Článek
Právě ten ji teď tlačil srolovaný u srdce v náprsní kapse její košile. Neurčitá fotka lesního zákoutí jí ale pro identifikaci přesné lokality nestačila, takže se musela osmělit a vyptávat se Lanžhotských. Ty, které tehdy znala, buď nepotkala, nebo je nepoznala a nikdo k její úlevě nepoznal ji. Zjistit potřebnou informaci jí nakonec velkou práci nedalo - zas tak dlouhá doba od události neuběhla a něco takového se na malém městečku nestávalo každý den.
Jen co odbočila na polní cestu vedoucí k lesu, zmocnil se jí nepříjemný pocit, že ji někdo sleduje. Přesně tudy šla před pěti lety i matka, ve slunečném podvečeru babího léta, upachtěná po dvanáctihodinové směně, ale určitě i rozradostněná z výplaty a zajíce, kterého dostala od zamilovaného poštmistra navíc jako dar. Z takového macka mohla pro ně dvě uvařit nejméně tři jídla. Spěchala, aby byla co nejdříve u ní?
Róza na ni doma čekala s přichystaným stolem ještě dlouho po setmění. Vrtalo jí hlavou, kde se mohla tak dlouho zdržet, protože jí slibovala, že z výplaty nakoupí něco dobrého a udělají si „panskou“ večeři. S ubíhajícím časem byla čím dál nervóznější, až jí kolem půlnoci ztěžkla víčka a usnula. Probudila se celá zpocená uprostřed noci a zmateně rukou šátrala po posteli ve snaze nahmatat matčino tělo. Dotýkala se ale jen ledového prostěradla a zachvátila ji panika. Vyskočila z lůžka a přiškrceným hlasem na matku volala, ale nikdo se neozýval. Zbytek noci strávila schoulená na tvrdé židli u jídelního stolu a hypnotizovala vstupní dveře.
Někdo na ně zaklepal ale až na druhý den ráno a matka to nebyla.
Róze nějakou chvíli zabralo, než konečně našla místo z fotografie. Vypadalo zrovna tak jako tehdy, jako by jej na matčinu upomínku někdo zapečetil a ona jej tak mohla snáze najít. Jen ty keříky oproti zašlé fotce povyrostly. Horečnatě očima lustrovala lesní porost a hledala v něm nějakou - jakoukoli stopu, co tu matka mohla zanechat. Ale k jejímu zklamání objevila jen střep modrého hrnku, který do jejich bývalé domácnosti určitě nepatřil.
Cestou sem ji doprovázela kakofonie ptačího zpěvu, ale teď, když tu tak strnule stála, si najednou uvědomila, že je až nepřirozené ticho. Snad i ta příroda okolo ní vycítila posvátnost okamžiku a chtěla společně s ní za matku držet minutu ticha. V očích ji zašimraly slzy a to ji rozzlobilo, protože ona přece nebude bulet jak nějaký malý smrad - kór teď, když už je skoro dospělá. Rychle je proto rukávem setřela a polekaně se rozhlédla kolem, jestli její projev slabosti náhodou někdo neviděl. Přesto v ní smutek a zklamání dál bobtnaly, až měla pocit, že ji to zevnitř roztrhá. Zoufale si přála, aby tu v nějaké formě zachytila matčinu přítomnost a mohla se s ní tímto způsobem alespoň symbolicky rozloučit. Musela jí tu přece po sobě něco zanechat…
Ale jediné, co tu nalézala, byla prázdnota a vlastní strach. Už nebylo na co dál čekat, leda tak na zázrak a na ty ona nevěřila, spěšně proto místo opustila a celý ten dlouhý úsek zpátky na náves běžela.
I to jí tehdy upřeli, když ji ani na ten pohřeb nepustili… Byla prý na to ještě moc malá a neměla už na světě nikoho blízkého, kdo by ji mohl doprovodit.
„Poď, Rózino, pudeš se mnú dneska na pole, pomožeš mně sklízat. A přestaň už bečet. Mamě už beztak nepomožeš“ řekl jí v den matčina pohřbu starý Toufar, soused odnaproti, když ji našel sedět uslzenou na prahu jejich domku.
