvedl. Situace zaváněla rozvodem, manželé se ale nakonec rozhodli svazek zachránit, což nebylo vůbec jednoduché:
Odjeli jsme se léčit do Irska. Má vlastní žena, se kterou jsem měl už dvě děti a já. Ona i já jsme jeli střízlivět ze vztahů, které nebyly mezi námi dvěma. Začala s jiným vztahem dříve, dříve se jí v Irsku povedlo střízlivět. Já byl první s někým jiným. Ale vztah to tehdy nebyl. Tohle už ano. Stihl jsem nám kazit ještě minimálně půl roku, který jsme v Irsku strávili. Má žena už byla daleko od svého milence alespoň fyzicky. Já to dvakrát nevydržel, když jsem za německou milenkou letěl. V mé krajní nouzi mě k tomu manželka dokonce vybídla. Asi bych nás tehdy jinak všechny zničil. Stačily dva dny a už jsem chtěl být zase zpátky s rodinou. A takhle dokola.
Těžce obnovenou důvěru zradil pár let nato znovu:
Jsem úplně rozplizlý. Rozsypaný hajzl, který pro tohle nemá vysvětlení. Něco mluvím, ale nemá to obsah. Dokola si nadávám. Omlouvám se všem. A děsně a dlouho u toho bulím. Je to, jako bych ze sebe všechno vyzvracel. V ten moment nejsem už vůbec nic. Mé já má hodnotu nula. Šíleně se bojím, že o všechny přijdu. Moje skvělá žena to nese statečně. Víme oba, že to křehké, co jsme se snažili obnovit, je znovu úplně a jenom mou zásluhou vymazáno.
V nejtemnějších chvílích Šebek dokonce uvažoval o sebevraždě, kterou si už rozplánoval do nejmenších detailů: „Jsem projektový typ a sebevražda mi tedy přišla jako nejlepší způsob, jak už nikomu neubližovat.“ I tuhle nevěru ale manželství se Sylvou nakonec ustálo a vydrželo do dnešních dnů.
Tomáš Šebek zpytující svědomí a až masochisticky se obviňující
Jak bylo zmíněno v úvodu, Tomáš Šebek napsal autobiografickou knihu „Objektivní nález: moje nejtěžší mise“, která vyšla v loňském roce u nakladatelství Paseka.
Vzbudila velký zájem veřejnosti a dočkala se rozdílných reakcí. Spoustu lidí oceňovalo autorovu - místy až brutální - upřímnost a sebereflexi, společně s odvahou otevřeně promluvit o svém patologickém dětství plném fyzického i psychického teroru. Našlo se ale i pár těch, kteří Šebka obviňovali z toho, že jeho úmysly stran vydání takto otevřené zpovědi nebyly jen nezištné, ale že se z jeho strany jednalo o kalkul. To Šebek odmítá a říká, že knihu psal hlavně pro své děti. Ostatně každá kapitola knihy končí odstavcem, který shrnuje její poslání a začíná větou: „Děti, tohle jsem vám neřekl!“
Mimo jiné se přiznává i k tomu, že: „jako rodič selhal. Nesmířil jsem se s tím. Dál žiju, protože tu mám ještě spoustu práce, kterou musím udělat. Spoustu nepořádku, který musím uklidit.“ Zároveň knihu podle svých slov vydal i z důvodu, aby rozbila jeho „dokonalý“ mediální obraz:
Ta knížka je určená všem těm 11 milionům lidí, že můžou být ze svého života v klidu, protože ten největší kretén jsem já.
Jelikož takovéto hodnocení sebe sama jako „kreténa“ nebo „idiota“ zaznělo ze Šebkových úst opakovaně, člověka to nutí se ptát, co jej k takovému označování vlastní osoby vede. Celou knihou se totiž nese výrazná a tvrdě působící linka vyzdvihování toho, „jak si za všechno může sám“ a volání po osobní zodpovědnosti. Potřebu přijetí vlastní zodpovědnosti není třeba nijak rozporovat, zároveň ale v Šebkově zpovědi schází i „druhá strana mince“, která by jeho povídání a „preparování“ sebe sama vyvážila - a tou je laskavost a pochopení pro něj samotného.