Nejdřív Róza dostala za úkol pečlivě projít husté lajny bramborových natí a vytrhávat ty, co byly napadené mandelinkami. Normálně se pruhovaných brouků štítila, zvlášť se otřípala při pohledu na žlutá vajíčka, kterými byly některé listy zespodu úplně obsypané, ale dneska jí to bylo jedno. Potom vyfasovala od Toufarovy ženy malou motyčku, se kterou měla brambory opatrně vyhrabávat.
Když s ní kopla do navršené hlíny poprvé, procitla jako ze sna a teprve teď si uvědomila, kde to vlastně je. Fascinovaně sledovala spršky hlíny, které ze země pod údery motyky vystřelovaly a myslela jen na jediné - jak podobné spršky s hlasitým pleskotem dopadají na rakev, ve které leží její matka. Věděla, že přesně tak to je, už totiž na jednom pohřbu jako malý špunt byla - tenkrát, když umřel „tatíček Joza“. Stála nad vykopanou jámou a zvědavě do ní nakukovala, dokud ji matka rázně nestáhla zpátky do své náruče. Uměla si přesně vybavit teplo jejího těla i to, jak ji zastudila kapka stékající po matčině líci. Trošku té vody se Róze dostalo na rty a překvapilo ji, že chutnala slaně.
Najednou ji přepadla obrovská úzkost, že se maminka v té malé bedýnce musí sama bát, když je tam tma a těsno a do toho na ni shora nepřestávají cosi házet. Ty rány musely být ohlušující, vždyť hlína na dřevěné víko rakve dopadala z velké výšky.
Róza najednou přestala úplně dýchat při představě, že teď už je ta vrstva zeminy nejspíš dost velká na to, aby pod sebou matčinu rakev úplně skryla a co to znamená pro ni.
Už maminku nikdy neuvidí.
Chtěla se otočit a běžet přes kopec ke hřbitovu, ale nohy ji neposlouchaly. Propojily se s bramborovou natí a hlízami a pokud jimi chtěla ještě někdy pohnout, budou je Toufarovi muset podkopat jako ty brambory.
Prvních pár týdnů po matčině smrti zůstávala Róza ještě doma a živila se tím, co jí darovali sousedé (většinou okoralý chleba a k tomu trochu syrovátky nebo podmáslí), a třásla se pokaždé, když zaslechla něčí kroky, míjející jejich domek v domnění, že už si pro ni jdou. Ale jakýpak vlastně jejich domek. Maličké stavení bylo v majetku Lanžhota a přináleželo jako služební byt pro zaměstnance poštovní stanice, takže jejich nebyl, ani když byla matka ještě naživu. Róza i ve svém věku dobře věděla, že nebude mít dlouhého trvání, než ji odsud vyhodí.
Svět se pro ni ze dne na den stal nepřátelským místem, který ukrýval hrozby ve všech svých zákoutích a ona byla příliš slabá, než aby se mu zvládla postavit. V noci se třásla na posteli, i když ještě doznívalo pozdní léto a bála se té tmy, která se rozprostřela všude kolem, jakmile zavřela oči. A když je nechala otevřené a třeštila je do šera místnosti, děsily ji mihotající se stíny, které vrhala zapálená svíčka. Ty se na oprýskaných stěnách slévaly do roztodivných tvarů a ona v nich viděla příšery, které s ní hrály krutou hru a zdánlivě se o ni nezajímaly, ale Róza si byla jistá, že jedné noci - až to bude nejméně čekat, zaútočí.
Některé z nich měly obrovské rozevřené zubaté tlamy a Róza si představovala, že ji rozsápou a sežerou do poslední kůstky, dokud z domku nezmizí poslední důkaz o tom, že vůbec kdy existovala.
ZDROJE: Autorský text. Příběh, vystavěný na základě starého novinového článku z počátku 20. století, psaného kurentem, který mi jako dítěti dala babička a informací, jež mi k tomu byla schopná poskytnout - o tragické události, kdy byla v lesích u jihomoravského Lanžhota v roce 1910 oloupena a zabita moje praprababička. Z toho důvodu je také v přímé řeči užito slovácké nářečí.