Protože - na základě toho, co popisuje, se dá bez jakýchkoliv pochyb říct, že si prošel velmi traumatickým dětstvím, ve kterém musel odmala přejímat role a zodpovědnost za věci a situace, o které se měli postarat dospělí, což pak vede velmi často k tomu, že z takovýchto dětí vyrostou úzkostní lidé s hodně narušenou sebehodnotou, kteří mají konstantní potřebu dokazovat svému okolí, že si zaslouží přijetí, lásku a ocenění a k tomu pokračují v nastaveném modelu a berou na sebe zodpovědnost v situacích, kdy jim to buď vůbec nepřísluší nebo to po nich ani nikdo nevyžaduje.
K tomu si Tomáš Šebek s sebou nese celoživotní „kříž“ v podobě závislé matky ve velmi špatném zdravotním stavu, neustále vyžadující synovu pozornost, od které se - přes veškeré úsilí - nedokáže plně odstřihnout. Člověk, který si něčím takovým neprošel, si jen těžko dovede představit tu obrovskou tíhu, která leží na - už - dospělém dítěti rodičů, kteří žijí velmi nezdravým způsobem života a nechtějí si nechat pomoci, přestože si pomoc svého potomka neustále vynucují.
I když nechce, zasahuje mu to do každodenního života a zas a znovu jej to zraňuje a vyčerpává a udělat za vztahem s toxickými rodiči definitivní tečku bývá extrémně složité. Jednoduše proto, že se jedná o rodiče a přestože člověku způsobili spoustu bolesti, je to pouto, které je nepřerušitelné. A i když se nakonec v zájmu vlastní sebezáchovy k takovému - zcela legitimnímu kroku - odhodlá, často jej trápí výčitky svědomí, že nedostojí svojí „povinnosti“ a nesnaží se dál pomoci - jak ostatně sám Šebek popisuje.
Známý lékař pak ve své zpovědi působí dojmem uštvaného člověka, který sám se sebou zachází s obrovskou tvrdostí a který utíká do workoholismu a vlastní sebedestrukce. A to pak vede celkem logicky i k destrukci blízkých vztahů.
Jako by sám sebe vnímal jako „nejhoršího člověka na světě“. Touží snad po tom, aby mu to bylo vyvráceno?
Ono totiž v rámci „přijímání vlastní zodpovědnosti za naše pochybení“ nestačí jen sám sebe dehonestovat a bičovat. Je třeba svá traumata citlivě ošetřit a přiznat si, jak moc jsem jako dítě trpěl a že to ani za mák nebyla moje vina. A naučit se zacházet sám se sebou s laskavostí, když nám to nikdo nevštípil jako dítěti. Protože pak můžeme být více schopni „nepředávat naši bolest dál, neopakovat nezdravé vzorce a neselhávat ve vztazích s druhými lidmi“, jak charakterizuje sám autor.
Jedině když se naučíme zacházet vlídně sami se sebou a dokážeme se přijmout se všemi svými bolestmi a slabostmi, můžete totéž nabídnout i druhým.
A tento prvek v Šebkově postoji a přiznání zoufale chybí.
ZDROJE:
ŠEBEK, Tomáš. Objektivní nález: moje nejtěžší mise. V Praze: Paseka, 2024. ISBN 9788076375291.
https://www.dvtv.cz/dvtv/videos/spoustu-veci-jsem-neumel-rict-ani-sam-sobe-tomas-sebek-o-detstvi-v-nefunkcni-rodine-nevere-a-vnitrnim-programu
https://youtu.be/wjlWck7CETs?si=QasMF8VyAPKyhgz6
https://www.idnes.cz/xman/rozhovory/tomas-sebek-chirurg-sebevrazda-lekar-bez-hranic-kniha.A250106_833550_zdravi_krd
https://www.youtube.com/watch?v=rUD9WJaQdck&ab_channel=ShowJanaKrause
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tom%C3%A1%C5%A1_%C5%A0ebek
